Už přes dvacet let pracuji ve stejné firmě. Začínala jsem na pozici specialistky a dnes jsem vedoucí marketingového oddělení. Byla to perná cesta na vrchol – plná odříkání, obětovaných víkendů, předstíraných úsměvů a boje o to, aby mě bylo slyšet na schůzích plných sebevědomých mužů. Ale dosáhla jsem svého. Teď, když vejdu do místnosti, lidé se narovnají. Když něco říkám – poslouchají. Nemusí mě mít rádi, stačí, když mě respektují. A to mi vždycky šlo nejlépe – budování autority, ne vztahů.
Byla jsem na sebe hrdá
Mám elegantní kancelář s výhledem na půlku města, slušný plat a tým, který ví, že není radno si se mnou zahrávat. Říkají mi „královna kanceláře“. Napůl v žertu, napůl vážně, ale cítím v tom špetku závisti. Jsem na svou pozici hrdá – vybojovala jsem si ji sama, bez cizí pomoci.
Stále častěji se ale přistihuji, že v práci už nehledám úspěch, ale emoce. Něco, co ve mně probudí víc než jen potřebu dominovat. Všimla jsem si toho hlavně ve chvíli, kdy do našeho oddělení nastoupil stážista – mladý, bystrý kluk se sebevědomým pohledem.
Něco se změnilo v atmosféře, zvláště u mé asistentky – loajální, i když odtažité Magdy, která se zdála být novým kolegou fascinována. Já v něm ale viděla něco jiného.
„Trochu ti září oči. Až se bojím, že mi zapomeneš přinést kávu,“ prohodila jsem s úsměvem, aniž bych odtrhla zrak od obrazovky notebooku.
„Ne... tedy... já mu jen říkala, kde je kuchyňka. To je všechno,“ zarazila se a tváře jí zrůžověly.
„Dělám si legraci. Ale přiznej, že je pohledný. Mladý, sportovně založený... Ideální materiál na letní kancelářský flirt, ne?“ dodala jsem, zvedla pohled a záměrně ho upřela na ni.
Chtěla jsem něco nového
Otočila se na podpatku a odešla. Chvíli jsem se dívala na zavřené dveře. Ano, byl pohledný, ale nešlo jen o vzhled. Byl jiný: odvážný, ale ne drzý, sebevědomý, ale s taktem. Překvapoval mě při ranních rozhovorech u kávovaru, jako by znal hranici mezi smělostí a dotěrností.
„Dobré ráno, paní Marto. Dnes jste přišla výjimečně pozdě. Už jsem se bál,“ řekl jednoho rána.
„Musela jsem odvézt psa na veterinu. Ostatně, nejsem tu poslední.“
„Ale bez vás je tu tak nějak tišeji...“ dodal s tajuplným úsměvem. „Černá káva jako obvykle?“
„Vidím, že jste mě už stihl prokouknout.“
„Takové věci si člověk pamatuje,“ řekl a podal mi hrnek.
Na to místo a čas to bylo až příliš intimní. Ale neprotestovala jsem. Místo toho jsem poprvé po dlouhé době pocítila, že chci, aby mě někdo viděl nejen jako šéfovou, ale jako ženu.
Flirtoval se mnou
Začala jsem ho častěji zvát do své kanceláře, údajně kvůli projektům, ale každá taková schůzka se protáhla o několik minut. Ptala jsem se, co si myslí o kampani, jestli by jeho generace vnímala dané sdělení jinak. Předstírala jsem, že mi jde o jeho pohled zvenčí, o „čerstvou krev“. Ale ve skutečnosti šlo o ten rozhovor a o to, jak se na mě díval.
Když jsem pod záminkou projednání konceptu outdoorové kampaně navrhla večeři v restauraci, neptal se, kdo další přijde, ani nepředstíral překvapení. Prostě pozvání přijal. A zase ten jeho úsměv – jako by věděl, že to není jen pracovní schůzka.
Magda pootevřenými dveřmi slyšela, jak mu říkám čas a místo. Druhý den se mi nepodívala do očí. Přinesla report, položila ho na stůl a okamžitě odešla. V jejích gestech bylo něco mechanického, jako by se náhle uzavřela do sebe. Na chvíli jsem měla výčitky svědomí, ale hned nato přišla jiná myšlenka – má moc svá privilegia.
Drby se roznesly
„Paní Marto, můžeme si promluvit?“ vešla Magda bez klepání, což samo o sobě bylo výmluvné.
Kývla jsem. Zastavila se u dveří, jako by chtěla dát najevo, že se nehodlá dlouho zdržet.
„Není to moje věc, ale... poslední dobou je v oddělení divná atmosféra. Lidé si povídají. O vás a o... něm.“
„Lidé si povídají vždycky,“ přerušila jsem ji, aniž bych zvedla oči od dokumentů.
„Já jen... nevím, co děláte. Ale je mezi vámi rozdíl. A nemluvím o věku.“
Zavřela dveře dřív, než jsem stihla něco odpovědět. Cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek a ještě něco – stud. V duchu jsem si vynadala. Je to přece moje věc, to já dělám rozhodnutí. Přesto mě Magdina slova ne a ne opustit.
O několik dní později bez varování podala výpověď. Na stole nechala dopis, ze kterého vyplývalo, že „pracovní prostředí se pro ni stalo nesnesitelným“ a že „má pocit, že její přítomnost už tady nikoho netěší“. Nezmínila mé jméno, ale nemusela. Věděla jsem, že mluví o mně.
Nedělala jsem si s tím hlavu
Už jsem s ní nemluvila. Poslala jsem jí jen strohý e-mail s poděkováním za spolupráci. Sama jsem nevěděla, proč jsem se ji nepokusila přemluvit, aby zůstala, nebo situaci vysvětlit. Možná jsem se bála, co dalšího by řekla.
Ve firmě zavládlo ticho. Lidé v mé přítomnosti ztišovali hlas. Místo aby se smáli v kuchyňce, odcházeli, když jsem vešla. „Dobrý den“ znělo jako povinnost. Začala jsem se cítit sledovaná.
„Vidím, že jste pod palbou,“ řekl stážista, když s mým týmem procházel grafiku k outdoorové kampani. „Mám dojem, že tady všichni...“
„Novinky nejsou vždy vítány,“ odpověděla jsem rychle.
„Mám dojem, že o novinku tady nejde.“
Věděla jsem, že má pravdu. Autorita, kterou jsem léta budovala, se drolila ne kvůli profesním chybám, ale kvůli něčemu tak banálnímu, jako je vztah s mladším mužem. Přesto jsem nedokázala přestat.
Začalo docela přituhovat
Začali jsme spolu trávit víc času. Probírali jsme projekt, ale dělala jsem vše pro to, aby tato spolupráce trvala déle, než bylo nutné. Schůzky se protahovaly do pozdních hodin. Psal mi večer zprávy, já odpovídala. Cítila jsem se potřebná. Měla jsem s kým být upřímná, nejen jako šéfová, ale jako žena.
Jenže tým se ode mě stále více odvracel. Bylo pro mě, čím dál těžší podívat se sama do očí. Zaměstnanci se mi vyhýbali. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastní kanceláři. A on, ten, který měl být únikem od rutiny, najednou začal mizet. Zůstala jsem na to všechno sama: s fascinací, která se proměnila v prázdnotu, a s přesvědčením, že jsem udělala něco nenapravitelného.
Jednoho dne jsme se sešli v té samé kavárně, kde kdysi tak pozorně naslouchal mému vyprávění o oboru, trhu a strategiích. Tentokrát seděl naproti mně a nevyhýbal se očnímu kontaktu, ale díval se jako někdo, kdo už si dávno všechno promyslel.
Byl to konec
„Bylo to fajn, opravdu,“ začal. „Ale tohle není ono. Nechci ti dál lhát. Já to tak necítím. V tomhle smyslu.“
„Takže co? Hra skončila?“ zeptala jsem se.
„Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Ale nechci se do toho dál zaplétat. Promiň.“
Neřekl nic víc. Nemělo smysl se vyptávat. Vstal, zaplatil za kávu, kývl hlavou a odešel. Zůstala jsem sedět u stolu a dlouhé minuty se ani nepohnula.
Druhý den jsem šla do práce. Všechno mi připadalo cizí. Moje kancelář, která pro mě kdysi byla symbolem úspěchu, teď vypadala jako prázdná kulisa. V otevřených dveřích stála Božena – kolegyně z finančního, se kterou jsme kdysi často chodily na oběd.
„Ahoj,“ řekla chladně. „Promiň, že jsem se v poslední době tak vytratila. Pivo... asi už nebylo o čem mluvit.“
„Jasně,“ odpověděla jsem a podívala se na ni ve snaze najít alespoň náznak vřelosti.
„Víš, lidé toho namluví spoustu. Ale já... řeknu jen jedno. Je to škoda, Marto. Kdysi jsi byla opravdu dobrá. A opravdová.“
Nečekala na mou reakci. Zavřela jsem dveře a dlouho se dívala z okna. Viděla jsem svůj odraz – unavenou tvář, kterou jsem nepoznávala. Zůstala jsem s prázdným stolem a chladnými pohledy. A přitom jsem o tohle místo tak dlouho bojovala.
Marta, 52 let
Související články
