Jak se efektivně odnaučit mluvit o druhých za jejich zády? No, musíte se sami stát obětí pomluv – přesně to se stalo v mém případě. Myslím, že mě prostě dostihla karma a dala mi lekci. Nicméně jsem si z této lekce vzala ponaučení a změnila své chování. Už moc dobře vím, že zdánlivě nevinná slova mohou pořádně zamíchat kartami.
Snažila jsem se být milá
Vždycky jsem si myslela, že jsem v práci oblíbená. Snažila jsem se být milá, ráda jsem si u kávy poklábosila a své vtipy jsem považovala za zábavné. Na druhou stranu jsem se snažila svědomitě plnit své úkoly. Často jsem zůstávala po práci a zapojovala se do různých projektů, i když přesahovaly rámec mých povinností.
Evidentně jsem ale někomu šlápla na kuří oko – dodnes nevím komu, protože se to nepodařilo zjistit. Každopádně jsem svou práci měla opravdu ráda a doufala jsem v další rozvoj v této firmě. Osud tomu bohužel chtěl jinak – místo toho jsem byla nucena najít si nové místo, což bylo po nějakou dobu dost frustrující.
To byl začátek problémů
Jednoho dne mě pan Jakub, můj nadřízený, požádal, abych mu přinesla kávu. Sice to nepatřilo k mým povinnostem, ale mávla jsem nad tím rukou. Stejně jsem si šla pro kávu pro sebe a navíc se takové prosby ze strany šéfa stávaly jen zřídka. Když jsem se objevila v jeho kanceláři se dvěma hrnky naplněnými voňavou tekutinou, navrhl mi, abych na chvíli zůstala.
„Mám jednu věc, kterou bychom měli probrat“, – vysvětlil.
Šlo o projekt pro důležitého klienta, na kterém mé oddělení pracovalo několik týdnů a který jsem měla na starosti. Pan Jakub mě pochválil a zeptal se na několik detailů. Stáli jsme naklonění nad jeho notebookem, analyzovali tabulky a vyměňovali si poznámky. Prostě úplně obyčejný rozhovor se šéfem. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to někomu bude ležet v žaludku.
Někdo nás vyfotil – nebylo to těžké, protože dveře v kanceláři jsou prosklené. Fotky začaly kolovat po celé firmě. Jasně naznačovaly, že mě a pana Jakuba spojuje něco víc než jen pracovní vztah. Na těch fotkách jsme vypadali, jako bychom se skvěle bavili. Je neuvěřitelné, jak se dají některé věci zmanipulovat tím, že je ukážete v úplně jiném světle, než jak tomu bylo ve skutečnosti. V celé firmě snad nebyl člověk, který by ty nešťastné fotografie neviděl. Lidé se na mě dívali divně, někteří se se mnou přestali bavit. Nakonec se mě jedna z kolegyň, když jsme se potkaly na firemních toaletách, zeptala přímo, jestli mám poměr se šéfem.
„Zbláznila ses?“ – podívala jsem se na ni s údivem. „To jsou pomluvy, někomu záleží na tom, abych měla potíže.“
„Aha, rozumím“ – přikývla, ale neměla jsem nejmenší pochybnosti o tom, že ničemu nerozumí.
Nevypadala, že by jí vůbec záleželo na tom, aby znala můj úhel pohledu. V tu chvíli mi došlo, že bez ohledu na to, jak se budu snažit, stejně už si o mně udělali obrázek. Rozsudek byl vynesen. Pro některé jsem byla jednou z těch, co si budují kariéru přes postel.
Pomluvy se donesly až k šéfově manželce
Krátce poté, co se fotky rozšířily po firmě, se v kanceláři objevila šéfova žena. Dříve jsem ji letmo viděla jen jednou, nechodila sem na návštěvy. V hale o něčem zaníceně diskutovala se svým manželem a co chvíli ke mně vysílala mrazivé pohledy. Nedělala jsem si iluze – moc dobře věděla, co se děje, nějaký „dobrák“ jí ty fotky stoprocentně poslal. A pak na mě vylila kýbl špíny.
„Manžela mi nevezmeš, ty couro“, – řekla ostře.
Ten den jsem zůstala o něco déle, protože jsem si chtěla s nadřízeným promluvit o samotě. On vždy odcházel později, takže jsem trpělivě počkala, až zůstaneme sami. Že budou lidé drbat? Stejně už mě pomlouvali, tak mi to bylo jedno.
„Také jste dostal ten e-mail s fotkami?“ – zeptala jsem se.
„ Ano.“
„Chtěla bych říct, že se to děje bez mého souhlasu. Ať to IT oddělení prověří, třeba se jim podaří odhalit odesílatele těch zpráv.“
„Už jsem jim to zadal, čekám na odpověď “, – oznámil pan Jakub.
„Ta situace je absurdní a staví mě do velmi špatného světla.“
„Možná byste si na uklidnění měla vzít pár dní volna?“
Těžko říct, jestli to byl jasný návrh, abych na nějakou dobu zmizela všem z očí, nebo kolegiální nabídka plynoucí ze starosti. Každopádně jsem ji nehodlala využít z obavy, že by to bylo vnímáno jako přiznání viny. A já přece vinna nebyla.
Atmosféra byla stále napjatější
Stalo se mi, že jsem na stole našla lístečky s urážkami na mou adresu, byla to velmi vulgární slova. Chodit do práce mě stálo hodně sil. Lidé z IT prý nedokázali odesílatele e-mailu s fotkami vypátrat kvůli, jak to nazvali, příliš dobrému zabezpečení, o které se prý někdo postaral. Nevěřila jsem jim ani slovo. Bylo mi naprosto jasné, že se na štvanici proti mně také podílejí. Bylo jim jedno, jak se cítím a jaká je moje pověst.
Už se to nedalo vydržet. Měla jsem problémy se spánkem a byla jsem strašně nervózní. Moje produktivita v práci letěla střemhlav dolů. Vzala jsem si dovolenou, protože jsem zoufale potřebovala odpočinek, ale děsila mě představa brzkého návratu do firmy.
Tehdy jsem udělala těžké rozhodnutí. Podala jsem výpověď. Byla jsem si vědoma, že dříve či později by to takhle skončilo. Dlouho bych se tam neohřála, protože bych se psychicky zhroutila. Najít si nové místo trvalo déle, než jsem si plánovala. Zapomněla jsem, že pomluvy mají tu vlastnost, že se šíří rychlostí blesku. Rozšířily se i mimo firmu, ale mé hledání bylo nakonec úspěšné.
Pan Jakub odešel krátce po mně, protože i jemu dali pořádně co proto. To všechno, co se stalo, mě přimělo zamyslet se nad svým chováním. Mnohokrát jsem pomlouvala ostatní a neviděla jsem nic špatného na „nevinném“ drbání. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jestli někomu škodím. A teď se mi to zjevně vrátilo.
Iva, 33 let
Související články
