Někdy mám dojem, že můj život připomíná kazetový přehrávač, který někdo zastavil u jedné písničky a zapnul nekonečnou smyčku. Každý den ve stejnou dobu budík, stejná cesta do kanceláře, stejní lidé, stejné reporty, stejné ticho u večeře. Jmenuji se Kateřina. Je mi padesát let a cítím se, jako by můj život už dávno skončil – jen se nikdo neobtěžoval mě o tom informovat.
Pracuji jako účetní v jedné z větších firem – stabilní, dobré místo, alespoň to říkají ostatní. Můj manžel? Léta se ke mně chová jako ke kusu nábytku. Jíme spolu večeři, ale ani nevím, jestli si všímá, co mu nandávám na talíř. Děti? Dospělé, daleko. Volají zřídka, na návštěvu jezdí ještě řidčeji. A já? Já stále častěji koukám z okna a kladu si jednu otázku: Tohle už je všechno?
Někdy, když večer ležím v posteli, snažím se vzpomenout, kdy jsem naposledy cítila něco silného – radost, vztek, vzrušení. Cokoli. Většinou nenacházím odpověď. Ale poslední dobou se ve mně něco bouří, něco volá. Tiše, nesměle, ale zřetelně. A začínám si myslet, že možná ještě není všechno ztraceno. Že možná stačí jen najít ten jeden impuls...
Impulz z ulice
Bylo obyčejné úterý. Vystoupila jsem o pár zastávek dřív, než jsem měla – jen tak. Chtěla jsem se projít, provětrat si hlavu. Šla jsem bez cíle, dívala se pod nohy, až na malém náměstí u kašny něco upoutalo můj pohled. Mladý muž, mohlo mu být tak třicet, seděl na stoličce a maloval. Před ním stál malířský stojan, vedle krabice s barvami, kelímek se štětci a několik hotových portrétů opřených o zeď. Nesměle jsem se zastavila, jako bych se jen tak dívala, ale ve skutečnosti… něco mě přitahovalo. Tváře na jeho obrazech měly v sobě život. Emoce. Zastavené pohledy, úsměvy, vrásky. Nebyly to jen obrázky – bylo to, jako by někdo zachytil duši.
„Paní by to taky mohla zkusit,“ promluvil najednou, aniž by odtrhl zrak od plátna.
„Já?“ odfrkla jsem tiše. „Já ani neumím držet tužku...“
Podíval se na mě s úsměvem. „Je to otázka odvahy, ne dovedností.“
Ta slova mě zasáhla víc, než jsem si chtěla přiznat. Po zbytek dne jsem je nemohla dostat z hlavy. Večer doma jsem na něj stále myslela. Na jeho soustředění, na stopy štětce na papíře. Na to, co řekl. Je to otázka odvahy… A já? Mám na něco odvahu? Tu noc jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli, zírala do stropu a v hlavě mi zněla jediná otázka: a co když měl pravdu?
Zase jsem něco namalovala
O pár dní později jsem odešla z práce dřív. Místo domů jsem zamířila do papírnictví. Chodila jsem mezi regály jako v transu, přejížděla prsty po tubách s barvami a baleních štětců. Nakonec jsem se studem vzala nejlevnější sadu akvarelů, blok a dva štětce.
Doma jsem počkala, až manžel usne. V kuchyni, při slabém světle lampičky, jsem si všechno rozložila na stůl. Cítila jsem se, jako bych dělala něco zakázaného. Papír na mě hleděl prázdně a vyčítavě. První pohyb ruky byl neohrabaný, druhý ještě horší. Ale třetí… něco se pohnulo. Byla to jen skvrna, ale byla moje.
Začala jsem malovat každý večer. Potichu. Tajně. Po týdnu jsem si koupila druhé balení barev a odvážila se přihlásit na kurz kresby. Hodiny se konaly jednou týdně v malém ateliéru za kavárnou. Nikomu jsem nic neřekla – hlavně ne manželovi. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, jak moc mi na tom záleží. Na první hodině se mi třásly ruce. Seděli tam mladší, sebevědomí lidé. A já? Cítila jsem se jako podvodnice. Když ke mně přišla lektorka a zeptala se:
„Proč malujete?“
Zaváhala jsem, ale pak jsem odpověděla popravdě:
„Protože se chci probudit…“
Nijak to nekomentovala. Jen se usmála a šla dál. Ale já jsem věděla, že od té chvíle už není cesty zpět.
Rodina mi přistřihávala křídla
Manžel našel mé skicáky ve skříňce s ubrusy. Ani se nepokoušel předstírat, že hledal něco jiného. Položil je na stůl, když jsem se vrátila z práce. Stál se založenýma rukama a díval se na mě jako učitel, který přistihl žáka při opisování.
„Co to má být?“ zeptal se, jako by mi ukazoval pokutu za špatné parkování.
Zachvěla jsem se.
„Maluju…“ odpověděla jsem tiše.
„Ty maluješ? V tomhle věku? Ty?!“ zasmál se. „Zbláznila ses? Chceš být umělkyně jako nějaká puberťačka z TikToku?“
Nevěděla jsem, co na to říct. Ale pak se ve mně něco zlomilo.
„Ano. V tomhle věku. Protože chci být poprvé v životě sama sebou.“
Ve dveřích stála naše dcera. Přijela bez ohlášení, s dítětem v náručí. Slyšela konec rozhovoru. Podívala se na mě jako na blázna.
„Mami, ty vážně? Maluješ si obrázky? A kdo se postará o vnuka, když tě poprosím o pomoc? Místo času budeš mít barvy?“
Chtěla jsem něco říct, ale měla jsem stažené hrdlo. Cítila jsem se ponížená. Hloupá. Naivní. Jejich pohledy říkaly jediné: zklamání. Ale také něco víc – pohrdání. Bolelo to. Ale… pod tou vrstvou studu doutnalo něco nového. Odhodlání. Najednou jsem věděla, že nepřestanu. I kdyby se mi měli vysmát ještě stokrát. Večer jsem zničila několik starých skic. Ale druhý den jsem namalovala nové.
První úspěch
Na kurzu jsme si jako každý týden rozestavěli stojany. Mlčela jsem, soustředěná, i když jsem měla ruce stále napjaté z posledních domácích hádek. Malovala jsem staré ruce – podle svých vlastních. Nevšimla jsem si, že jedna z žen, Iva, stála za mnou a tiše mě pozorovala.
„Ty se bojíš ukazovat, co?“ zeptala se najednou.
Překvapeně jsem se na ni podívala.
„Je to vidět?“
Vřele se usmála.
„Ano, ale nemáš se čeho bát. Tvoje obrazy mají duši.“
O pár dní později mi zavolala. Pozvala mě, abych se zúčastnila místní výstavy v kulturním domě. Prý hledali někoho s „neotřelou citlivostí“. Nejdřív jsem odmítla. Pak jsem jí zavolala zpátky. Souhlasila jsem. V den výstavy se mi dělalo špatně. Stála jsem jako kus nábytku vedle svých tří prací zavěšených na provázku mezi fotografiemi studentů. Lidé procházeli, dívali se, občas se usmáli. Jedna žena se zastavila na delší dobu. Měla krátké šedé vlasy a vínový kabát.
„Ty obrazy mají duši. Odkud se bere tolik emocí?“
Zaváhala jsem.
„Z let mlčení,“ odpověděla jsem.
Usmála se. A šla dál. To stačilo. Ten jeden rozhovor. Jeden pohled. Nepotřebovala jsem fanfáry. Vrátila jsem se domů a poprvé po letech jsem cítila, že žiju.
Úplně jiná cesta
Po výstavě se ve mně něco zlomilo – ale ne jako sklo. Jako skořápka. Vrátila jsem se do práce, ale už jsem nebyla ta samá Kateřina. Když jsem seděla před monitorem, myslela jsem na paletu barev, ne na tabulky. Nakonec jsem jednoho dne napsala výpověď. Bez velkých gest, bez loučení. Nechala jsem vzkaz na stole vedoucího. Večer u večeře jsem manželovi řekla:
„Dala jsem výpověď.“
„Cože?! Zbláznila ses?“
„Ne. Jen už nechci žít život, který není můj.“
Neodpověděl. Odešel do druhého pokoje a práskl dveřmi. Nevadí. Nezastavil mě. Začala jsem malovat na zakázku. Nejdřív portréty sousedů, pak mě někdo z internetu požádal o ilustraci do dětské knížky. Malá sovička, noční příběh. Po nocích jsem skicovala, opravovala, experimentovala. Byla jsem jako dítě, které se znovu učí poznávat svět.
S rodinou to nebylo lehké. Dcera, ačkoli mlčela, se na mě dívala shovívavě. Manžel dělal, že mě nevidí, když jsem pracovala u kuchyňského stolu. Ale já jsem se přestala bát. Nebála jsem se ticha. Nebála jsem se křivých pohledů. Protože poprvé v životě jsem měla něco, co bylo jen moje. Na zastávce jsem potkala kolegyni z práce. Dívala se na mě s nedůvěrou.
„Závidím ti tu odvahu,“ řekla tiše.
Usmála jsem se.
„To není odvaha. To je zoufalství, které se konečně stalo silou.“
Nová vášeň, nové já
Dnes je mi 52 let. Nestala jsem se slavnou umělkyní. Nevydělávám miliony. Někdy se stále budím se strachem v břiše – jestli to zvládnu, jestli to všechno má smysl. Ale když si sednu ke stolu, vezmu do ruky štětec a udělám první tah… cítím, že žiju. Můj život se neproměnil v pohádku. Manžel se mi stále vyhýbá, jako by pro něj moje proměna byla příliš nepohodlná. Dcera to nepochopila – alespoň prozatím. Ale vnučka, malá Kačenka, mě nedávno poprosila, abych jí namalovala kočičku, „co sní o mracích“. A tak vznikla ilustrace, která se dostala na obálku jedné knížky.
Už nikdy jsem toho umělce z ulice nepotkala. Někdy chodím stejnou cestou, sednu si na lavičku u kašny a dívám se na kolemjdoucí. Možná byl jen epizodou. Možná se měl objevit jen na chvíli, aby ve mně něco probudil. A možná to stačilo. Občas si ke mně někdo přisedne. Někdo unavený, zamyšlený. Někdy se dáme do řeči. Neříkám jim, co mají dělat. Ale možná… možná se jednou některý z těch rozhovorů stane pro někoho tím, čím pro mě byla ta jedna věta:
„Je to otázka odvahy, ne dovedností.“
A možná se já, nevědomky, stanu impulzem.
Kateřina, 52 let