Let do Málagy byl klidný, i když pro mě vnitřně bouřlivý. Šimon seděl vedle mě, zahleděný do obrazovky telefonu. Procházel ekonomické zprávy a občas si něco zamručel pod vousy. Zeptala jsem se, jestli chce kávu, jen kývl hlavou, aniž by odtrhl zrak od displeje.
„Šimone, něco zajímavého?“ – snažila jsem se oživit konverzaci.
„Mhm… nevím. Nějaká energetická krize v Estonsku,“ – zabručel. „Přečtu si to později.“
Zmlkla jsem. Ne proto, že bych se urazila – spíš proto, že jsem cítila, že už nemám sílu. Nebo odvahu? Sama nevím. Ještě nedávno se mi zdálo, že Šimon je ten pravý. Kultivovaný, spořádaný, stabilní. Po několika vztazích, v nichž láska víc bolela, než těšila, jsem potřebovala něco stálého. A on takový byl – byl tu vždy. Dochvilný, důsledný, laskavý k mé matce a vždy bezchybně oblečený. Nebyli jsme do sebe bláznivě zamilovaní. Ale v našem věku – jak říkala maminka – už o to nejde. Jde o bezpečí. Ostatně, kdo z nás nechce mít večer u večeře někoho vedle sebe?
Tak jsme se vzali. Komorní, civilní obřad, pak oběd v restauraci. Smáli jsme se, pili víno a Šimon – ve svém stylu – poděkoval hostům za to, že nás v tento významný den doprovázeli. A teď jsem s ním letěla do Španělska, do Andalusie. Měla to být naše první opravdová cesta – svatební cesta. Vždycky jsem snila o bílých městečkách, o dlážděných uličkách a vůni pomerančů ve vzduchu. O západech slunce nad mořem, o teplých dlaních spojených s mými.
Podívala jsem se na jeho ruku – držel ji volně na stehně, jako ze zvyku. A já jsem cítila, že se jí nedokážu dotknout. Že mezi námi je ticho, které už nedokážu prolomit. Měl to být začátek. Ale něco ve mně šeptalo, že je to možná už konec.
První střet
První den výletu. Průvodkyně, energická žena ve středním věku, nás vedla úzkými uličkami Rondy. Slunce se odráželo od bílých stěn domů a vůně jasmínu se mísila se zvukem cikád. Šimon šel vedle mě s batohem přehozeným přes jedno rameno. Udělal pár fotek, ale nepromluvil ani slovo.
Pak jsem je uviděla. Natálie a Igor – pár, který se nedal přehlédnout. On – v lněné košili, s lehce rozcuchanými vlasy – ji objímal kolem ramen, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. A ona – smála se nějakému jeho vtipu, něco mu pošeptala do ucha a pak přitiskla tvář k jeho rameni. Bylo v nich něco tak… jednoduchého a opravdového.
„Ti jsou fajn,“ – šeptla jsem Šimonovi a nenápadně na ně ukázala.
„Mhm,“ – odvětil lhostejně, aniž by zvedl zrak od prospektu s plánem výletu.
Večer byla zorganizována společná večeře. Natálie a Igor si sedli naproti nám. Okamžitě se dali do řeči – otevření, bezprostřední. Igor se zeptal Šimona, jestli taky někdy hrál squash, protože „má ruku sportovce“. Natálie mi pochválila šaty a ptala se, jestli jsem si je koupila ve Španělsku. Smáli jsme se, pili místní víno a oni se neustále dotýkali – letmo, něžně, ale s něhou, která se nedá předstírat.
„A pamatuješ, jak jsme se ztratili v Neapoli a ty jsi tvrdil, že umíš číst italsky?“ – smála se Natálie a plácala Igora po rameni.
„Hej, skoro jsem se trefil! To, že jsme místo do muzea vešli do skladu s mopy, je jen detail,“ – rozesmál se Igor.
Na chvíli jsem zavřela oči. Měli jsme to takhle se Šimonem vůbec někdy? Po návratu do hotelu si Šimon téměř okamžitě sedl k notebooku. Kontroloval něco z práce.
„Šimone, můžu něco říct?“ – zeptala jsem se tiše.
„Jasně.“
„Cítím se… neviditelná. Jako bys tu byl jen fyzicky. Za celý den ses na mě ani nepodíval.“
„Ale co po mně chceš, Julie? Vždyť se nic špatného neděje,“ – řekl a pokrčil rameny.
„Právě o to jde. Nic se neděje.“
Odešel do koupelny. A já jsem si sedla na postel a dívala se na své ruce, které nikdo nedržel.
Potřebovala jsem chvíli pro sebe
Druhý den po snídani se skupina vydala směrem k Seville. Já jsem zůstala. Řekla jsem, že mě bolí hlava. Šimon jen pokrčil rameny:
„Jasně, odpočiň si. Přinesu ti pak něco z lékárny.“
Když se za nimi zavřely dveře, rychle jsem se oblékla a sešla na recepci. Zeptala jsem se, jak se dostat do nedalekého městečka – Frigiliany. Jela jsem prvním autobusem. Potřebovala jsem vzduch. Potřebovala jsem zmizet. Procházela jsem se mezi domy porostlými bugenvileou. Ticho toho místa bylo uklidňující. Posadila jsem se na zídku ve stínu pomerančovníku a pozorovala starší ženu, která zametala uličku. Všechno bylo tak klidné, tak opravdové.
A najednou jsem ucítila, jak mi po tvářích stékají slzy. Bez varování. A bez konkrétního důvodu – nebo právě z tisíce důvodů. Proč jsem si vzala Šimona? V hlavě se mi přehrávaly scény z dětství – maminka, která vždycky opakovala: „Hlavně, aby byl slušný.“ Otec – emočně nepřítomný, ale u stolu vždycky byl. Vzorce lásky jako z příručky: stabilita, rozum, rezignace.
Tehdy jsem něco pochopila – že mě nikdy nikdo neučil, že láska je něha. Že člověk může chtít víc než jen svatý klid. A že jsem se vdala ze strachu, ne z lásky. Ze strachu ze samoty, z toho, že si mě už nikdo jiný nevybere.
Rozhovor v hotelu
Odpoledne jsem se vrátila do hotelu. Šimon už byl v pokoji, seděl s notebookem na klíně.
„Jak je hlavě?“ – zeptal se, aniž by odtrhl zrak od obrazovky.
„Lépe,“ – odpověděla jsem a zouvala si boty.
Sedla jsem si na postel. Podívala jsem se na něj a cítila, že se ve mně něco přehodilo. Jako by se spálila nějaká pojistka. Přestala jsem v něm vidět manžela. Přestala jsem cokoliv cítit.
„Šimone…“ – začala jsem tiše. „Cítím se vedle tebe cizí.“
Konečně se na mě podíval.
„Nedramatizuj, Julie. To je jenom chvilková krize. To má na dovolené každý.“
„Tohle není chvilkové,“ – odpověděla jsem už beze strachu.
Večer jsem potkala Natálii v kavárně, byla tam sama. Pozvala mě ke stolku.
„Igor si šel zaběhat,“ – usmála se. „Občas je fajn strávit chvilku bez něj.
Dívala jsem se na ni, jak si sype cukr do kávy. Měla v sobě klid ženy, která zná svou hodnotu.
„Jak jsi věděla, že Igor je ten pravý?“
„Před ním jsem opustila chlapa, protože jsem se vedle něj cítila… neviditelná. Jako bychom byli vedle sebe“ – ale ne spolu. Víš, co jsem si tehdy řekla? Že se s někým chci cítit živá. A Igor mě nutí žít.
Natáliina slova mi zněla v hlavě po zbytek večera. A když jsem se vrátila do pokoje, podívala jsem se na Šimona a poprvé si pomyslela: „Už takhle nechci.“
Těžké, ale nutné rozhodnutí
Tu noc jsem nespala. Šimon ležel vedle mě, pravidelně dýchal, jako by bylo všechno v pořádku. Jako by se nic nestalo. A já jsem ležela s očima upřenýma do stropu a cítila, jak se můj život trhá na dvě části: tu, kterou jsem si vybrala z rozumu, a tu, kterou bych chtěla mít. K ránu jsem si sedla na terasu. Vzduch byl těžký vůní moře a prachu a nebe se pomalu zbarvovalo do růžova. Myslela jsem si: „Dá se odejít od někoho, kdo nic neudělal?“ A pak druhá myšlenka: „Dá se zůstat s někým, koho necítíš?“ Když Šimon vstal, řekla jsem:
„Musíme si promluvit.“
„Jasně,“ – prohodil, když se protahoval. „Jen si dám kafe.“
Sedl si naproti mně s hrnkem v ruce, jako by to měl být obyčejný rozhovor o plánu na den. A možná si myslel, že přesně takový bude.
„Šimone, chci se rozvést.“
Zvedl obočí. Pomalu, jako by neslyšel.
„Co to povídáš?
„Chci se rozvést. Nemůžu dál předstírat.“
„Julie, co je to za divadlo?“ – jeho hlas byl klidný, ale už lehce napjatý. – „Vždyť jsme se teprve vzali. Jsme na svatební cestě. Proč sis mě brala, když jsi měla takové nápady?“
Sevřela jsem ruce na kolenou.
„Protože jsem chtěla někoho mít. Nechtěla jsem být sama. Ale nikdy jsem tě nemilovala tak, jak se má.“
Dlouhou chvíli mlčel. Díval se na mě, jako by mě viděl poprvé v životě.
„A co teď? Teď všechno zahodíš a vrátíš se… k čemu vlastně?“
„K sobě. K upřímnosti. K té Julii, která už sama sobě nedokáže lhát.“
„Já jsem ti nic neudělal!“ – zvýšil hlas. „Jsem slušný chlap, nepiju, nebiju tě, vydělávám. A ty mi řekneš, že ti nestačím?!“
„Ano,“ – řekla jsem. „Přesně to ti říkám.“
Prudce vstal, hrnek s kávou se naklonil a rozlil po stole.
„Víš co? Jsi jako dítě. Chceš lásku jako z pohádky. Hodně štěstí. Třeba ještě potkáš nějakého umělce, co ti bude číst básničky na dobrou noc.“
Neodpověděla jsem. Nechtěla jsem se hádat. Byla jsem unavená. Hlavně z předstírání. Ještě ten den jsem si zarezervovala let zpátky. Samostatný. Nechala jsem mu krátký vzkaz: „Nedělej scény. Není to tvoje vina. Prostě… já už takhle dál nemůžu. Julie.“ V letadle, když jsem se dívala z okna na pobřeží, které se pod námi zmenšovalo, jsem si pomyslela: „Začínám dýchat. Takhle chutná svoboda?“
Co řekneme lidem
Vrátila jsem se do Česka uprostřed týdne. Bez kufru – zůstal v hotelu. Bez plánu. Bez manžela. Maminka byla první, kdo si všiml, že něco není v pořádku. Zavolala jsem jí z letiště.
„Ale proč se vracíš dřív?“ – zeptala se. „Stalo se něco?“
„Mami… promluvíme si, až budu doma. Dobře?“
V kuchyni voněl vývar a maminka čekala u stolu v zástěře. Sedla jsem si a řekla jí všechno. Bez vytáček. Bez kličkování.
„Rozvádím se. Odešla jsem od Šimona. Na svatební cestě.“
Zmlkla. Dlouhou chvíli se dívala do stolu.
„Co řekneme lidem?“ – zeptala se nakonec.
„Nic. Nebo pravdu. Nebo cokoliv. Mami, tady nejde o lidi.“
„Myslíš, že je láska všechno?“
Podívala jsem se na ni a cítila, jak ve mně narůstá vztek.
„Ne. Ale bez ní to není nic,“ – odpověděla jsem.
Vyběhla jsem z kuchyně. Čtvrt hodiny jsem plakala v koupelně. Ne proto, že by měla maminka pravdu. Ale proto, že jsem věděla, že ji nikdy nepřesvědčím. Večer jsem se sešla s Magdou, svou kamarádkou. Seděly jsme u ní v bytě, zabalené do dek, s vínem a modrým světlem lampičky nad gaučem.
„A co teď?“ – zeptala se.
„Nevím,“ – odpověděla jsem upřímně.
„Jsi statečná,“ – řekla po chvíli.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne. Byla jsem zbabělec většinu života. Teď jsem prostě… přestala lhát.“
Magda mě objala kolem ramen.
„Víš, že tě obdivuju, viď?“
Usmála jsem se. Smutně, ale vděčně. Během několika dnů se to dozvěděli známí, vzdálenější rodina, kolegyně z práce. Šeptali si. Hodnotili za obrazovkami telefonů. Ale já… jsem se poprvé cítila k sobě upřímná. Jako by mi někdo konečně sundal kámen ze srdce. Nebylo to snadné. Cítila jsem se odcizená. Ale také – zvláštně klidná.
Můj nový začátek
Začala jsem bydlet sama v pronajaté garsonce na okraji města. Bylo tam ticho. Někdy až příliš ticho. Ale bylo to moje ticho – ne to, které naplňovalo naše společné večery se Šimonem, husté jako polévka z lhostejnosti. Začala jsem chodit na terapii. Ne proto, abych se „opravila“, ale abych konečně poznala sama sebe. Psycholožka – paní Marta – pozorně naslouchala a nehodnotila. Ve třetím týdnu sezení mi položila otázku:
„Litujete toho?“
Chvíli jsem přemýšlela. Chtěla jsem odpovědět, že ne. Že jsem hrdá. Ale pravda byla složitější.
„Ne. Jen se bojím, že to bude bolet už navždy,“ – odpověděla jsem.
„Bolest není nepřítel,“ – odvětila. „Je to signál, že začíná léčba.“
Začala jsem chodit na jógu. Zpočátku jsem si připadala směšně. Já – napjatá, zkroucená jako ramínko, mezi ohebnými ženami v barevných legínách. Ale postupem času ke mně mé tělo začalo mluvit jinak. „Jsi tady,“ říkalo. „Jsi dost.“ Nehledala jsem novou lásku. Neprohrabávala jsem se aplikacemi. Nelovila jsem pohledy v kavárnách. Poprvé v životě jsem chtěla být… sama. Jednoho odpoledne jsem potkala Natálii. Úplnou náhodou – v parku u fontány. Igor běhal za jejich psem a ona seděla s knihou. Všimla si mě první.
„Julie?!“ – zavolala a přišla ke mně s úsměvem.
Objaly jsme se. Opravdově.
„Slyšela jsem, že…“ – začala, ale zarazila se, když viděla můj pohled.
„Ano. Odešla jsem,“ – řekla jsem bez studu.
Dívala se na mě pozorně.
„Udělalas, co jsi musela. Málokdo na to má sílu.“
Neodpověděla jsem. Jen jsem kývla. Chvíli jsme si povídaly. O Španělsku. O kávě. O Igorovu psovi, který stále honil holuby. Rozloučily jsme se tiše. Ale cítila jsem, že toto setkání bylo důležitější, než se mohlo zdát. Protože mi připomnělo, že jsem na správné cestě. I když po ní někdy jdu sama.
Už na nic nečekám
Byl páteční večer. Vrátila jsem se do bytu po lekci jógy, se síťovkou plnou zeleniny a jednou lahví vína. Cítila jsem lehkou únavu ve svalech a teplo na kůži – takovou tu poctivou, zdravou únavu, kterou má člověk rád. Sedla jsem si na pohovku s hrnkem čaje. V rádiu hrál starý jazz. Světla města blikala za oknem a ve mně bylo ticho. Ne takové to prázdné – spíš klidné. Jako by všechno, co se mělo rozsypat, už dávno dopadlo na zem.
Přistihla jsem se při myšlence, že možná… už nikdy nikoho nebudu milovat. Že nebude ta velká láska, ti motýli v břiše, ranní polibky a společné nedělní vaření. Ale pokud ano – tak co už. Protože život v pravdě sama se sebou se ukázal být cennější než život v krásně vykalkulovaném kompromisu. Přestala jsem být dívkou, která si musí zasloužit, aby si ji někdo vybral. Přestala jsem být ženou, která čeká, až ji někdo bude milovat, dřív než začne milovat sebe.
Láska…Láska není kompromis. Je to volba srdce. A já si konečně vybrala to své. Nelituji. I když to občas bolí. I když se někdy cítím sama. Protože to já jsem sama se sebou každou noc, každé ráno, při každém rozhodnutí. A možná – někde tam – ten někdo, kdo miluje stejně jako já, se právě v tuto chvíli také učí milovat… sám sebe. A možná se jednou potkáme. Nebo ne. Ale já už nečekám.
Julie, 29 let
Související články
