Přítel mi zakázal nosit krátké šaty. Takovou odpověď ode mě nečekal

– Máš takový svůj styl. To je fakt sexy – prohodil jakoby nic a díval se na mě zpod řas. Věděla jsem, že se mu moc líbím.

Možná jsem nebyla žádná fanatička, která tráví hodiny před zrcadlem a bez plného make-upu nevyjde ani do obchodu, ale prostě jsem o sebe dbala. Měla jsem své oblíbené kadeřnictví, kde paní Anežka a paní Monika dokázaly dělat zázraky. Díky tomu jsem měla vždycky perfektně ostříhané a nabarvené vlasy, aniž bych musela platit majlant u módních vlasových stylistů.

Experimentovala jsem také s kosmetikou a image. Musím neskromně přiznat, že jsem sledovala módu a uměla jsem si z ní vybrat to, co mi opravdu slušelo. Střihy, které zdůrazňovaly přednosti mé postavy a maskovaly trochu kulatější boky a přidávaly pár centimetrů v poprsí. Barvy, které podtrhovaly mou světlou pleť a barvu očí. Díky tomu jsem vypadala velmi žensky a sbírala jsem komplimenty. Jak od mužů, tak od žen ve svém okolí. A to druhé není zrovna nejjednodušší. Určitě víte, že spousta holek je tak žárlivých, že by kamarádce nikdy nepochválily šaty nebo boty. Jsou přesvědčené, že nejlépe mají vypadat ony samy.

Michal mi vždycky skládal komplimenty a já si myslela, že je na mě pyšný. Ale jen dočasně. No… asi nepředpokládal, že můj styl, který kdysi tolik vychvaloval, zahrnuje také šaty kratší než jeho trpělivost.

On to má rád, ale jen na obrazovce

Jak jsem již zmínila, prostě se ráda dobře oblékám. Mám dlouhé nohy, tak proč bych měla chodit jen v džínách po kotníky a sportovních mikinách s kapucí? Ráda nosím šaty a sukně, které mi umožňují zdůraznit své přednosti. Cítím se v nich skvěle a myslím si, že takové oblečení by ženy měly nosit nejen při zvláštních příležitostech. Proč se přes den schovávat v šedých kalhotách a beztvarých svetrech nebo mikinách?

Kdysi Michal lajkoval mé fotky na sociálních sítích rychleji, než jsem stihla přidat popisek. Viděla jsem, že je nadšený mým vkusem a pyšný na svou holku. A teď?

– Vážně, v tomhle chceš jít na grilovačku ke Kamilovi? – svraštil obočí, když mě uviděl v lněných minišatech a módních sandálech na platformě.

– A co? Venku je třicet stupňů. Mám se zahalit od hlavy až k patě? Ostatně to není pohřeb, aby se neslušelo jít v něčem jiném než v černém kostýmku babkovského střihu – snažila jsem se vtipkovat, ale můj přítel ironii vůbec nepochopil.

– No nevím. Možná by sis prostě mohla vzít něco méně… hm… odhalujícího?

Povzdechla jsem si. To už bylo poněkolikáté, co měl připomínky k mému oblečení. Nejdřív v kině („trochu moc velký výstřih“), pak na procházce („mohla by sis obléct něco méně upnutého“). Už mi to začínalo lézt na nervy. Byla jsem nezávislá žena a neměla jsem ráda, když se mě někdo snažil formovat po svém. I když tím někým byl muž, kterého miluji.

A Michal se stále víc snažil zasahovat do mých rozhodnutí a určovat, jak mám vypadat. Nejvíc ho dráždily podle něj příliš krátké šaty a šortky a velké výstřihy. Neměl rád ani přiléhavé oblečení, protože tvrdil, že je v něm všechno vidět. Jednou mi udělal scénu, když tvrdil, že halenka z tenoučkého materiálu je nevhodný oděv na procházku do parku. A to bylo vedro. Co jsem si tedy měla vzít? Prošívanou bundu, nebo snad dlouhý kabát s kožešinovou kapucí?

První den: puntíkaté šaty

Rozhodla jsem se udělat malý experiment. V sobotu jsme měli jít k jeho rodičům. Vytáhla jsem ze skříně jedny ze svých oblíbených šatů. Bílé s tmavě modrými puntíky, trochu v pin-up stylu, trochu romantické, v délce do půli stehen.

– Vážně? Tohle si chceš vzít? – zeptal se znovu, než jsem si stihla vybrat náušnice. – Zbláznila ses? Moje máma nemá ráda takové oblečení – dodal a snažil se hodit odpovědnost za svou absurdní žárlivost na někoho jiného.

– A to mě má oblékat tvoje máma? Víš, možná sis toho ještě nevšiml, ale já už jsem dávno velká holka a sama se rozhoduji o tom, co si obléknu – řekla jsem s očividnou netrpělivostí.

– Ale… – snažil se ještě protestovat, ale přerušila jsem ho:

– Víš, už ve školce mi máma dovolila vybírat si šaty, které jsem si chtěla vzít. A teď máte ty a tvoje máma rozhodovat za mě? To jsem se snad najednou vrátila ve vývoji? – hodila jsem po něm, zatímco jsem si uhlazovala své oblíbené šaty.

Zmlkl, ale jeho naštvanost byla cítit až do dezertu, ke kterému jeho matka podala jablečný koláč se šlehačkou. Mimochodem, tenhle koláč jsem nikdy neměla ráda a ona to moc dobře věděla.

Druhý den: rolák až ke krku

Následující den jsem se oblékla „slušně“. Černý rolák, široké kalhoty s puky, žádný make-up. Jaká byla Michalova reakce? Byl nadšený.

– Jé, jak ti to sluší! Elegantně, tak nějak jinak... – řekl, jako bych udělala něco hrdinského. A já se jen oblékla jako na zimu.

A ve mně se všechno kroutilo. Přestala jsem se cítit sama sebou. Takhle teď měl vypadat můj život? Měla jsem se vzdát svého stylu a oblíbených kousků, protože se Michalovi nelíbily? Měla jsem už navždy nosit klasické střihy a dlouhé kalhoty, jen aby byl spokojený? No to snad ne, to vážně nepřicházelo v úvahu. Jak dlouho bych to asi vydržela?

Třetí den: facekini a reakce století

Třetí den jsem se rozhodla jít do toho naplno. Speciálně jsem si objednala facekini. Pro nezasvěcené vysvětlím: facekini je taková plážová maska zakrývající celý obličej, populární v Číně. Tam chrání ženy před intenzivními slunečními paprsky. Vzala jsem si ji na procházku po promenádě. K tomu halenku s dlouhými rukávy, bílé krajkové rukavičky a sluneční brýle. Ani kousek kůže na dohled.

Takto nastrojená jsem vešla do obýváku, kde na mě čekal Michal. Na chvíli odtrhl zrak od smartphonu, na kterém si něco prohlížel. Museli byste vidět jeho naprosto ohromený výraz, když mě uviděl. Byl prostě v šoku.

– Děláš si legraci? – zeptal se šokovaně. – Co to má jako být? Děláš si ze mě srandu, že jo?

– No vždyť jsi nechtěl, abych se odhalovala před zvědavými pohledy. Kritizuješ krátké šaty, výstřihy, kraťasy. Tak jsem ti splnila přání a zahalila se. Teď bys měl být spokojený, že jsem se přizpůsobila.

– Ale… až takhle?

– A jaký je v tom rozdíl? Stejně se ti vždycky něco nelíbí.

– A v tomhle jako hodláš vyjít na ulici? No tak to nech být. Prostě se převlékni a hotovo – prohodil, ale já jsem neustoupila. Nepřevlékla jsem se, i když naléhal.

Nakonec jsem vyšla v oblečení, které jsem si připravila. Šli jsme tak vedle sebe. Já jako nindža, on rudý jako rak. Děti na nás otevřeně zíraly, lidé se dívali trochu diskrétněji zpoza brýlí. Nějaký pár s batohy si nás dokonce vyfotil. A já? Já jsem byla spokojená. V duchu jsem se smála svému příteli a radovala se, že jsem mu dala pořádnou lekci. Možná se konečně něco naučí? Protože někdy je třeba to přehnat, aby někomu něco došlo.

To byl závěrečný rozhovor

Večer už to můj přítel nevydržel.

– Víš, mohla bys prostě říct, když tě něco štve, a ne dělat takové divadlo před cizími lidmi.

– Říkala jsem ti to. Pořád dokola. Ale ty vždycky všechno obrátíš.

– Protože se o tebe bojím. Nechci, aby na tebe někdo drze zíral. A abys byla brána jako objekt.

– A nenapadlo tě, že vím, co dělám? Že mě možná těší, když si můžu obléct něco ženského a cítit se atraktivně? Víš, tak pro sebe, a ne pro někoho jiného?

Michal mlčel. A já jsem poprvé po dlouhé době měla dojem, že mi konečně začal doopravdy naslouchat.

Krátké šaty, dlouhý závěr

Od té doby už mé oblečení nekomentoval. Dokonce ho začal chválit. Úplně jako dřív. Možná mu došlo, že se neoblékám pro chlapy na ulici, ale proto, že se ráda cítím dobře ve svém těle.

Jsem s Michalem dodnes? Ano. Ale stanovila jsem si jednu podmínku: moje nohy, moje šaty, moje pravidla. A jestli ještě někdy uslyším „vezmi si něco jiného“ – tak mám facekini schované pro strýčka Příhodu. Dokonce dvě. Ten druhý bude pro něj.

Agáta, 28 let