Jmenuji se Eva. Je mi třicet pět let a bydlím s matkou. Nebo spíš – bydlela jsem. Zemřela před dvěma týdny. Doma. Ve spánku. Byla jsem u ní. Držela jsem ji za ruku. Zdá se mi, že byla klidná.
Nevím, proč začínám od konce. Možná proto, že všechno, co se stalo potom, zastínilo náš „obyčejný“ život. A ten byl opravdu obyčejný. Ráno práce – účetní kancelář, pak nákupy, léky, podávání oběda, mytí, výměna obvazů, noční bdění. Máma mě potřebovala každý den, v každou denní i noční dobu. Už nebyla soběstačná. Někdy ještě dokázala utrousit jízlivý vtip, jindy se jen dívala – vyčítavě, nebo smutně. Nevím.
Měla jeden sen: vidět Středozemní moře. Jen tak „posedět si na pláži, cítit ve vzduchu vůni soli.“ Nikdy tam nebyla. A já... já viděla, že se s ní něco mění. Že vyhasíná. Že je to možná poslední chvíle.
Vzala jsem si půjčku. Koupila letenky. Pronajala jsem si apartmán v Chorvatsku. Nikomu jsem nic neřekla – věděla jsem, že by mě zastavili. Jely jsme. Seděla tam zabalená v dece, mlčky se dívala na vlny. Poprvé po dlouhé době jsem v jejích očích viděla něco víc než jen bolest. Nejspíš vděčnost. Postarala jsem se o její pohodlí.
Potom jsme se vrátily do Česka. Všechno bylo v pořádku. Ale o týden později odešla.
Obvinili mě už na pohřbu
„Nechápu to“ – přistoupila ke mně u stolu teta Dana, když ještě probíhal pohřební hostina. „Proč jsi ji musela tak trápit?“
„Trápit?“ – podívala jsem se na ni s nedůvěrou.
„Ten výlet, cesta přes půl Evropy. V takovém stavu? Vždyť sotva chodila“ – říkala to všechno potichu, ale s tou specifickou intonací předstírané starosti.
Vedle ní, jako stín, stanul strýc Roman. Opřel se o rám dveří a přikývl.
„Všechno to do sebe nějak divně zapadá. Najednou si vzpomněla na své sny? Nebo jsi jí je připomněla ty?“
Ztuhlá jsem. V ústech mi vyschlo.
„Ona to moc chtěla“ – řekla jsem a cítila, že má slova jsou bezbranná.
„No jistě“ – odfrkl si Roman. „Po tolika letech v posteli najednou zatoužila poznávat svět. A teď... Ne. Byt zůstal.“
„Co tím naznačuješ?“
„Nic. Jen se ptám.“
Cítila jsem, jak se mi udělalo dusno. Vzduch v obývacím pokoji byl těžký vůní masa a koláčů. Příliš mnoho lidí, příliš mnoho pohledů.
Odešla jsem do koupelny a zamkla se zevnitř. Opřela jsem se dlaněmi o umyvadlo. Jejich slova nebyla jen bolestivá „byla jako obvinění.“ Jako obžaloba.
Opravdu si myslí, že jsem vzala mámu k moři, aby rychleji zemřela? Neřekli to přímo. Ale nemuseli.
Její narážky byly kruté
Po pohřbu uběhlo několik dní. Ticho v bytě bylo k nesnesení. Máma vždycky něco šeptala, cinkala hrnkem, její dech byl slyšet i přes zdi. Teď „nic.“ Jen lednice monotónně bzučela a já chodila z rohu do rohu, jako by se mělo ještě něco stát.
Nemohla jsem to tak nechat. Musela jsem vědět, co přesně teta myslela. Proč se na mě tak dívali. Proč to všechno říkali tak, jako by věděli něco víc – něco, co jsem o sobě nevěděla já.
Jela jsem za tetou. Dana otevřela dveře s výrazem, jako by mě čekala.
„Á, Eva. Pojď dál“ – pronesla krátce a otočila se do kuchyně.
Posadila jsem se v jejím obýváku, kde to vždycky vonělo voskem a starými knihami. Chvíli stála u okna, než jsem se konečně odvážila promluvit.
„Na hostině jsi něco řekla. Že proč jsem ji trápila. Že... to nemělo smysl. Chci vědět, co přesně jsi tím myslela.“
Dana si povzdechla a pomalu se ke mně otočila.
„Jenom nechápu, proč jsi nám o tom výletu neřekla. Myslíš, že bychom ti to zakázali? Možná. Ale mohla jsi nás alespoň upozornit. Nebylo jí dobře, Evo. Byla unavená.“
„Ale byla šťastná. Seděla na pláži a... viděla jsem ji takovou, jakou jsem si ji léta nepamatovala“ – odpověděla jsem tiše.
Dana se na mě chladně podívala.
„Jestli byla šťastná, nebo vyčerpaná“ – to už se nedozvíme. Měla přijet ke mně. Já plánovala jsem, že si ji vezmu k sobě. Měla jsem všechno domluvené. Ale ty, že dne na den... odvezla jsi ji na konec světa.
„To nebyl konec světa. Bylo to jen moře. Její sen.“
„A možná chtěla jenom umřít někde jinde?“ – utrousila ledovým tónem.
Zvedla jsem se. Hlas se mi třásl, i když jsem se snažila mluvit klidně.
„Víš spol.? Nevím, co musí být člověk zač, aby si tohle myslel. Ale jestli si vážně myslíš, že jsem to udělala, abych ji dorazila... pak nejsme rodina.“
Když jsem odcházela, práskla jsem dveřmi. Teprve na schodišti jsem ucítila, jak se mi třesou ruce.
Střádali o mně nespravedlivé teorie
Když jsem se po rozhovoru s Danou vrátila do bytu, celá jsem se chvěla. Ruce se mi třásly a srdce bušilo, jako by mi chtělo utéct. Chtěla jsem se jen zavřít doma, uvařit si čaj a předstírat, že vnější svět neexistuje.
Vešla jsem potichu, nerozsvěcovala jsem. Dveře do mámina pokoje byly pootevřené „i když si nepamatuji, že bych je zavírala.“ Když jsem procházela kolem, uslyšela jsem hlas. Zastavila jsem se.
„… tak mi řekni, co teď plánuje?“ – hlas strýce Romana.
Měl od nás klíče, ale proč přišel? Bez ohlášení? Přiblížila jsem se neslyšně ke dveřím. Mluvil přes hlasitý odposlech, hlasy se odrážely od stěn jako výčitky.
„Sedí tiše. Ale dlouho to nevydrží“ – řekla Dana.
„Byl to plán. Půjčka, Chorvatsko, péče. Otázka jen je – co jí podala?“ Protože ona se sotva hýbala, a pak najednou „a je pryč.“
„Romane, přestaň. Možná nic nepodala. Možná ji samotné moře dorazilo.“
„Možná. Byt dostala, teď může začít nový život. Jen by mě zajímalo, kdo jí tu půjčku dal...“
Rozrazila jsem dveře. Roman se na mě podíval jako dítě přistižené při krádeži.
„Vážně?“ – řekla jsem pomalu. „Posloucháte za dveřmi, slídíte, spřádáte tyhle svoje choré teorie?“
„Evo, uklidni se...“– začal Roman.
„Severovýchod! Nebudu se uklidňovat! Možná byste mě měli rovnou nahlásit na policii? Nebo zavolat nějakému investigativnímu novináři?“
Roman si odkašlal.
„Prostě chceme vědět, co se stalo“ – zabručel. „Nic tady nesedí.“
„Co se stalo?!“ – vyjela jsem. – Vzala jsem ji k moři. Poprvé a naposledy. A jestli si myslíte, že vaše podezření jsou bolestivější než její smrt„ – tak se mýlíte. Ale klidně to zkuste. Jděte. Zkontrolujte každý papír.
Vyhodila jsem ho, zavřela za ním dveře a sesunula se na podlahu. Tisklas jsem si dlaněmi hlavu, abych nezačala křičet.
Lékař byl na mé straně
Do ordinace jsem šla jako na popravu. V ruce jsem svírala potvrzení, kopii propouštěcí zprávy, všechno, co by mohlo dokázat, že jsem udělala dobře. Že jsem neselhala. Že jsem neublížila.
Náš rodinný lékař mě přijal hned, bez čekání. Znal mě léta. Vedl mámu, co si pamatuji.
„Evo“ – řekl tiše, když jsem se posadila naproti. „Vím, co se děje. Dana volala. Slyšel jsem, co naznačují.“
„Nechci slyšet domněnky. Chci vědět, jestli... jestli bylo všechno tak, jak mělo být“ – vykoktala jsem a sotva zadržovala slzy. „Jestli jsem něco nepřehlédla. Jestli jí ten výlet neuškodil. Jestli...“
„Stav vaší maminky se měsíce zhoršoval“ – přerušil mě klidně. „To nebylo moře, co ji zabilo. Kdyby zůstala tady, zemřela by taky. Možná o týden později, možná o dva. Ale na tom nezáleželo.“
Na chvíli se odmlčel a pak dodal:
„Pokud jste jí něco dala“ – tak to bylo trochu radosti na konec. Trochu světla. Klidu. A myslím, že za to byla vděčná.
„Rodina si myslí něco jiného.“
Lékař zavrtěl hlavou.
„Ať si myslí. Ale ať nezapomenou, kdo po celá ta léta ten kříž nosil. Oni přišli jednou za čtvrt roku, s koláčem a s výčitkami. Ty jsi u ní byla každý den. Ty jsi to všechno táhla. Já to vím.“
Už jsem nic neřekla. Schovala jsem dokumenty do tašky a odešla.
Doma jsem dlouho nemohla najít to, co jsem hledala. Nakonec v jedné staré zásuvce s léky ležel tenký papírek. Účet? Seznam léků? Ne. Krátký, kostrbatý maminčin rukopis: „Děkuju ti za ten výlet, Evičko. Bylo to krásné. A ty jsi taky krásná, jen to ne vždycky vidíš.“
Posadila jsem se na podlahu a rozplakala se tak, jak jsem neplakala ani na pohřbu.
Nedokázali to nechat být
Šla jsem si jen pro mléko. Nechtěla jsem nikoho potkat, neměla jsem náladu na řeči o počasí, zdraví nebo o tom, „jak se držím“. A přece „osud umí být krutě zlomyslný.“
Uviděla jsem ji u regálu s cereáliemi. Katka. Dcera tety Dany. Moje sestřenice. Měla v ruce balení müsli a vypadala, jako by se za ním chtěla schovat.
Než jsem stihla odvrátit zrak, přišla ke mně.
„Ahoj“ – řekla nesměle. „Evo... můžeme si na chvilku promluvit?“
Kývla jsem a zamířila k prázdnému regálu. Stály jsme ve stínu, mezi zlevněnou rýží a zubní pastou.
„Vím, že tohle všechno... je divné“ – začala tiše. „Ale já ti věřím. Vážně.“
Pocítila jsem, jak ve mně něco povoluje, i když hned nato se vrátila vlna chladu.
„Děkuju. Aspoň něco“ – odpověděla jsem.
Katka sklopila zrak.
„Máma... už mluví o soudu. Že tohle takhle neskončí. Že si všechno prověří. Že máš co skrývat.“
Odfrkla jsem si.
„Nemám. Ale asi je jedno, co řeknu, že?“
„Já vím“ – řekla tiše. „Ona... Ona se bojí. A zlobí. A jinak to neumí.“
Neodpověděla jsem. Odešla jsem, aniž bych koupila to mléko.
Doma jsem se posadila ke stolu. Všechno, co jsem udělala z lásky, bylo interpretováno jako chladná kalkulace. Jako strategie. Jako plán.
Máma zemřela. Byt, který jsem zdědila, se najednou stal předmětem podezření. Rodina – ti, kteří se objevovali na svátky „ve mně teď viděli podvodnici.“ A já seděla v prázdném bytě, bez matky, bez hlasu, bez klidu.
Vůbec toho nelituji
Sedím v kuchyni. Z hrnku s čajem se mi kouří do dlaní. V rádiu hraje nějaké piano, které neumím vypnout. Všechno je tu její – stůl, podložka pod hrnek, dokonce i ten příšerný ubrus s růžemi, který jsem vždycky nesnášela, ale neměla jsem to srdce ho vyhodit.
Od její smrti uplynuly tři týdny. Od poslední procházky u moře – měsíc.
Pamatuji si, jak tehdy seděla na lavičce, zabalená v šále. Zírala na vlny, nic neříkala. Myslela jsem si, že spí. Ale když jsem se k ní naklonila, řekla jen jediné: „Děkuju, Evičko. Už nic nechci.“ Věděla jsem. Cítila jsem to.
Teď všichni mlčí. Nikdo z rodiny nezavolal. Neptají se, jak se cítím. Zato chodí e-maily – dotazy na závěť, na hodnotu bytu, na „zdravotní dokumentaci“. Podepsané jen jménem. Žádné „drž se“, žádné „jsem s tebou“.
Nevím, jestli skončím u soudu. Možná ano. Možná ne. Nemám sílu o tom přemýšlet. Ale jednou věcí jsem si jistá. Nelituji toho výletu. Vzala jsem ji tam, kde chtěla být. Než odešla. Než nemoc vzala všechno. Možná ji to moře vzalo. Ale než to udělalo – dovolilo nám rozloučit se. A to mi nikdo nevezme. Ani ti, kteří si říkají rodina.
Eva, 35 let
Související články
