Mnohokrát jsem si představovala, jak bude naše rodina vypadat. Viděla jsem nás na procházkách, jak učíme dítě jezdit na kole, jak společně skládáme na podlaze kostky. A i když jsem nečekala, že všechno bude jako z pohádky, nenapadlo mě, že zůstanu sama, přestože budu mít po boku člověka, který vůbec nechápe, co je to otcovství. Když se na něj dnes dívám, vidím kluka, který nikdy nedospěl. Nedospěl pro vztah, pro zodpovědnost, pro život.
Nevinné počátky zla
Seznámili jsme se na večírku u známých. Stál s pivem v ruce a vyprávěl vtipy, které bavily všechny, ale mě nějak nejvíc. Měl v sobě něco dětského – lehkost, bezstarostnost, která mi tehdy chyběla. Byla jsem unavená dospělostí, takže jeho smích na mě působil jako lék proti bolesti. Zdálo se mi, že možná právě tohle potřebuji – někoho, kdo mě vezme za ruku a řekne, že ne všechno musí být tak vážné.
Začali jsme se vídat. V kině si vždycky vybíral animované filmy a na dovolenou mě bral pod stan s tím, že jen tak se dá zažít opravdová svoboda. Jednou mě napadlo, že s ním jsem zase malá holka. Mělo to své kouzlo. Jenže časem jsem pochopila, že on sám z té klučičí role nikdy nevyrostl.
„A co kdybychom měli dítě?“ zeptala jsem se jednou, když jsme v noci leželi na trávě.
„Vážně? Teď?“ zasmál se. „Dej pokoj, vždyť jsem se sotva naučil skládat prádlo.“
Vzala jsem to jako vtip. Dnes vím, že to myslel naprosto vážně. Otěhotněla jsem nečekaně. Měla jsem radost. Na rozdíl od něj.
„Ty kráso… Tak to je pěkný,“ řekl a zíral na test. „A jsi si jistá, že je moje?“
To bylo poprvé, co jsem cítila, že jsem v tom sama. Ale ne naposledy.
Dítě bylo záminkou
Zpočátku se snažil. Chodil se mnou k lékaři, jednou mi dokonce přinesl polévku do postele, když mi bylo ráno špatně. Ale byla to jen ojedinělá gesta, něco ve stylu „splněno – odškrtnuto“. V hloubi duše jsem cítila, že to nepramenilo z opravdového zájmu, ale z pocitu, že se to sluší. A on nerad dělal věci, které se slušely. S každým dalším měsícem těhotenství jeho zájem upadal. Když jsem mluvila o výbavičce, protáčel oči.
„Vždyť je to jenom dítě, ne mimozemšťan. K čemu potřebuješ padesát bodýček?“
„Protože se děti špiní, počůrávají, ublinkávají,“ vysvětlovala jsem klidně.
„Já teda v jednom tričku vydržím klidně týden.“
A tehdy mi došlo, že ten člověk nemá tušení, do čeho se pouštíme. Nečetl žádné příručky, nechtěl mluvit o porodu. Jeho oblíbeným tématem se stalo: „a co kdybychom ještě někam vyjeli, než začne ten hardcore.“
„Víš, ještě si to můžeme rozmyslet,“ řekl jednoho dne bez emocí. „Ještě není pozdě, ne?“
Cítila jsem se, jako by mě někdo praštil do břicha.
„Na cokoliv je pozdě. Tohle je moje dítě, s tebou, nebo bez tebe.“
„No jo, vždyť jenom říkám,“ zabručel a odešel z bytu.
Od toho dne jsem o nás přestala mluvit jako o „nás“. Zůstala jsem já a dítě. A on – jako stín, který se míhal v pozadí.
Táta náhodou, ne z vlastního rozhodnutí
Porod trval osmnáct hodin. On byl přítomen jen dvě – přišel, protože mu to nakázala jeho matka. Seděl s telefonem, zíval a projížděl TikTok. Když se porodní asistentka zeptala, jestli chce přestřihnout pupeční šňůru, zašklebil se.
„Já? Ne, díky. To je nechutný.“
Na fotkách z toho dne jsem sama. Zavinutá v dece, zpocená, s novorozencem u prsu a prázdnou židlí vedle postele.
„Je krásná,“ řekl mi lékař. „A kde je tatínek?“
„Tatínek… musel odejít,“ zalhala jsem.
Vrátil se až večer. S balíčkem chipsů a colou.
„No a co? Jak to jde? Už je po všem?“
Na dceru se ani nepodíval. Snědl půlku balíčku, poseděl deset minut a odešel se slovy, že se „staví zítra, možná“.
A pak už to bylo jen horší. Ani jednou ji nepřebalil. V noci nevstával, nepodal lahev, nenosil ji, když plakala. Tvrdil, že se jí bojí dotknout. Nebo že je unavený z práce. A nejčastěji: že má sraz s kamarády, který „už byl dávno domluvený“.
„A co já?“ zeptala jsem se jednou. „Kdy se mám já sejít s kamarádkami?“
„Ty jsi matka, to je něco jiného,“ odpověděl bez mrknutí oka.
A tehdy jsem si uvědomila, že pro něj otcovství nebylo rozhodnutí. Byla to náhoda. Pracovní úraz. Povinnost, kterou nikdy nechtěl, nechápal a neplánoval.
Láska se stala břemenem
Nevím, kdy přesně jsem ho přestala milovat. Nebyl to jeden okamžik, žádná velká hádka nebo nevěra. Dělo se to potichu, den za dnem, mezi jedním kojením a dalším ignorovaným pláčem. Dívala jsem se, jak se z dítěte stává člověk, a z něj… se vlastně nic nestávalo. Byl přítomný, ale zároveň nepřítomný. Jako kus nábytku, co léta stojí v koutě, protože je škoda ho vyhodit, ale nikdo si už nepamatuje, k čemu tam vlastně je.
„Nemohl bys ji vzít aspoň jednou na procházku?“ poprosila jsem ho, když jí bylo šest měsíců.
„A na co? Vždyť si to stejně nebude pamatovat,“ pokrčil rameny a neodtrhl zrak od konzole.
„A co já? Já si taky už nepamatuju, kdy jsem spala déle než dvě hodiny.“
„No ale to je přece dítě, to je normální.“
„Stejně jako je normální, že s ní máš nějaký kontakt. Že se na ni aspoň podíváš, pomazlíš se. Cokoliv.“
Podíval se na mě jako na hysterku. V jeho očích jsem se stala špatnou matkou, protože jsem si dovolila očekávat něco víc než jen to, že platí účty. Láska k němu se proměnila v podráždění, pak ve smutek a nakonec… v lhostejnost. Cítila jsem se osamělejší než před vztahem. To aspoň nikdo nepředstíral, že je mi nablízku. Začala jsem si myslet, že nás nerozdělilo dítě. Ale to dítě v něm, které nikdy nechtělo dospět.
Samoživitelka s manželem v pozadí
Když naše dcera oslavila první narozeniny, přestala jsem si dělat iluze. Neměla jsem doma manžela, ale spolubydlícího. Někoho, kdo snědl oběd, nechal špinavé ponožky pod postelí a občas se zeptal, jestli máme v lednici ještě pivo. S dcerou si nevytvořil žádné pouto. Dokonce ani její jméno nevyslovoval s něhou – spíš jako název nějaké aplikace, která ho nezajímá, ale musí ji mít.
„Zase je potřeba přebalit,“ říkal, jako by to byl trest za hříchy, které spáchal někdo jiný.
Neměla jsem sílu bojovat. Přestala jsem ho prosit, přestala jsem mu vysvětlovat. Všechno jsem dělala sama – od nákupů po očkování. On ráno odcházel z domu, večer se vracel a pak se zavřel do svého světa. Hry, telefon, seriál. My s dcerou jsme existovaly někde vedle.
„Víš, možná nejsem nejlepší otec, ale nejsem ani špatný,“ prohodil jednoho dne, jako by mě chtěl přesvědčit, že jeho průměrnost je vlastně ctnost.
Neodpověděla jsem. Už jsem neměla energii. Další měsíce jsme žili v tichu. Bez hádek, bez doteků, bez blízkosti. Jen dítě pro mě bylo něco skutečného. Její smích, první slova, její ručičky objímající můj krk – to byla moje rodina. A on? On tam prostě byl. Tělo na gauči, dech za dveřmi koupelny. Ne otec. Dokonce ani ne partner. Cítila jsem, že je konec. A že nebude žádná válka. Prostě se v tichosti odstěhuju. S dítětem. Bez vysvětlování.
Rozhodnutí, ne náhoda
Zavřela jsem za sebou dveře v šest ráno. Dcera spala přitulená k mému krku, nevědomá toho, že pro nás začíná nový život. V tašce jsem měla jen to nejnutnější – oblečení, doklady, dudlík, zdravotní průkaz. Nenechala jsem mu žádné vysvětlení. Protože on by se stejně neptal. Kdybych se ho zeptala, co dcera snídá, kdy se jí prořezaly první zoubky, jaké má oblíbené pohádky – nevěděl by. A když ji neznal jako člověka, jak by mohl pochopit, že nechci, aby nosila jeho jméno?
Na úřadě, když mi paní podala formulář a ukázala na kolonku „otec“, jsem zaváhala jen na okamžik. Srdce se mi sevřelo, ale ruka se nezachvěla.
„Otec neznámý,“ řekla jsem tiše.
Podívala se na mě s otazníkem v očích, ale pak jen přikývla a zapsala to. Bylo to jako symbolické přestřižení pupeční šňůry. Ale ne té mezi ním a dítětem – protože taková nikdy neexistovala. Jen té mezi mnou a mými iluzemi. Nevím, jestli ho ještě někdy potkám. Možná mě mine na ulici a nepoznáme se. A možná se jednou zeptá, jestli se může vidět s dcerou. Ale to se pak zeptám já jeho: dokážeš být otcem, a ne se jím jen stát? Protože ten den, když jsem do kolonky napsala „otec neznámý“, jsem věděla jedno. Bylo to moje rozhodnutí. Vědomé. A správné.
Julie, 31 let
