Bydlím sama v garsonce na pražském Žižkově. Byt je stísněný, tmavý a v zimě strašně prochladne, ale je můj. Vlastně pronajatý, ale v tuhle chvíli je to i tak luxus – mám svůj prostor a nikdo mě nekontroluje.
Pracuji z domova, dávám soukromé hodiny angličtiny a píšu texty na zakázku. Vystačí to na nájem, jídlo a návštěvy u lékaře. Na o moc víc ne. Nemám úspory ani partnera, který by mě mohl podpořit. Matěj, otec dítěte, zmizel z mého života tak rychle, jak se v něm objevil. Když jsem mu řekla o těhotenství, jeho odpověď byla stručná:
„Tohle není dobrá chvíle. Nejsem připravený být otcem.“
Pak už mi nezvedal telefony.
S rodiči jsem měla už dlouho napjatý vztah. Máma – velmi pobožná, zaměřená na to, co si myslí ostatní, a na zdání. Otec – tichý stín jejích rozhodnutí. Když jsem byla „hodná dcerka“ – taková, co chodí na roráty, nosí ze školy jedničky a obléká se, jak se sluší – mohla jsem počítat se zdánlivou láskou a zájmem. Ale když jsem si začala jít svou vlastní cestou – studium v Praze místo práce na úřadě v rodném městě – napětí rostlo.
Posledním hřebíčkem do rakve byla zpráva o těhotenství. Sama, svobodná, s neznámým chlapem. Pro ně to byl hřích a ostuda. Já jsem jen pocítila úlevu, že se konečně nemusím snažit, abych si zasloužila jejich lásku.
Ale i tak to bolelo, když mi máma do telefonu řekla, že pokud si vyberu „takový život“, tak už nemám rodinu.
Rozhovor s rodiči a jejich reakce
„Mami, musím ti něco říct,“ začala jsem opatrně a držela telefon, jako by to byl granát s vytaženou pojistkou.
„Zase něco? Jen neříkej, že jsi nechala školy,“ povzdechla si těžce máma.
„Ne, o to nejde… Jsem těhotná.“
Ticho. V pozadí jsem slyšela jen tikot hodin a pak křik:
„Co jsi to řekla?!“
„Jsem těhotná. V sedmém týdnu. Budu to dítě vychovávat sama. Matěj s námi nechce mít nic společného.“
„Jak jsi nám to mohla udělat?!“ hlas mámy se třásl, ale ne dojetím, nýbrž zuřivostí. „Tolik let obětování, tolik modliteb… A co, teď nám uděláš ostudu?! Těhotná, a svobodná?! Vždyť je to… hanba! Sousedé nás sežerou!“
„Mami, já potřebuju podporu, ne odsouzení,“ zašeptala jsem.
„A já potřebuju dceru, která nešlape po našich hodnotách!“
„Tati?“ ozvala jsem se a cítila slzy pod víčky. „Tati, jsi tam?“
„Kláro…“ ozvalo se tiše. „To… to je složité…“
„Řekni cokoliv. Že mě nenávidíte. Že už nejsem úplně sama…“
„Máma se s tím nedokáže smířit…“ dodal po chvíli, načež jsem slyšela, jak pokládá sluchátko.
Hovor skončil.
Dlouho jsem seděla s telefonem v ruce a zírala na displej. Poslala jsem ještě jednu zprávu: „Nemusíme spolu souhlasit, ale nezatracujte mě, prosím.“ Dvě modré fajfky oznámily, že si zprávu přečetli.
A to bylo vše. Žádná odpověď.
Vnitřní zhroucení a rozhovor s Martou
„Tak co, ozvali se?“ Marta nalévala čaj do hrnků, ale dívala se na mě se starostí, kterou jsem nedokázala snést.
„Ne. Nic. Jen si přečetli zprávu. Jako by to byl spam.“
Schovala jsem tvář do dlaní. Seděly jsme v mé garsonce. Marta přinesla koláč a nějaký meduňkový čaj „na uklidnění“. Nefungoval.
„Řekla, že už nemá dceru,“ můj hlas se zachvěl. „Jen tak. Jako by mě mohla odstřihnout, vygumovat.“
„Kláro… oni vždycky milovali představu o tobě, ne tebe. Tu hodnou holčičku s růžencem. A ty jsi dospěla, začala jsi přemýšlet po svém. A teď se mstí.“
„Ale já jsem neudělala nic špatného! Nikoho jsem nezabila. Jen… jsem těhotná. A jsem sama. Nechtěla jsem to takhle. Ale to přece není důvod, aby…“
„Aby tě odepsali?“ dokončila tiše Marta. „Já vím. Ale možná… možná jsi nezklamala ty je. Možná oni zklamali tebe?“
Zmlkla jsem. Chtěla jsem jí přitakat a zároveň se mi chtělo ještě víc brečet. Protože jsem věděla, že má pravdu. Ale nebylo snadné vzdát se iluze, že mě máma miluje, jen to jaksi… neumí dát najevo.
„Připadám si jako… nic. Prázdná. Nepotřebná.“
Marta vstala a sedla si vedle mě na gauč. Objala mě kolem ramen.
„Jsi potřebná. Pro svoje dítě. Pro sebe. A pro mě. Máš právo žít po svém, Kláro. I kdyby to oni nikdy nepochopili.“
Přitiskla jsem se k ní. Poprvé po několika týdnech jsem se necítila úplně sama.
Pokus o kontakt s otcem a překvapivý rozhovor
„Tati?“ můj hlas zněl dutě, jako by se odrážel od zdi.
„Kláro…“ uslyšela jsem známé, tiché povzdechnutí. „Nemyslel jsem si, že ještě zavoláš.“
„Potřebuju to vědět. Cokoliv. Řekni mi, že mě nenávidíte. Že nejsem… nějaká zrůda, které jste se zřekli.“
Na druhé straně zavládlo dlouhé ticho. Tak dlouhé, že jsem si myslela, že zavěsil.
„To není tak,“ řekl konečně. „Nenávidíme tě. Já… já se nedokážu mámě postavit. Ona se s tím nedokáže smířit. Pro ni je to hřích. Ostuda. Bojí se, co řeknou lidi.“
„A ty, tati? Ty se taky bojíš?“
„Já… nikdy jsem nebyl silný. Tvoje máma vždycky rozhodovala. Já jen… jsem chtěl klid.“
„Klid?“ zasmála jsem se hořce. „Tati, já nepotřebuju, abys byl tichý a poslušný. Potřebuju otce. Někoho, kdo se mě zastane. Kdo řekne ‚miluju tě‘, i když se všechno ostatní hroutí.“
„Kláro…“ povzdechl si znovu. „To není tak jednoduché.“
„Ne, pro tebe to nikdy nebylo jednoduché. Ani když mi bylo pět a brečela jsem po noční můře, nedokázal jsi přijít a obejmout mě. Vždycky jsi byl jen vedle. Jako stín.“
Po tomhle rozhovoru jsem v sobě cítila něco zvláštního. Vztek, lítost, ale taky… úlevu. Poprvé po dlouhé době jsem je viděla jasně. Ne jako rodiče, ale jako lidi. Vyděšené, uzavřené, paralyzované očekáváním ostatních.
Ale to neznamenalo, že v tom musím uvíznout i já.
Ticho, které říká vše
Několik dní jsem se po bytě pohybovala jako stín. Břicho mi rostlo a já jsem se čím dál víc ztrácela. Nedokázala jsem se přinutit jíst, spát. Dokonce i sprcha se zdála být podnikem srovnatelným s výpravou na severní pól.
Jednou jsem si zapnula televizi, abych něco přehlušila. Na obrazovce byla nějaká reklama – mladá maminka držela dítě a babička jí podávala deku. Všichni šťastní, pasteloví, až se mi z toho dělalo špatně. Vybuchla jsem smíchy. Hysterickým. A pak pláčem.
„Takhle se cítí normální ženy?“ mluvila jsem si pro sebe, ležíc na podlaze s mokrým ručníkem pod tváří. „Obklopené rodinou, něhou, teplem? Super.“
Marta přišla večer. Bez ohlášení. Prostě přišla, vešla, zula si boty, jako by tady bydlela. Sedla si na podlahu vedle mě.
„Ty ani nepředstíráš, že se držíš,“ řekla.
„Proč? Pro sebe? Pro dítě? Když já sama nevím, jestli jsem ještě člověk.“
„Jsi. A víš co? Ne každý dostane domov plný milujících lidí. Ty jsi ho nedostala. Ale můžeš si ho vytvořit. Sama. Od nuly.“
„Ani nevím, jestli to umím. Bojím se, že budu jako moje matka. Chladná. Náročná.“
„Je dobře, že se bojíš. To znamená, že jsi jiná.“
Usnula jsem na gauči, v oblečení, a Marta mě přikryla dekou a zůstala do rána. Té noci jsme už víc nemluvily. Ale její přítomnost byla důležitější než tisíc slov.
Porod a nečekaný dopis
Marta mě odvezla do porodnice uprostřed noci. Stahy přicházely co tři minuty, bolelo to tak moc, že jsem nemohla dýchat. Cestou jsem křičela, ať se vrátí, že to nezvládnu. Že to nemá smysl. Ale ona mi jen pevněji stiskla ruku a řekla:
„Zvládneš to. Už to zvládáš.“
Porod si nepamatuju. Pamatuju si jen strach, pot a její hlas. Pamatuju si, že se na chvíli zastavil svět – a pak se objevila ona. Moje dcera. Malá, kluzká, naříkající – a přesto krásná. Držela jsem ji a nechápala, jak je možné, že ještě před chvílí na světě nebyla.
„Kláro, podívej. To je ona,“ Marta měla slzy v očích. „Povedlo se.“
Vrátily jsme se do bytu po čtyřech dnech. Všechno bylo jiné. Nebe mělo jinou barvu. Stíny na zdech byly hlubší. A ticho – ticho přerušované jen povzdechy dítěte – bylo tím nejplnějším zvukem, jaký jsem znala.
O týden později přišla Marta s dopisem. Přinesla ho beze slova, ale tvářila se divně – směs nejistoty a… naděje?
„Přišel za mnou, poprosil mě, abych ti ho předala. Tvůj táta,“ řekla a nedívala se mi do očí.
Sedla jsem si s dítětem na klíně a otevřela obálku. Třásly se mi ruce.
„Kláro,
nevím, jestli mám právo psát. Ale viděl jsem fotku vnučky... a pocítil jsem něco, co nedokážu pojmenovat.
Možná už je pozdě. Ale možná ne.
Možná mi někdy dovolíš, abych vás poznal.
Táta.„
Nebylo tam „miluju tě“, nebyla tam omluva. Ale bylo tam něco.
Podívala jsem se na svou dceru. Pak na Martu. Pak znovu na dopis.
„Zatím neudělám nic,“ řekla jsem. „Ale nevyhodím ho.“
A poprvé po dlouhé době jsem pocítila, že už nejsem sama. Že to není konec – je to teprve začátek.
Klára, 25 let
Související články
