Někdy si myslím, že můj život skončil ten den, kdy zazvonil telefon. V jedné chvíli jsem byla manželkou Michala, matkou Aničky, ženou, která měla domov, rutinu, i když trochu nudnou – tak bezpečnou. A v další vteřině... jsem byla vdova. Tříměsíční dluhy na účtech, bez práce, bez plánu, s několikaletým dítětem po boku, které nechápalo, proč se táta nevrací.
Zůstaly jsme samy
Michal byl dobrý člověk. Ne dokonalý – protože kdo je? Ale každý den se snažil být otcem a manželem. V sobotu dělal snídaně, Aničku vozil do školky, potom do školy, smál se jejím vtipům, kterým nikdo jiný nerozuměl. Byla jsem šťastná. Možná jsem to ne vždy dávala najevo, možná jsem si občas stěžovala, že zase nechal ručník na podlaze, ale byla jsem šťastná.
Michalova smrt byla, jako by mi někdo vytrhl půdu pod nohama. Obyčejná, idiotská autonehoda. Někdo usnul za volantem. Náraz. Konec.
Když jsem po pohřbu seděla sama v bytě, tichém jako nikdy předtím, a slyšela jsem jen klidný dech spící Aničky v pokoji vedle, myslela jsem si, že to nezvládnu, že už je po všem. Ale pak se objevil Pavel, Michalův bratr. Mladší, trochu jiný – vždycky přímější, trochu divoký.
„Agáto, nemůžeš být sama. Sbal si věci a jeďte ke mně. Třeba jen na chvíli.“
A jely jsme „na chvíli“. Jenže chvíle mají tu vlastnost, že se umí protáhnout.
Vzal nás k sobě
Ten večer jsme seděli s Pavlem u kuchyňského stolu. Anička už spala. Mlčeli jsme, každý se lžičkou rýpal v čaji.
„Děkuju, že jsi tady“– zašeptala jsem.
„Nedělej si starosti. Vždycky budeš pro mě rodina“ – odpověděl. „Vždycky.“
Všechno začalo při příležitosti mše za Michala, rok po jeho smrti. Rodina oznámila, že ji pořádají ve farnosti, kde byl Michal pokřtěn. Sbalila jsem Aničku, oblékla jsem jí tmavě modré šaty s bílým límečkem.
V kostele si vedle nás nikdo nesedl. Pavel stál po mé levici, Anička mě držela za ruku a řada před námi i za námi zůstala prázdná. Michalova sestra – Katka – jen kývla hlavou. Tchyně se ani nepodívala naším směrem. Po bohoslužbě se shromáždili ve skupince u východu. Viděla jsem, jak Katka rozkládá ruce, jak se směje s tetou Maruškou, jak všichni míří k autům. Nikdo nepřišel, nikdo nás nepozval do restaurace, kde měli na Michala dál vzpomínat.
Ignorovali nás, nechápu
Stála jsem před kostelem s Pavlem a Aničkou a nevěděla, co mám říct.
„Mami, a proč se s námi babička nepřišla přivítat?“ – zeptala se Anička a dívala se na mě jasným, chytrým pohledem.
„Možná si nás nevšimla, miláčku“ – odpověděla jsem, ačkoli jsme obě dobře věděly, že si všimla.
Cestou zpátky jsme mlčeli, dokud jsme nezaparkovali před domem.
„Lidi budou vždycky pomlouvat“ – řekl nakonec Pavel a opřel se o volant. „Netrap se tím. To je jejich omezenost.“
„Možná bych odsud měla odejít“ – pronesla jsem tiše. „Možná to tak bude lepší pro Aničku i pro tebe.“
Podíval se na mě s nevírou.
„Agáto, nejsi přítěž. A nedovolím, aby pomluvy rozhodovaly o tom, co děláme. Chceš se vracet do prázdného bytu, za zavřené dveře, jen proto, že se někomu nelíbí, že ti pomáhám?“
.
Byla jsem rozpolcená
Té noci jsem dlouho nespala. Přemýšlela jsem, jestli opravdu dělám něco špatného. Je možné, aby se pouhá vděčnost začala podobat něčemu víc? A pokud ano, co z toho vyplývalo? Dlouho jsem si namlouvala, že jsem přece jen vdova a Pavel je jen Michalův bratr. Ale život nikdy nebyl černobílý. Někdy i poctivá rozhodnutí zanechají pachuť studu.
Týden co týden atmosféra kolem nás houstla. Katka přestala odepisovat na zprávy, i když ještě nedávno sama posílala fotky svých dětí. Tchyně přestala zvedat telefon, a když ho jednou přece jen zvedla, slyšela jsem ve sluchátku jen chladné „teď nemám čas“. Nemusela dodávat nic víc. To nebyl vztek, bylo to něco horšího – lhostejnost.
Jednoho večera jsem dlouho seděla na schodech a pozorovala zahradu. Anička rychle usnula. Pavel si sedl vedle mě a podal mi hrnek čaje.
„Udělal jsem něco hloupého?“ – zeptal se, aniž by se na mě podíval.
„Nevím“ – odpověděla jsem. „Ale myslím, že už nemáme nikoho kromě sebe navzájem.“
Neodpověděl. Na chvíli jsem si myslela, že možná bude mlčet do konce večera. Ale pak řekl něco, co znělo jako tichý rozsudek:
„Někdy musíš něco ztratit, abys viděl, kdo skutečně zůstane.“
.
Měla jsem výčitky svědomí
Jedné noci mě probudila noční můra. Zdálo se mi o Michalovi, jak sedí na lavičce v parku a odvrací pohled, když jsem se snažila přijít blíž. Probudila jsem se se zrychleným dechem. Vstala jsem z postele a sešla do obývacího pokoje. Pavel seděl na pohovce s knihou v ruce, ačkoli už byla půlnoc. Podíval se na mě a beze slova udělal vedle sebe místo.
Nemluvili jsme. Prostě jsem si sedla a opřela se o jeho rameno. Cítila jsem, jak mu bije srdce. Jeho ruka našla tu mou a na chvíli se svět zdál jednoduchý. Usnula jsem přitulená k jeho boku, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě.
Ráno mě probudila vůně kávy. Pavel stál v kuchyni, jako by se nic nestalo.
„Nemusíme o tom mluvit“ – řekl klidně. „Ale chci, abys věděla, že to nebyla náhoda.“
Sedla jsem si ke stolu. Zaváhala jsem, než jsem odpověděla.
„Pavle, já... nevím, co se děje. Nevím, jestli to, co cítím, je jen vděčnost. Ale nechci, aby sis dělal naději, pokud...“
„Nejde o naději“ – přerušil mě. „Já tě prostě mám rád. Jsem s tebou rád. I s Aničkou. Možná je to šílené, ale vy jste moje rodina.“
.
Rodina nás odepsala
Ten den jsem o nás poprvé nepřemýšlela jako o dvou cizích lidech, ale jako o někom, kdo je spolu v tom nejhorším. A kdo možná bude spolu i potom.
Věděla jsem, že to jednou přijde. Ale i tak se ve mně něco zachvělo, když mi přišla zpráva od tchyně. „Chováš se, jako by Michal nikdy neexistoval. Nechceme s tím mít nic společného.“ Pavel se ten den vrátil dřív. Ukázala jsem mu zprávu.
„To není tvoje vina“ – řekl klidně, ale v jeho očích jsem viděla vztek. „Jestli mají problém, ať ho mají se mnou. Ne s tebou nebo s Aničkou.“
„Pavle... oni už odepsali i tebe. Nepozvali tě na otcovy jmeniny. Ani nezavolali, když se dostal do nemocnice.“
„Možná je to tak lepší. Aspoň si nemusím dělat iluze.“
Večer, po tom všem, jsme si sedli na terasu. Byla zima, ale oba jsme potřebovali to ticho, které už nikdo nerušil.
„Víš, že teď už jsme jen my?“ – řekla jsem.
„Vím“ – odpověděl. „Ale to přece stačí, ne?“
Pochopila jsem, že se už nikomu nemusíme zpovídat. Udělali jsme rozhodnutí a teď jsme museli jen snést jeho následky.
Agáta, 37 let
Související články
