Vždycky jsem snila o domově, kam se budu moct schovat. O bezpečném místě, kde se respektují hranice a kde se bere ohled na potřeby všech členů rodiny. Naivně jsem věřila, že takový sen se dá uskutečnit. A první roky manželství jsem se o to opravdu snažila. Věřila jsem, že Petr to cítí stejně.
Ze začátku byl okouzlující, milý, ochotný a pořád dobře naladěný. Takový je dodnes, jenže už ne ke mně, ale ke své matce. Ženě, která věří, že rodina je posvátná, a co je posvátné, to se nezpochybňuje – ani logikou, ani únavou, ani obyčejnou potřebou soukromí. Každé naše rozhodnutí se musí probrat s ní. Své návštěvy nikdy nehlásí předem a její připomínky jsou prý vždycky „pro naše dobro“...
Dovolená byla jako z pohádky
Letos jsem se rozhodla, že to bude můj restart. Příležitost znovu se nadechnout. Jen moře, relax a my dva s Petrem. Pronajali jsme si menší domek kousek od pláže. Dorazili jsme tam v pátek, bylo už po sedmé, když jsme zaparkovali auto.
Petr vystoupil první, protáhl se jako kočka a zhluboka se nadechl. Já ještě chvíli seděla v autě a vychutnávala si ten nezvyklý klid. Žádný městský hluk – jen šumění borovic a jemné cvrkání cvrčků.
Dva dny jsme žili přesně tak, jak jsem si to vysnila. Vstávali jsme pozdě, pili kávu na terase, dlouho jsme se procházeli po pláži, večer jsme si spolu něco uvařili a povídali si. Nic velkého, ale pro mě to bylo vzácné. I Petr působil klidněji. V neděli ráno mě dokonce napadlo – možná se mezi námi opravdu něco změnilo k lepšímu...
Tchyně mě šokovala
Odpoledne přijelo auto. Slyšela jsem, že zastavuje před naším domkem. A pak se ozval ten známý, pronikavý hlas mé tchyně: „No to je nádhera! Holky, cítíte to? To je ten mořský vzduch!“
Vyšla jsem na terasu. Tchyně už mířila ke mně, obtěžkaná taškami, a za ní dvě ženy, které se zvědavě rozhlížely. „Aničko!“ zazubila se tchyně. „Říkala jsem Petrovi, že se stavíme. Prý máte pokoj navíc, tak jsme se s Irenou a Jarmilou rozhoupaly. Ony byly tak nadšené!“
Petr vyběhl ven a objal svou matku. „Super, že jste tady. Pokoj s výhledem na borovice je volný, můžete se hned zabydlet,“ pronesl, jako by s tím počítal. Ale já o tom nic nevěděla!
Stála jsem na terase a moje ruce samy od sebe sevřely zábradlí. Petr se na mě ani nepodíval. Jeho matka už vcházela dovnitř. „Aničko, máš něco k pití? Jsme z cesty úplně vyschlé. A kafíčko by taky bodlo...“ štěbetala.
Neřekla jsem ani slovo. Šla jsem a dala vařit vodu. Chtěla jsem říct, že tohle jsme si nedomlouvali, že naše dovolená neměla vypadat takhle. Jenže v tomhle domě – i když nebyl náš – zřejmě nastavoval pravidla někdo jiný...
Tchyně převzala velení
Druhý den ráno byla tchyně vzhůru ještě před svítáním. Dřív než jsem si stihla v klidu vypít kávu na terase. U snídaně už měla jasno, její „holky“ chtějí vidět městečko, a taky je třeba stavit se na tržnici. Protože jak by to vypadalo – být u moře a nekoupit si čerstvé ryby?
„Aničko, pojedeš s námi, viď?“ zeptala se s nevinným úsměvem. „Petr přece nerad courá po obchodech, ten ať si odpočine.“
Můj manžel se tvářil, že právě něco hledá v plážové tašce. „Anno, jdi s nimi, já zatím trochu... uklidím,“ řekl, jako by mi prokazoval laskavost.
Tři hodiny jsem za nimi vlála po obchodech. Tchyně brblala, že je všechno předražené, že dřív si za ty peníze koupila dvoje šaty. Jarmila hledala něco na svatbu své dcery a Irena si půl hodiny vybírala ručník s plameňákem. Nakonec jsme skončily v malé prodejně mořských plodů, kde jsem dostala přednášku o tom, že ryba musí být pořádně okořeněná – ne jako pro děti.
Když jsme se vrátily, Petr odpočíval na lehátku a vypadal spokojeně. „Tak co, jaké to bylo?“ zeptal se.
Neodpověděla jsem. Podala jsem mu tašky a vešla dovnitř. Další dny vypadaly úplně stejně. Návštěvy kostelů, focení u každé sochy, výlety výhradně tam, kam chtěla jít tchyně. Petr se smál, že jeho máma se vyzná v památkách jako nikdo. Večer jsme sedávali na terase. Já mlčela, zatímco Petr s mámou a jejími kamarádkami plánovali další den. Mlčela jsem. Ne proto, že bych neměla co říct. Prostě už jsem neměla sílu...
.
Udělala to schválně
Asi nejhorší to bylo, když jsem měla narozeniny. Chtěla jsem, abychom si s manželem udělali výlet jenom ve dvou a zašli si na romantickou večeři. Místo toho tchyně uvařila květákovou polévku – jídlo, které nesnáším. „Myslela jsem, že budeš mít radost,“ pronesla, když jsem ji odmítla. „Je přece zdravá.“
Neřekla jsem nic. Věděla jsem, že to nebyla náhoda. Ona si to pamatovala.
Večer mi Petr podal pugét, který koupil v supermarketu. „Promiň, že to bylo tak narychlo, ale s holkama je pořád co dělat...“
Usmála jsem se. Cítila jsem, že něco ve mně – něco, co jsem si dlouho pletla s láskou – už pomalu dohasíná.
Těžký návrat domů
A pak přišel poslední den naší dovolené. Tiše jsem zabalila věci a všechno naskládala do auta. Petr pomáhal své mámě a jejím kamarádkám. V autě jsme mlčeli. Dívala jsem se z okna. Petr svíral volant, jako by se bál, že když jen trochu povolí, všechno se rozpadne. Jenže ono už se to rozpadlo dávno.
„Chci se rozvést,“ řekla jsem tiše.
Podíval se na mě koutkem oka. „Prosím?“ zeptal se.
„Chci se rozvést,“ zopakovala jsem klidně. Z rádia zněla píseň, ve které se asi desetkrát opakovalo slovo „láska“. Krutá ironie.
„Aničko...“ začal, ale přerušila jsem ho.
„To není vtip.“
„Vážně? Jen kvůli tomu, že máma přijela na pár dní?“
„Ne,“ odpověděla jsem. „Kvůli tomu, že jsi vždycky byl synáček svojí maminky, ale nikdy jsi nebyl můj partner. A já už nechci být jen statistkou ve tvém životě. Nebo služkou v divadle, které režíruje tvoje matka.“
„Ale... nemůžeme si o tom promluvit? Určitě se to dá nějak vyřešit.“
Neodpověděla jsem.
„Ty to myslíš vážně,“ zamumlal po chvíli.
Zavřela jsem oči. Ano, myslela jsem to vážně. To, co právě cítím, není vztek. Je to ticho po posledním výkřiku...
