Agáta a Michal snili o vlastním domě místo stísněné garsonky, ale plány zhatila tchyně, která bez vědomí syna prodala pozemek a peníze schovala tak dobře, že je prý nemůže najít.
Od chvíle, co jsme s Michalem bydleli v našem pronajatém bytečku, snili jsme o něčem vlastním. Měli jsme už dost mačkání všech našich věcí na necelých třiceti metrech čtverečních neosobní garsonky, za kterou jsme každý měsíc platili spoustu peněz. Bez možnosti cokoliv změnit, protože majitel tvrdil, že zařízení je v pořádku a nemá smysl nic vylepšovat. Přitom koupelna ve skutečnosti volala po rekonstrukci. Kuchyň byla miniaturní a naprosto nefunkční. A na balkon se nevešlo nic kromě sušáku na prádlo. Ani centimetr místa na kytky, které tak miluju.
Snili jsme o vlastním domě
Chtěli jsme si vytvořit skutečný domov. Útulný a takový, který bude jen náš. A ze kterého nás nikdo nevyhodí, protože „dcera se vrací ze zahraničí“ nebo „syn se žení“. Kdo si alespoň pár let pronajímal různé byty, nejspíš ví, o čem mluvím. To naše místo vůbec neměla být žádná velká vila. Ani palác. Prostě malý domek se zahrádkou, nejlépe za městem. Takový, ve kterém bych si mohla vybrat barvy na stěny, vzor dlaždiček v koupelně a parkety do ložnice. A kde bych si mohla zasadit spoustu květin.
Když moje tchyně prodala pozemek za městem a tchán zemřel a zanechal po sobě velký kus půdy na vesnici, všechno nasvědčovalo tomu, že se náš sen může splnit.
„Promluv s mámou,“ říkala jsem Michalovi. „Vždyť ten kus země je teď stejně ladem. A přece bychom tam mohli něco postavit.“
Michal se k tomu rozhovoru dlouho odhodlával. Jeho máma, Regina, byla žena typu: „vím to nejlíp“, „nevysvětluj mi to, mám zkušenosti“, „dřív se všechno dělalo jinak“. Jedním slovem: rozhovory s ní byly jako přelézání plotu s ostny. A to s tak velkými, že si člověk musel dávat pozor, aby si při tom neporanil ruce, nohy a vlastně i srdce.
„Dobře, zeptám se,“ slíbil mi nakonec.
Nerozuměla našim touhám
Sice neochotně, ale důležité bylo, že se k tomu rozhovoru konečně odhodlal. A zeptal se. Jenže tchyně, jako obvykle, si jela svou. Sotva jí manžel vylíčil, o co nám jde, spustila svou vlastní tirádu:
„A k čemu vám ten pozemek bude, děti? Stejně nic nepostavíte,“ měla říct Regina. „Ostatně, všechno se musí zařizovat přes notáře. Je s tím spousta starostí. Dejte si radši pokoj. Je to dobré tak, jak to je,“ citoval mi Michal přesně její slova.
Nechápala jsem, proč je tak tvrdohlavá a náš nápad torpéduje. Vždyť moc dobře věděla, že tchán by nám chtěl pomoci. No, ale nakonec jsem ji nemohla nutit, že? Formálně to byl její majetek a mohla si s ním dělat, co chtěla. A že při tom nechtěla pomoct vlastnímu synovi k vlastnímu domovu? Inu, život už je takový.
Dohodli jsme se, že třeba za rok nebo za dva Regina k rozhodnutí dospěje a nakonec změní názor. Mezitím jsme se rozhodli odkládat každou korunu, abychom si vytvořili finanční polštář potřebný ke splnění našeho snu. Koneckonců, každý ví, že stavba je bezedná studna. Zvlášť v dnešní době, kdy ceny materiálů rostou skoro ze dne na den a firmy si říkají o částky, ze kterých se běžnému zaměstnanci točí hlava. Ale osud, jak už to tak bývá, měl své vlastní plány.
Ona ten pozemek prodala!
Všechno vyšlo najevo úplnou náhodou. Byli jsme na kávě u Regininy sousedky – paní Heleny. Je to starší dáma z kategorie těch, které vědí o všech všechno, ale říkají to s úsměvem. Jsou zvědavé. Občas otravné. Ale v jádru jsou to dobré duše.
„A co vaše stavba?“ zeptala se, zatímco si ukusovala křehkou sušenku položenou na rustikálním talířku s modrými květy. „Protože jsem viděla, že ten pán, co koupil váš pozemek, už tam najížděl s grejdrem. Práce se asi brzy rozjedou naplno, že?“
„Jaký pán? A jak to, že koupil?“ ztuhla jsem, když jsem slyšela její slova.
„No mluvím přece o tom vašem pozemku po Janovi, ne? Regina ho loni prodala tomu developerovi od Olomouce. Říkala, že už se o to nemá sílu starat a hotovost se doma vždycky hodí.“
Zůstala jsem jako opařená. Tchyně nám neřekla ani slovo. Ani nepípla. Když jsme se vrátili domů, Michal okamžitě zavolal matce.
„Prodala jsi ten pozemek po tátovi?“ zeptal se bez zbytečných okolků.
„A co, snad se ti nemusím zpovídat? Byl to můj pozemek. A co byste tam asi tak dělali? Jíl, bahno, sousedi alkoholici. Nevalná lokalita. Byla to spíš koule na noze než něco, co by stálo za to si nechat. Prodala jsem ho a udělala jsem moc dobře, že jsem se ho zbavila.“
„A co ty peníze?“ zeptali jsme se s manželem současně, protože měl telefon zrovna přepnutý na hlasitý odposlech.
A pak nastalo ticho. Dlouhá pauza. Nakonec tchyně odpověděla: „No jsou. Mám je, zakopala jsem je.“
Myslela jsem, že si dělá legraci
Myslela jsem, že jsem se přeslechla. O čem to ta žena mluví? Zbláznila se? Nějaká demence? Ale vždyť Regina je ještě v nejlepších letech, jak se říká. A dosud nevykazovala žádné příznaky, které by mohly naznačovat počátky sklerózy nebo Alzheimerovy choroby. Proč by tedy vykládala takové nesmysly? „Dělá si z nás blázny,“ prolétlo mi hlavou.
„Cože?“ zeptal se konečně můj manžel.
„Nevěřím bankám, to přece dobře víte. Důchod mi nosí pošťačka až domů a v obchodech platím v hotovosti. Odjakživa se divím, že lidi věří těm plastovým kartičkám. Cvak a peníze můžou být pryč,“ chrlila ze sebe slova rychlostí kulometu.
„Mami, ale o čem to proboha mluvíš?“ tón Michalova hlasu jasně naznačoval, že je stejně otřesený jako já.
„No nevěřím bankám. Vždycky můžou něco zfalšovat a ukáže se, že člověk nic neměl. Vždyť se ví, co udělali za komunistů, ne? Lidi přišli o celoživotní úspory. Nebo se jim někdo nabourá na účet a okrade je. Dneska už i děti na základce umí s počítačem. Jak dlouho takovému hackerovi trvá, aby si něco naklikal a převedl si statisíce k sobě?“
Neměla jsem tušení, o čem to vlastně mluví.
„Mami. Popořadě,“ Michal se zjevně už otřepal z překvapení. „Řekni nám, co jsi s těmi penězi udělala.“
„No, doma jsem je taky nechtěla nechávat. Koupila jsem kovovou krabici. Víš, takovou velkou. Pořádnou, na zámek. Dala jsem bankovky do obálek, zavřela je do té krabice a zakopala pod hrušní na zahradě. Tam nikdo nechodí, takže si nikdo ničeho nevšimne. Peníze jsou v bezpečí.“
Vydali jsme se pátrat
Panebože. Připadala jsem si jako v nějaké béčkové komedii. Nebo jako bych se ocitla uprostřed televizního pořadu. Víte, toho se skrytou kamerou, která nahrává reakce lidí na bizarní situace. Můj manžel byl ale o dost klidnější než já, protože prostě navrhl:
„Tak pro ně jdeme. Stačí, když tu krabici vykopeme a vezmeme z ní ty tvoje obálky.“
„No právě…“ v Reginině hlase bylo slyšet zřetelné zaváhání. „Chtěla jsem tam jít, ale… asi to nebylo pod tou hrušní. Možná pod višní? Nebo u kompostu? Už si přesně nepamatuju, kde to bylo.“
Vím, že to zní naprosto absurdně, ale druhý den jsme všichni tři vyrazili na její zahradu. Vyzbrojeni rýči a nadějí. Připomínalo to spíš archeologickou výpravu než rodinné odpoledne.
„Tady?“ zeptal se Michal.
„Ne. Možná trochu víc doleva,“ zamumlala tchyně.
Po hodině jsme měli překopanou většinu zahrady. Bez výsledku.
„Kolik toho tam bylo?“ zeptala jsem se, když jsme si konečně sedli do stínu jabloně.
„Pět set padesát tisíc,“ zašeptala Regina. „Tolik za ten pozemek dali. V té obálce bylo pět set padesát tisíc.“
„Myslel jsem, že jsi říkala v krabici?“ v Michalově hlase byl jasně slyšet vztek.
„No v krabici, v krabici. Nechytej mě za slovo,“ odpověděla klidně tchyně.
Ale ani krabice, ani obálka nikde nebyly.
Nikde nejsou
Několik dní jsme se snažili hledat dál – marně. Regina byla každým dnem podrážděnější. Nakonec vybuchla:
„Dejte mi pokoj! Jsou to jenom peníze! Otec by se v hrobě obracel, kdyby viděl, že se ke mně chováte jako k bankomatu.“
„Mami, nikdo se k tobě nechová jako k bankomatu,“ řekl klidně Michal. „Ale jde o důvěru. Neřekla jsi nám, že jsi ten pozemek prodala. Nezeptala ses. Nevarovala jsi nás. A teď ani nevíš, kam jsi zakopala přes půl milionu korun.“
„Možná to nevím,“ odvětila chladně. „Ale aspoň vím, že mě nikdo neokrade.“
Uplynuly dva měsíce. Peníze jsme nenašli. Developer už na bývalém pozemku tchyně postavil plot. A my? Dál bydlíme v pronajaté garsonce. A šetříme. Z vlastních peněz, vlastním tempem. S tchyní mluvíme jen zřídka. Od té doby říká, že si to „nejdřív musí srovnat v hlavě“. Možná tu obálku jednou najde. Možná ji najde někdo jiný. A možná časem zmizí, stejně jako důvěra, kterou jsme v ni vkládali. Protože možná ve skutečnosti žádná krabice ani žádná obálka neexistuje. A peníze leží někde na účtu v bance. Už sama nevím, co si o tom všem mám myslet.
Agáta, 30 let
