Natálie měla svůj život dokonale pod kontrolou – práci, bydlení i finance. Ale s Petrem a společným účtem přišla pomalá ztráta svobody, která ji začala dusit. Její příběh je bolestným svědectvím o tom, jak snadno může důvěra zmizet v ovládání a finančním sevření, a jak těžké je najít zpět svou nezávislost a sebeúctu.
Vždycky jsem byla ta, co měla všechno pod kontrolou. Dobrá práce v reklamní agentuře, pronajatý byt v centru, nezávislost a věčný pocit, že můžu všechno – nebo jsem si to alespoň myslela. Petra jsem poznala náhodou na oborové konferenci. Měl v sobě něco, co vás nutilo chtít být mu nablízku – klid, sebevědomí, jiskru v oku.
Společná důvěra, která vedla ke ztrátě svobody
Bavili jsme se o marketingových kampaních, ale on mi hned navrhl kávu. Potom přišla večeře, společné procházky, noci plné rozhovorů. Připadala jsem si jako v romantickém filmu. Po pár měsících jsme se sestěhovali. Bylo to dokonalé – dělili jsme se o povinnosti, společné koníčky, a dokonce i o účet. „Na co mít dva, když stejně děláme všechno spolu?“ přesvědčoval mě. Bez přemýšlení jsem souhlasila. Vždyť jsem mu věřila. Byl to přece můj Petr – dospělý, zodpovědný, starostlivý. A potom…
„Vy máte fakt všechno na jednom účtu? A ty k němu máš přístup?“ zeptala se jednoho večera Magda.
„No jasně,“ zasmála jsem se. „Důvěra je základ, ne?“
Tehdy jsem ještě netušila, že se tato základní zásada stane začátkem mé ztráty svobody.
Začal mě kontrolovat
Poprvé mě píchlo u srdce, když jsem se vrátila z nákupu a viděla Petra sedět u počítače s výpisem z našeho účtu.
„Vážně? Tisíc korun za kosmetiku? Krémy a vložky? Na co potřebuješ tolik věcí?“ prohodil, aniž by se na mě podíval.
„Protože o sebe ráda pečuju,“ odpověděla jsem, zaskočená tónem, který jsem u něj ještě neslyšela.
„A já mám zase rád, když na účtu na konci měsíce není nula,“ řekl ironicky a pohlédl na mě zpod obočí.
Nervózně jsem se zasmála.
„Vždyť vyděláváme oba. Není to tak, že bych ti něco brala.“
„Natálie, ale to jsou naše společné peníze,“ řekl klidně, ale chladně. „Nejde o to, že ti to zakazuju, jen abys občas přemýšlela, než něco koupíš.“
Přemýšlela. Ano, začala jsem. Jenže ne o kosmetice, ale o tom, proč si připadám jako školačka, která se zpovídá učiteli. Následující dny byly klidné. Ale pak to přišlo znovu: poznámka o obědě s kamarádkami, komentář k účtu za kávu, kterou jsem si mohla odpustit. Každá z těchto drobností měla jakoby smysl – „jde o šetření“, „domácí rozpočet“, „plánování“. Ale já jsem se začala stahovat do sebe. Stále častěji jsem o nákupech nemluvila. Přestala jsem si kupovat drobnosti pro radost.
„To ještě není důvod k panice. Vždyť jde jen o peníze, ne?“ říkala jsem si.
Jenže s každým týdnem jsem měla pocit, že z mého života uniká něco víc než jen koruny.
Ztrácela jsem svou nezávislost
„Hele, neviděl jsi moji kartu?“ zeptala jsem se jednoho rána, když jsem sahala po peněžence.
Chtěla jsem koupit rohlíky, ale na mém místě v kuchyni ležel jen lístek s nákupním seznamem.
„Aha, ztratilas ji?“ Petr zvedl obočí, aniž by odtrhl zrak od telefonu.
„Nic jsem neztratila. Včera večer jsem ji měla.“
„Možná ti vypadla. Nepanikař, už jsem ji ráno zablokoval a objednal novou.“
„A to jsi mi nemohl říct?“
„Proč tě stresovat? Udělal jsem to za tebe. Víš, že teď všechno platím já a mám v tom větší přehled,“ odpověděl s takovým klidem, že jsem na chvíli zapochybovala, jestli je na tom opravdu něco divného.
Jenže nová karta nepřišla. Ubíhaly dny, pak týdny. A Petr měl vždy nějakou výmluvu – systém, banka, zapomněl, bude to příští týden. A tak jsem ztratila přístup k účtu, který měl být „náš“. Peníze? Dával mi je, když jsem potřebovala. „Kolik potřebuješ?“ ptal se. A já si připadala jako dítě, které prosí o kapesné.
„Petr říká, že je to pro naše dobro, ale já mám pocit, jako by mě odstřihával,“ svěřila jsem se mámě během nedělního telefonátu.
„Zlatíčko, on se chce jen postarat o vaši budoucnost. Nech ho, ať tě vede. Ty máš být žena,“ odpověděla s takovým přesvědčením, že se ve mně něco zlomilo.
Žena. Tedy kdo? Někdo závislý? Někdo, kdo sedí tiše v koutě?
„Kde je ta holka, která si sama platila nájem, domlouvala schůzky a jezdila taxíkem po celé Praze?“ zeptala jsem se sama sebe večer při pohledu do zrcadla. Odpověď se mi nelíbila. Zmizela.
Objevila jsem jeho útraty
Seděla jsem na gauči s jeho notebookem na klíně. Petr se zapomněl odhlásit z internetového bankovnictví – obvykle si to hlídal jako svátost. Nechtěla jsem ho špehovat, opravdu ne. Ale náhodou jsem klikla na historii transakcí a tehdy… mi po zádech přeběhl mráz.
Výběr 15 000 Kč. Před dvěma týdny. Další – 7 000 Kč, před týdnem. A ještě jeden – 4 000 Kč. Všechny označené jako „vlastní transakce“.
Když se vrátil, seděla jsem u stolu s notebookem otevřeným na jeho účtech.
„Proč jsi vybral patnáct tisíc a nic jsi mi neřekl?“ zeptala jsem se tiše.
„Protože se ti nemusím zpovídat z každé koruny,“ odpověděl bez mrknutí oka.
„Ale já o tom nic nevěděla!“
„Protože nemusíš vědět všechno,“ dodal chladně a vrátil se do kuchyně, jako by se nic nestalo.
Zavřela jsem notebook a cítila, jak se mi třesou ruce. Už nešlo o peníze. Šlo o moc, kterou měl. A kterou zneužíval.
„Takže já se mám ptát na každých tři sta korun na krém, a ty si můžeš vybírat tisíce bez jediného slova?“
Neodpověděl. V tu chvíli ve mně něco vyhaslo. Možná důvěra. Možná poslední zbytky pocitu bezpečí.
„Pocítila jsem, že už nejsem partnerka. Byla jsem někdo, koho lze kontrolovat,“ pomyslela jsem si při pohledu na jeho záda, když mizel v koupelně.
Měla jsem té kontroly dost
„Nemám nic vlastního. Ani peníze, ani život,“ zašeptala jsem Magdě do telefonu.
„Tohle není láska. To je past. Vrať se k sobě,“ odpověděla bez váhání.
Chvíli jsem mlčela.
„Nevím, jestli to dokážu.“
„Natálie… ty to dokážeš. Vždyť si tě pamatuju z dob, kdy jsi byla k nezastavení. Měla jsi sílu za tři. Kam se poděla?“
Tehdy jsem pochopila, že mi to nikdo jiný neřekne. Že si na to musím vzpomenout sama. Večer jsem Petrovi řekla, že si s ním chci promluvit. Posadil se na gauč s výrazem člověka, který očekává omluvu.
„Chci rozdělit naše finance. A stěhuju se,“ řekla jsem bez jediného záchvěvu v hlase.
„Takže prostě odcházíš? Po tom všem?“
„Právě po tom všem musím odejít.“
V jeho očích jsem zahlédla něco, co jsem u něj neviděla celé měsíce – stín skutečného strachu.
„Natálie, vždyť já tě miluju. Dělal jsem to všechno ze starosti. Abychom měli stabilitu…“
„Ne. Dělal jsi to, abys mě mohl kontrolovat. A já s tím přestávám souhlasit.“
Neplakala jsem. On také ne. Jen jeho oči byly najednou prázdné, jako by nechápal, co se vlastně stalo. Během jediné noci jsem se sbalila. Ráno jsem odešla s kufrem a hlavou plnou zmatku. Nevěděla jsem, co bude dál. Ale jedno jsem věděla jistě – dál to nebude po jeho boku.
Začala jsem nový život
Pronajala jsem si garsonku. Malou, s miniaturní kuchyňkou a vůní starých knih, ale byla moje. Každé ráno mě budilo ticho – žádný zvuk Petra chystajícího se do práce, žádné jeho komentáře, žádné napětí ve vzduchu. Bylo to zvláštní. Ale také – lehčí.
Založila jsem si vlastní bankovní účet. Sama jsem si nastavila heslo, sama jsem si určila limit. Když jsem poprvé zaplatila kartou za kávu – obyčejné latté v plastovém kelímku – chtělo se mi dojetím brečet. Byla to nejdůležitější káva v mém životě.
Nebylo to snadné. Občas jsem se dívala na výpis z účtu s úzkostí, počítala každou korunu. Ale byla to moje úzkost. Nevnucená, nikým nekontrolovaná. Cítila jsem se sama. Chvílemi zatraceně. Ale už jsem se necítila bezmocná.
Natálie, 33 let
Související články
