Ještě před pár týdny jsem žila v přesvědčení, že jsem nejšťastnější žena na světě. Vážně. Měla jsem po svém boku muže, kterého jsem milovala, se kterým jsem plánovala rodinu a se kterým jsme právě oslavili naši pohádkovou svatbu.
Začátky byly krásné
Náš příběh s Adrianem začal před čtyřmi lety. Seznámili jsme se na univerzitě – já studovala španělskou filologii, on informatiku. Úplně jiné světy, ale nějak se stalo, že jsme našli společnou řeč. Adrian byl vždy starostlivý, inteligentní, trochu introvertní, ale měl v sobě i takovou tu špetku žárlivosti, která… přiznám se bez mučení, mi dokonce lichotila. Když se mračil při pohledu na mé spolužáky z ročníku, cítila jsem, že mu na mně záleží. Když trousil jízlivé poznámky na adresu mých kolegů, smála jsem se, jak je v té své žárlivosti roztomilý. Hloupá já.
Věřila jsem v nás
Svatba byla nádherná. Venku, pod rozsvícenými lampiony, s mými rodiči vzlykajícími v první řadě a kamarádkami, které na mě mávaly od stolů. Když mi Adrian přísahal lásku a věrnost, slzy se mi samy draly do očí. Protože jsem opravdu věřila, že už budeme navždy spolu. Že tohle je můj šťastný konec.
– Tak co, připravená na řecké dobrodružství? – zeptala se mě moje kamarádka Daria, když jsme si ještě balily kufry.
– Připravená je slabé slovo! – zasmála jsem se. – Sním o tom, že s Adrianem na týden zmizím. Slunce, pláž, dobré víno… a žádný internet!
– Jen se mi tam nezamiluj do nějakého číšníka – vtipkovala Daria a já jsem mávla rukou.
– Neboj se. Já už svého Řeka mám.
Tehdy jsem ještě nevěděla, že už první večer naší vysněné svatební cesty se všechno začne hroutit.
Byla jsem v šoku
Restaurace byla nádherná. Dřevěné pergoly porostlé vinnou révou, teplé světlo lampionů a jemná hudba v pozadí. Seděli jsme u stolku venku, s výhledem na moře. Objednali jsme si mořské plody, bílé víno a já – s hlavou plnou snů – jsem stále nemohla uvěřit, že se to opravdu děje. Že jsem Adrianova manželka.
Číšník byl mladý, pohledný, usměvavý. Viděla jsem, že se snaží být milý, možná i lehce flirtoval, ale nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Taková je jejich práce. Poděkovala jsem, když mi nalil víno, a úsměv mu oplatila. Ze slušnosti.
– Mohu vám nabídnout ještě něco? – zeptal se a s úsměvem se na mě podíval.
– Ne, děkujeme, všechno je perfektní – řekla jsem s úsměvem.
Ještě se ani nestačil vzdálit, když Adrian ztišil hlas a zasyčel:
– Fešák, co? Takový tvůj typ?
Ztuhla jsem. Zmateně jsem se na něj podívala.
– Co to říkáš? Vždyť jen…
– Nedělej, že nevíš. Viděl jsem, jak se usmíváš. A ten jeho tón… Možná ho rovnou požádej o číslo?
– Adriane… – snažila jsem se zachovat klid. – Byl to jen číšník. Slušný kluk. Máme dovolenou, nekazme si náladu.
– Já kazím náladu?! To ty ji kazíš! Flirtuješ s kdekým a já mám dělat, jako že je všechno v pohodě?
– Zbláznil ses? Adriane, co to plácáš?!
– No jasně, teď jsem blázen, protože upozorňuju svou ženu, že se chová jako puberťačka toužící po komplimentech?!
Cítila jsem, jak mě začínají pálit oči. Stud, šok, vztek – všechno najednou. Lidé sedící u vedlejších stolů se začali otáčet naším směrem. Adrian mluvil stále hlasitěji, s jakýmsi chladným hněvem v hlase.
– Víš co? Najez se sama. Já nemám náladu se dívat, jak děláš oči na prvního frajera, co jde kolem – odsekl a prudce odsunul židli.
Vstal a odešel. Nechal mě tam samotnou. S vínem, účtem a tvářemi cizích lidí, kteří se až příliš okatě snažili předstírat, že nás neslyší.
Dívala jsem se směrem, kterým odešel, a pak do sklenice s vínem. Nedokázala jsem se napít. Dlaněmi jsem si zakryla obličej a cítila, jak mi po tvářích začínají stékat slzy. Byl to náš první večer jako manželé. A já už věděla, že je něco hodně, hodně špatně.
Pohádali jsme se
Ráno se Adrian choval, jako by se nic nestalo. Vylezl ze sprchy, utřel si vlasy ručníkem a prohodil:
– Jdeme na snídani? Je tam bufet, prý s dobrou kávou.
Dívala jsem se na něj a nemohla uvěřit. Jako by se včera večer absolutně nic nestalo. Jako by mě nenechal v restauraci jako smetí.
– Vážně nic neřekneš? – zeptala jsem se tiše, ale důrazně.
Pokrčil rameny. – A co mám říkat? Udělala jsi ze sebe oběť, protože tě někdo na něco upozornil?
– Promiň?! – cítila jsem, jak se ve mně něco zlomilo. – To ty jsi mě veřejně ponížil, nechal jsi mě u stolu, všichni se dívali!
– Protože musím reagovat, když se moje žena chová… provokativně. Ještě sis nezvykla, že máš na prstě prstýnek?
Ztratila jsem řeč.
– Adriane… Slyšíš se vůbec?
– Slyším. A víš, co ještě slyším? Že nejsi taková nevinná a tichá myška, jakou se snažíš předstírat.
– Co to má znamenat? – roztřásl se mi hlas.
– To, že znám takové, jako jsi ty. Slušné, sladké, a když se člověk pořádně podívá, rády hrají na dvě strany. Úsměv sem, jiskra v oku tam. A pak se diví, že se někdo naštval.
– To, co říkáš, je nechutné – zašeptala jsem.
Usmál se, ale v tom úsměvu nebyl ani náznak vřelosti.
– Tak neprovokuj. A nedělej ze sebe oběť. Chovej se, jak se na manželku sluší.
Otočil se a odešel na balkon, nechal mě samotnou v pokoji. Srdce mi bušilo jako o závod. V hlavě jsem si přehrávala scénáře: že půjdu na snídani sama, že zůstanu v pokoji, že se vrátím do Česka… Ale neudělala jsem nic. Seděla jsem na kraji postele a zírala na své ruce. Ještě před dvěma dny jsem si se slzami štěstí navlékala na prst snubní prsten. Teď jsem nevěděla, jestli to nebyla největší chyba mého života.
Pořád jsme se hádali
Počasí bylo ideální – slunce svítilo jako z katalogu cestovní kanceláře, vlny jemně narážely na břeh a kolem se motali usměvaví turisté. Jen ve mně bylo něco mrtvého. Procházela jsem se s Adrianem, ale připadala jsem si, jako bych byla neviditelná. On mluvil – o plánu na den, o počasí, o tom, že si možná půjčíme vodní skútr – a já jen přikyvovala. Předstírala jsem to.
Večer jsem zarezervovala výlet do kláštera na kopci. Myslela jsem si, že se třeba něco změní, že budeme mít chvilku klidu. Adrianovi se to nelíbilo.
– Vážně? Klášter? K čemu je komu na dovolené klášter?
– Myslela jsem, že hezké výhledy, něco klidného… – snažila jsem se.
– To jsi mohla jet do Špindlu – zabručel.
Nechtěl jít. Urazil se, jako bych mu navrhla setkání s tchyní. Nechal mě jít samotnou. Šla jsem. Tam, z výšky kopce, jsem si poprvé v hlavě položila otázku, která se mi pak vracela jako ozvěna: „Co jsem to udělala?“
Manžel mě urážel
Další den se stalo něco, co jsem dlouho nemohla dostat z hlavy. Sešla jsem na recepci, protože nám přestala fungovat karta od pokoje. A tehdy jsem ho uslyšela. Adriana. Stál ke mně bokem a mluvil anglicky s recepční. Nevěděl, že jsem tak blízko.
– Moje žena… je dost komplikovaná. Má nálady. Špatně zarezervovala výlet. Vím, že je to problém, ale… víte, ženy. Člověk jim musí dát pocit, že mají pravdu.
Recepční se jen zdvořile usmívala. A já stála pár metrů od něj, jako paralyzovaná. Poslouchala jsem, jak o mně mluví jako o otravném problému. Jako o potíži.
Když se otočil a uviděl mě – ztuhl.
– Julie, to tak není – začal.
– Vážně? Protože to znělo naprosto jasně.
– Myslel jsem…
– Vím, co jsi myslel – přerušila jsem ho.
Vrátili jsme se na pokoj beze slova. A tam, u večeře, všechno prasklo.
– Přestaň mi dělat peklo kvůli kravinám! – zakřičel a udeřil pěstí do stolu. Talíř s polévkou nadskočil a já jsem se instinktivně odsunula.
Lidé se zase začali dívat. Dokonce i číšník se na chvíli zarazil, když utíral desku vedlejšího stolu. Cítila jsem, jak se ve mně něco hluboko propadlo. Tohle už nebyl jen výbuch.
Můj manžel. Ten, který mě měl milovat a chránit – mě právě ponižoval. Veřejně.
Měla jsem být šťastná
Zavřela jsem se v koupelně a otočila klíčem. Sedla jsem si na dlaždičky, přitiskla si kolena k hrudi a plakala. Ale ne tak jako ve filmech – ne tiše, melancholicky. Dusila jsem se vlastními vzlyky, měla jsem zarudlé oči a teklo mi z nosu. V hlavě mi duněla jediná věta: Takhle to být nemělo.
Měla jsem být šťastná. Měla jsem se probouzet vedle muže, který mě líbá na čelo, a ne vedle takového, který se ke mně chová jako k překážce. Jako k problému, který je třeba vyřešit. Jako k nevydařenému nákupu.
Zavolala jsem mámě.
– Ahoj, miláčku! Tak jaké je Řecko? – její hlas byl vřelý, plný naděje.
Zmlkla jsem. Po chvíli jsem ze sebe vypravila:
– Nádherně… Slunečno. Hodně lidí.
– A Adrian? Jak se má? – zeptala se s nadšením.
– Taky dobře – zalhala jsem. Neuměla jsem to jinak. Jak bych jí mohla říct: „On mě ničí“? Vždyť ani já sama jsem nevěděla, co se doopravdy děje.
Večer jsem odešla ven sama. Šla jsem se projít po břehu moře, bosa, cítila jsem chlad písku. Dívala jsem se, jak vlny smývají stopy. Snažila jsem se smýt i své myšlenky. Bez úspěchu.
Je tohle konec? Dá se ztratit láska během pár dní? Nebo… možná jsem Adriana nikdy doopravdy neviděla? Vrátila jsem se do hotelu pozdě. Už spal. Nebo to jen předstíral. Lehla jsem si vedle něj a dívala se do stropu. Chtěla jsem vrátit čas. Nebo se probudit ze sna. Ale tohle byla skutečnost.
Manžel se mi neomluvil
Poslední den. Nemluvili jsme spolu skoro vůbec. Ticho mezi námi bylo těžší než všechny předchozí hádky dohromady. Pomalu jsem si balila věci, skládala šaty, jako by se mi už nikdy neměly hodit. Adrian chodil po pokoji, jako by čekal, že něco řeknu. Ale já už jsem neměla sílu.
– Nechceš si promluvit? – zeptal se nakonec.
Neodpověděla jsem. Zasunula jsem kosmetickou taštičku do kufru, zapnula zip a postavila ho ke dveřím.
– Vím, že jsem to možná trochu přehnal… – začal opatrně. – Ale víš, tohle je pro nás všechno nové. Musíme se naučit být spolu. Ty se musíš naučit být manželkou.
Ztuhla jsem. „Ty se musíš naučit...“ Neomluvil se. On mě poučoval. Jako bych byla nedospělá, nepřipravená, ne taková, jaká bych měla být. Jako bych to já všechno kazila.
Neodpověděla jsem. Jen jsem se na něj podívala a přikývla – tak, jako by ve mně právě něco zemřelo. Byl to souhlas bez souhlasu. Mlčení, které říkalo: Už s tebou nechci bojovat.
Zpáteční let byl klidný. Zvenku jsme vypadali jako každý jiný manželský pár, který se vrací z dovolené. Ale ve mně už nic nebylo jako dřív.
Vrátili jsme se do bytu. Adrian se vybaloval, prohodil pár vtipů, jako by se nic nestalo. A já? Já jsem seděla na pohovce a dívala se na svůj snubní prsten. Cítila jsem, jak mě ten zlatý kroužek pálí na prstě.
Julie, 31 let
Související články
