Téměř každá holčička je od malička krmena pohádkami o lásce na první pohled, o citech až za hrob a o ničím nerušeném štěstí. Každý příběh o princi na bílém koni, boháči, který se zamiloval do dívky z chudých poměrů, nebo o fešákovi, který upřímně miloval ošklivku, končí posvátnou formulkou „a žili spolu šťastně až do smrti“. Čím dříve si však ta holčička uvědomí, že skutečný život nemá s pohádkami nic společného, tím lépe pro ni.
Věřila jsem pohádkám
Byla jsem dítě, které velmi rádo četlo. Hltala jsem od malička všechny dostupné příběhy. Rodiče samozřejmě dbali na to, aby se mi do rukou nedostalo nic, co by neodpovídalo mému věku, takže jsem nejprve četla hlavně pohádky, později dobrodružné knihy a jako náctiletá jsem se začítala do románů pro ženy.
Svět na stránkách knih jsem brala jako hotovou věc. Věřila jsem, že realita je přesně taková, jak ji popisují autoři příběhů, které jsem četla. Láska měla být citem složeným pouze ze vzletů, objevujícím se z ničeho nic a trvajícím až za hrob. Byla jsem přesvědčená, že i já potkám svého prince z pohádky, zažiji ty proslulé motýly v břiše a budu s ním pak žít šťastně až do smrti.
Dětská naivita mě provázela i v pubertě. Utvrzovaly mě v ní kamarádky, které začínaly chodit na první rande. Jejich vyprávění o romantických setkáních, držení se za ruce a dlouhých rozhovorech dokonale korespondovalo s tím, co jsem znala z knih. Teprve první zlomená srdce mě přiměla k zamyšlení nad tím, že svět asi není tak barevný...
Vyléčila jsem se z naivity
Stále jsem však věřila v lásku až za hrob. Touto vírou silně otřásly události v mé nejbližší rodině. Sestra mého otce, milovaná teta Terezka, se rozešla se svým manželem. Tehdy jsem poprvé slyšela slovo „rozvod“ a hned jsem se přesvědčila, že jde o událost nanejvýš bouřlivou. Pekelné hádky a tahanice u soudu, kterých jsem sice nebyla svědkem, ale o kterých se mluvilo doma, mi daly podnět k zamyšlení.
Jednoho dne jsem se rozhodla na to všechno zeptat maminky.
– Řekni mi, opravdu může láska takhle skončit ze dne na den?
– Ze dne na den asi ne... Ale na lásku musí být dva, je třeba o ni pečovat, starat se o vzájemné vztahy.
– Teta Terezka se nestarala?
– Nevím, asi se starala. Možná nedostatečně. Nebo se možná starala jen ona.
– Protože v tom je ten problém, že musí chtít oba najednou?
– Přesně tak, holčičko. Ona se musí starat o něj a on o ni. Pokud se od sebe začnou vzdalovat, je velmi snadné takový cit promarnit. Často pak jedna ze stran začne hledat útěchu jinde. A odtud je už jen krůček k rozvodu, jak víš.
To pro mě byla důležitá lekce. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co jsem od maminky slyšela. Vyvodila jsem si závěry, trochu jsem přehodnotila své názory na lásku až za hrob. Dokonce jsem se trochu smála své dětské naivitě. A začala jsem sahat po jiné literatuře, takové, která představovala svět i v odstínech šedi.
Objevil se princ z pohádky
Až jednoho dne jsem přece jen našla svého prince z pohádky. Alespoň se mi to tak zdálo. Roman byl výřečný, společenský a šarmantní, sama nevím, kterou z těchto vlastností jsem na něm oceňovala nejvíc. Dokázal mě okouzlit a omotat si mě kolem prstu, a já slepě věřila všemu, co říkal. A říkal, jak jsem úžasná, jak mě miluje a jak šťastná budu po jeho boku. Která dívka by tomu neuvěřila?
Naše zasnoubení trvalo poměrně krátce. Jakmile mě Románek požádal o ruku, radostně jsem vykřikla „ano!“ a okamžitě jsem se pustila do organizování svatby. Nejbližší rodina mě v tom statečně podporovala a jen teta Terezka se na mě dívala velkýma, smutnýma očima.
– Nejsem si jistá, jestli děláš dobře… – řekla mi jednou.
– Proč? – podivila jsem se.
– Není to moc rychle? Jsi si jistá jím i svými city?
– Teto, vždyť my se milujeme!
– A toho se právě bojím. Láska je slepá…
– Závidíš mi? – vyhrkla jsem, dřív než jsem se zamyslela.
– Ne, má drahá. Jen bych nechtěla, aby tě život zkoušel tak jako mě.
Byla jsem přesvědčená, že to její bouřlivý rozvod způsobil, že ztratila poslední zbytky důvěry v muže. Nenapadlo mě, že vidí něco, co já – zamilovaná a šťastná – prostě nevidím.
Teta měla pravdu
Měli jsme velkolepou svatbu, kterou nám všichni záviděli. Dostali jsme mnoho krásných přání na novou cestu životem. Roman mě přemlouval, abych prodala malý byt, který na mě přepsala babička, já jsem ho ale raději pronajala a na koupi našeho společného hnízdečka si vzala hypotéku. Můj manžel z toho z nějakého důvodu nebyl příliš nadšený, ale nakonec jsem si prosadila svou.
Prvních pár let jsem se cítila jako v ráji. Z práce jsem se vždycky vracela jako první a s písní na rtech jsem připravovala večeři pro svého manžela. On pokaždé chválil mou kuchyni a pak jsme trávili příjemný večer ve své společnosti. V posteli nám to klapalo skvěle, i když jsem nějak nemohla otěhotnět. Zpočátku jsem se tím netrápila, vždyť jsem byla mladá a měla na to ještě čas.
Postupem času jsem ale začala mít dojem, že se ode mě Roman odtahuje. Stále později se vracel z práce, stále řidčeji chválil mou kuchyni a především se stále častěji vymlouval na únavu a usínal, jakmile se jeho hlava dotkla polštáře. Zpočátku jsem si myslela, že jsem přecitlivělá, ale pak jsem si všimla stopy rtěnky na límečku jeho košile… Pohár trpělivosti přetekl, když se vrátil ze služební cesty a v jeho kufru jsem našla dámská tanga.
– Můžeš mi to vysvětlit? – zeptala jsem se a držela v ruce červené prádlo. – Co to je?
– Vždyť vidíš, – odvětil můj manžel.
– Nedělej ze mě idiotku! Co dělá dámské prádlo ve tvém kufru?
– Musel jsem ho sbalit omylem. Nedramatizuj.
– Máš poměr?! – chtěla jsem vědět.
– Ale jdi, hned poměr. Trochu jsme si vypili a tak nějak se to stalo. Opravdu nic velkého.
Byla jsem zdrcená. Můj pohádkový princ na bílém koni se právě přiznával k nevěře a ještě si myslel, že to není nic velkého! Ustlala jsem mu na gauči, zamkla se v ložnici a probrečela celou noc. Ráno jsem zavolala Ireně, mé kamarádce, a oznámila jí, že po práci jdeme do kavárny. Musela jsem si s ní promluvit od srdce, a ani u ní, ani tím spíš u mě na to nebyla příležitost.
Jakmile jsme usedly ke stolku a já se ponořila do jídelního lístku, Irena mě šťouchla do ramene.
– Podívej, tam v rohu. Není to tvůj Roman?
Podívala jsem se naznačeným směrem. A tam… se můj manžel zrovna muchloval s nějakou blonďatou fiflenou.
– Ó, je tu i majitelka červených tang, – zamručela jsem.
– Cože? – Irena vyvalila oči a já jsem jí o všem pověděla.
Druhý den mi dala kontakt na právníka a slíbila, že mě rozvodem provede bezbolestně. Naštěstí jsme neměli děti, hypotéku jsme právě doplatili a Roman ani nepopíral, že nejsem jediná žena v jeho životě.
Bála jsem se podívat do zrcadla
Po rozvodu jsem se totálně zhroutila. O to víc, že můj bývalý manžel se očividně skvěle bavil se svou novou partnerkou. A i když jsem byla podivně klidná, že i ji dříve či později opustí, vůbec mě to neutěšovalo. Obviňovala jsem se z rozpadu manželství, namlouvala jsem si, že jsem tlustá, ošklivá, stará a naprosto neatraktivní. Byla jsem v tom velmi úspěšná a skoro jsem tomu všemu uvěřila.
A nevím, jak dlouho bych se takhle trápila, kdyby nebylo tety Terezky. Narazila jsem na ni na nákupech. V první chvíli jsem ji nepoznala – vypadala úchvatně! Omládla, změnila účes, skvěle oblečená a nalíčená, usmívala se od ucha k uchu. Změřila si mě pohledem od hlavy k patě, povzdechla si, vzala mě pod paží a násilím mě odtáhla do salonu krásy. Majitelka byla její dobrá známá a my měly štěstí, protože zrovna někdo zrušil termín…
Když jsme odtamtud o tři hodiny později odcházely, cítila jsem se jako úplně jiná žena. Druhý den jsme byly domluvené do posilovny a na nákupy. Teta nepřijímala odmítnutí a já jsem také nijak zvlášť neprotestovala. A když mi o dva měsíce později řekla, že můj osobní trenér by mě chtěl pozvat na kávu, jen nemá odvahu, prostě jsem se rozbrečela a vrhla se jí kolem krku.
Anastázie, 43 let
