Nevím, co mě to zlákalo, abych to ještě jednou zkusila. Možná ta naivní víra, že se dá něco napravit, že stačí jen spolu odjet, utéct od každodenních povinností, od rozhovorů, které už měsíce končily mlčením. Tomáš navrhl výlet k Máchovu jezeru a já, hloupá, pocítila úlevu. Považovala jsem to za znamení, že mu na tom možná ještě taky záleží. Celou cestu jsem se dívala na jeho profil, na ty známé rysy, které ve mně ještě před pár lety vyvolávaly záchvěv touhy, a teď… vlastně jsem nevěděla, co cítím.
Hotel byl pěkný. Skandinávský styl, hodně světla, prostor. Pokoj útulný, s balkonem s výhledem do lesa. Tomáš se vybaloval a já doufala, že nás těch pár dní třeba sblíží. Minulost nad námi visela jako těžká mlha – jeho tajemné odchody, vyhaslý pohled, věčné „teď ne“, když jsem se snažila si promluvit.
První večer jsme si sedli na terasu hotelové restaurace. Slunce se nořilo do jezera, vítr si hrál s mými vlasy a já se ze všech sil snažila cítit se šťastná. Ale něco s ním nebylo v pořádku. Něco se změnilo. Něco, co jsem tehdy ještě nedokázala pojmenovat.
Objevila jsem něco divného
„Justý, možná by sis dala rybu? Tady ji prý dělají dobře“ – Tomáš se vyhýbal mému pohledu, zíral do jídelního lístku.
„Nemám hlad“ – odpověděla jsem automaticky, i když mi od rána kručelo v břiše. Spíš než po jídle jsem ale hladověla po upřímném rozhovoru.
„No tak si něco dej, pak budeš remcat“ – prohodil s úsměvem, který měl být odzbrojující, ale já cítila, jak se ve mně všechno svírá. Jako by se snažil vtipem zakrýt něco nepříjemného.
„Tomáši…“ – začala jsem tiše. „Víš, že o tohle nejde.“
Na chvíli ztuhl, ale hned nato zvedl pohled a jemně řekl:
„Vím. Ale jsme tu, abychom si odpočinuli. Dejme si pár dní bez zbytečného rozebírání, dobře?“
Přikývla jsem, i když jsem cítila, že to není fér. Vypili jsme víno, snědli večeři a pak jsme šli na procházku po pláži. Tomášova ruka se mi ovinula kolem zad, jako by se nic nestalo, jako by nebyly všechny ty měsíce odstupu, únavy a odcizení.
Druhý den ráno jsem se probudila sama. Tomáš si šel zaběhat. Rozhodla jsem se projít po okolí, dát si někde v klidu kávu. Vrátila jsem se po hodině, prošla recepcí. Na zdi visela nástěnka s klíči od pokojů – stará škola, žádné magnetické karty. Natáhla jsem ruku pro náš klíč. „318“, vzpomněla jsem si. Vzala jsem přívěsek s číslem, aniž bych se pořádně podívala.
Vyběhla jsem do třetího patra, zahnula do známé chodby a zasunula klíč do zámku. Dveře s lehkým cvaknutím povolily.
Vešla jsem… a zkoprněla. Tohle nebyl náš pokoj, i když byl podobný. Stěny v jiném odstínu, jiné rozložení nábytku. Ale nejhorší… byly ty věci.
Na křesle leželo Tomášovo tričko. To modré s potiskem palem, které měl na sobě den před odjezdem. Na komodě jeho parfém – ten samý, který používal už léta. Nabíječka, kšiltovka, kterou jsme si spolu koupili loni ve Špindlerově Mlýně.
Rozhlédla jsem se, jako by měl někdo každou chvíli vylézt zpod postele a vysvětlit mi, co se tu děje. Ztuhla jsem. Po zádech mi stekl studený pot.
„To nemůže být náhoda…“ – zašeptala jsem si pro sebe. „Proč má druhý pokoj?“
Ještě jednou jsem se podívala na číslo na klíči. 316. Třásly se mi ruce.
Všechno popíral
Čekala jsem, až se Tomáš vrátí. Chodila jsem v kruhu po našem pokoji – tom skutečném, 318. Klíč od pokoje 316 jsem potichu vrátila recepční s tím, že jsem se spletla. Na nic se neptala. Sedla jsem si na postel a zírala na dveře, jako by měly každou chvíli explodovat.
Slyšela jsem jeho kroky na chodbě. Vešel, udýchaný, s tvářemi zčervenalými od běhu.
„Ahoj, už jsi tady?“ – prohodil vesele a naklonil se, aby mě políbil. Odvrátila jsem tvář.
„Tomáši“ – řekla jsem chladně „který pokoj je tvůj?“
Ztuhl. Podíval se na mě zmateně.
„Náš je přece… 318“ – odvětil, jako by to byla samozřejmost.
„Neptám se na náš. Ptám se na 316“ – zabodla jsem do něj pohled. „Právě jsem tam omylem vešla. Leželo tam tvoje tričko. Tvůj parfém. Tvoje kšiltovka. Nabíječka.“
Tomáš ztuhl. Několik vteřin nic neříkal. Pak se pokusil usmát.
„Justýno, nevím, o čem mluvíš. Možná má někdo podobné věci. Ten parfém je přece klasika. Tričko? Možná stejné…“
„Přestaň“ – přerušila jsem ho. „Neříkej mi, že má někdo identickou kšiltovku ze Špindlu s vyšitým nápisem “Tom Tour„. Jen my dva víme, co to znamená.“
Jeho tvář zbledla.
„Možná… jsem tam něco nechal omylem? Nevím, možná jsem se spletl. Nebo někdo přenesl moje věci…“
„Prosím tě“ – zavrčela jsem. „Přestaň ze sebe dělat hlupáka. Co skrýváš, Tomáši? S kým tady doopravdy jsi?“
Začal chodit po pokoji a nervózně si projížděl rukou vlasy.
„Justýno, přísahám, to není nic špatného. Jen jsem chtěl mít trochu prostoru. Trochu samoty.“
„Samoty? Na společné dovolené?!“
„Ne všechno je tak černobílé…“ – zamumlal a uhnul pohledem.
A já už věděla jedno: lhal. A nedělal to poprvé. Musela jsem zjistit, co přesně skrývá.
Neměla jsem pochyb
V noci jsem nemohla spát. Ležela jsem vedle Tomáše a naslouchala jeho klidnému dechu. Jako by se opravdu nic nestalo. Jako by mi hlava neexplodovala myšlenkami. Když konečně usnul, vyšla jsem na balkon. Noc byla teplá, z dálky se ozýval šum vln. Usnula jsem v křesle na balkoně.
Probudil mě šepot z pokoje. Byl to Tomášův hlas. Asi si myslel, že jsem odešla.
„Teď ne. Nemůžu mluvit. Ona něco tuší.“
Ztuhla jsem. Opatrně jsem se vyklonila, ale tak, aby si mě nevšiml. Stál bokem, s telefonem u ucha. Tvář měl napjatou.
„Vím, že jsme se domlouvali… Ale dneska to nejde. Musím to nějak uhrát. Ne, neřekl jsem jí to. Ještě ne.“
Dech se mi zrychlil. Udělalo se mi slabo. Couvla jsem, uvelebila se zpátky v křesle a předstírala spánek. Když se podíval na balkon, snažila jsem se nedýchat příliš zhluboka.
Ráno jsem se ho rozhodla přistihnout. Když odešel na snídani, zůstala jsem. Šla jsem rovnou do pokoje 316. Znovu jsem otevřela dveře. Nic se nezměnilo – jeho věci tam pořád byly. Ale bylo tam něco navíc: rtěnka. Na stole. Červená, ale ne moje.
Vrátil se po hodině. Seděla jsem v křesle v našem společném pokoji. Čekala jsem.
„Tomáši, kdo s tebou je v tom pokoji vedle?“
„Zase to samé?“
„Včera jsem tě zaslechla na balkoně. A byla jsem znovu v tom pokoji. Leží tam rtěnka. Červená.“
Zbledl. Nic neřekl.
„Kdo to je?“
„To… to je jen stará známá“ – zamumlal. „Přijela dřív. To nic neznamená, přísahám. Chtěl jsem jen… cítit se volný. Sám. Alespoň na chvíli.“
„Viděla jsem tvoje věci. Viděla jsem rtěnku. To nic neznamená?“ – hlas se mi zachvěl.
Mlčel. A já věděla, že se právě všechno zhroutilo.
Všechno se potvrdilo
Sešla jsem do recepce, jako bych měla v puse písek. Studená podlaha pod nohama, vůně levandule v hale – všechno se zdálo absurdně klidné. Stála tam ta samá recepční, mladá, s blonďatým culíkem a trochu naivním úsměvem.
„Promiňte, mám trochu netypickou otázku… Pokoj 316, na koho je rezervovaný?“ – zeptala jsem se tiše, aniž bych zvedla pohled.
Podívala se do monitoru.
„316? Ano, rezervace na Tomáše Z. Na pana a paní…“ – zarazila se. „Ale tam měla být jen jedna osoba, že?
Pocítila jsem, jak se mi všechno sevřelo. Můj Tomáš. Rezervoval si druhý pokoj. Na své jméno. Žádné „možná“, žádné omyly. Všechno s rozmyslem.
„Děkuji“ – řekla jsem, než stihla něco dodat.
Vrátila jsem se do pokoje. Zamkla jsem se v koupelně. Sedla jsem si na podlahu. Plakala jsem, ale bezhlesně. V hlavě jsem měla chaos, jako by někdo přepnul všechny emoce najednou.
Před očima mi prolétaly chvíle, kdy jsem cítila, že se něco kazí. To jeho odepisování jedním slovem. Věčné „jsem unavený“. Ty noci, kdy spal tváří ke zdi. Tehdy jsem to sváděla na stres v práci. Teď jsem to viděla jinak – už jsem nebyla jeho žena, ale někdo, kdo překáží.
„Proč jsem mu nestačila?“ – zašeptala jsem. „Proč musel hledat něco mimo mě?“
Odpověď nepřicházela. Jen ozvěna vlastního zklamání a dusivý pocit, že jsem byla podvedena. Nejen jím. I sama sebou. Protože já to přece věděla. Jen jsem to nechtěla vidět.
Pravda byla krutá
Večer jsme si sedli naproti sobě. V pokoji bylo dusno, jako by i stěny věděly, že něco končí. Tomáš se na mě díval nejistě, jako by se snažil odhadnout, kolik už vím.
„Vím všechno“ – řekla jsem klidně, i když to ve mně vřelo. „Pokoj byl zaplacený na tvoje jméno. Řekla mi to recepční.“
Sklopil zrak. Měl v sobě něco žalostného – ten provinilý výraz psa, který neví, jak se dostat z bláta, do kterého sám zabředl.
„Byla to nevěra?“ – zeptala jsem se. „Fyzická?“
Dlouho mlčel.
„Ne. Přísahám. Ne… ještě ne“ – vyslovil to „ještě“, jako by sám sebe neslyšel.
„Takže jsi to plánoval. Chtěl jsi to. Nechal sis tu možnost“ – zavrčela jsem. „A myslíš, že to bolí míň?“
„Měl jsem… slabou chvilku. Byla pro mě kdysi důležitá. Potkali jsme se náhodou. Potřeboval jsem… prostor, abych si všechno promyslel.“
„A proto jsi mě vzal sem. Aby ses ujistil, jestli to mezi námi ještě funguje?“
„Chtěl jsem… pochopit, co chci.“
Odfrkla jsem si.
„A možná ses chtěl jen ujistit, že můžeš mít dvě verze sebe sama. Jednu pro mě, druhou pro ni.“
Přistoupil ke mně, jako by se chtěl dotknout mé ruky. Uhnula jsem.
„Justý…“ – zašeptal.
„Ne. Už nejsem “Justý„. Pro tebe – ne.“
Zhluboka jsem se nadechla.
„Nevracím se s tebou. Pojedeš sám. A já… já si promyslím, co dál.“
Podíval se na mě bezradně.
„Ale…“
„Ne. Možná ani nešlo o ni. Možná šlo o to, že už jsme si dávno byli cizí. Jen já jsem předstírala, že to nevidím.“
Zmlkl. Věděl, že je konec.
Takhle to bude lepší
Tomáš odjel ráno. Beze slova. Bez polibku. Nechal klíč na stole a zmizel. Dívala jsem se z okna, jak nasedá do auta, jak startuje motor a odjíždí – stále menší, stále cizejší. Nevyběhla jsem za ním. Nezastavila jsem ho.
Zůstala jsem ještě tři dny. Sama. V tom samém pokoji, kde se měly oživit naše city a který teď páchl zradou, lží a porážkou.
Plakala jsem, samozřejmě. Byly chvíle, kdy jsem křičela do polštáře, kdy jsem se svíjela bolestí, jako by mě někdo trhal zevnitř. Ale byly i okamžiky ticha. Klidu. Jako by se moje tělo, unavené bouří, začínalo učit, jak dýchat bez něj.
Chodila jsem po pláži. Sama. Bez jeho paže. Vystavovala jsem tvář větru, jako bych chtěla, aby jezero s sebou odneslo všechny nevyřčené otázky.
Začala jsem plánovat, co dál. Kam pojedu. Kde budu bydlet. Komu oznámím, že jsme se rozešli, a komu se nebudu muset zpovídat.
Nevěděla jsem, co mě čeká. Neměla jsem žádný velký plán. Ale měla jsem jedno: jistotu, že nechci žít v polopravdách. Nechci se dohadovat, za kým zase večer zmizí. Nechci předstírat, že je všechno v pořádku.
Poslední večer jsem si sedla na balkon s hrnkem čaje. Dívala jsem se, jak se slunce schovává za obzorem. A pocítila jsem… úlevu. Možná tenhle výlet k něčemu byl. Možná jsem se musela ztratit, abych pochopila, že se už nechci vracet stejnou cestou.
Justýna, 31 let
Související články
