Někdy přemýšlím, jak je možné, že se něco, co mělo být záchranou, změní v propast. Jak se stane, že dva lidé, kteří kdysi bez sebe nemohli žít, mají po letech problém se jeden druhému podívat do očí. Jsem Markovou ženou třináct let. Matkou dvou dětí: Amálky a Kuby. A ženou, která se na vlastní kůži přesvědčuje, že nic netrvá věčně. Ani láska.
Nejsme špatní manželé
Říkalo se o nás: „Pěkný pár, sehraní, takoví normální.“ Prošli jsme si svým: rekonstrukcemi, těhotenskými výkyvy nálad, nočními kolikami, džusem vylitým na notebook a měsíci bez sexu, ale nějak jsme drželi pohromadě. Marek byl obětavý, starostlivý, někdy legračně neohrabaný, ale… můj.
Jenže v poslední době se něco změnilo. Možná ne drasticky, ale cítila jsem to. Jeho nepřítomnost, i když seděl vedle mě. Naše rozhovory se staly jen předáváním informací, polibky byly mechanické a noci osamělé, přestože jsme spali v jedné posteli. Když jsem se ho snažila obejmout, říkal, že je unavený. A pak ležel s telefonem v ruce a projížděl zprávy.
Navrhla jsem dovolenou v Chorvatsku. Abychom se odreagovali, připomněli si, proč jsme spolu. Marek souhlasil bez nadšení, ale neprotestoval. Vzali jsme děti, pronajali si apartmán s výhledem na moře. Mělo to být jako dřív. Bez hodinek, bez povinností. Jen my, slunce a sůl na kůži.
Věřila jsem, že to pomůže. Že se znovu najdeme. Že se do mě Marek možná znovu zamiluje. Protože já – navzdory všemu – jsem ho stále milovala. Chtěla jsem, aby se na mě zase díval jako kdysi. S něhou. S touhou. S obdivem. Ale tenhle výlet nebyl záchranou. Byl začátkem konce.
Manžel se choval divně
„Zůstaneš s dětmi? Jdu jen pro vodu,“ prohodil Marek, když jsme se procházeli úzkými uličkami starého města. Amálka se ke mně unaveně tulila, Kuba fňukal, že ho bolí nohy. Automaticky jsem souhlasila.
Stála jsem s nimi u zmrzlinářství a dívala se, jak si děti olizují zmrzlinu, když jsem si uvědomila, že Marek je pryč už dobrou čtvrthodinu. Podívala jsem se směrem, kterým zmizel, a uviděla jsem ho, jak se vrací rychlým krokem. S lahví vody v ruce a… s podivným výrazem ve tváři. Jako by ho něco vyvedlo z rovnováhy. Nebo naopak – něco v něm probudilo.
„Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se, když stanul vedle mě.
„Jo, jen mě unavilo to slunce,“ odvětil a vyhýbal se mému pohledu.
Řekl to takovým tónem, že jsem se v tom nechtěla dál vrtat. Ale uvnitř mě to začalo hlodat. Něco nebylo v pořádku. Cítila jsem to celým tělem. Možná mu někdo padl do oka? Nějaká krásná Chorvatka? Nebo… možná je to jen paranoia? Možná přeháním?
Večer, když děti usnuly, seděl Marek na balkoně a díval se na moře. Vzala jsem si sklenku vína a sedla si vedle něj. Mlčel.
„Marku, jsi dneska nějaký… jiný.“
„Jen se ti to zdá.“
Vrátil se dovnitř a nechal mě tam samotnou. Dlouho jsem se dívala na vlny. Něco se mezi námi změnilo. A nebyla jsem si jistá, jestli se to dá ještě slepit.
Něco nebylo v pořádku
Večeře měla být příjemná. Šli jsme s dětmi do restaurace u pláže – jasná světla, vůně čerstvých ryb, šum rozhovorů. Marek seděl naproti mně, zamyšlený, jako by neslyšel, co děti říkají. Odpovídal úsečně. Ani se nepodíval, když jsem mu nalila víno. To já jsem vedla konverzaci, smála se Kubovým vtipům, upravovala Amálce padající šaty. On jen přikyvoval, jako by tam byl z donucení.
„Nešel bys s nimi na hřiště?“ navrhla jsem najednou. „Já zaplatím.“
Pokrčil rameny a odešel s dětmi. Dívala jsem se za nimi a sbírala síly.
Když se vrátili, posadili jsme se zpátky ke stolu. Marek si zapálil cigaretu – něco, co léta nedělal. Dívala jsem se na něj překvapeně.
„Vážně?“ zeptala jsem se. „Zase kouříš?“
„Jen tak. Jednu.“
Zatnula jsem zuby. Vraceli jsme se v tichosti. Děti vběhly do apartmánu, Marek si sedl na postel a znovu vytáhl telefon.
„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se. „Protože mám pocit, že jsi poslední dobou myšlenkami úplně jinde.“
„Přestaň, Justýno. Ne teď.“
„Něco tajíš, Marku. Cítím to. Nejsi to ty. Co se děje?“
„Nic se neděje.“
„Ty… tys tady někoho potkal?“
Pohled, kterým se na mě podíval, byl chladný. Překvapený, ale ne udivený.
„Nedělej scény.“
Zabolelo to. Ta dvě slova se do mě zabodla jako jehly. Zamkla jsem se v koupelně.
Šlo o jinou ženu
Byla to náhoda. Nebo ne – možná intuice. Večer jsem vyšla z pokoje, protože jsem nemohla spát. Děti spaly a Marek byl na balkoně, jako obvykle s telefonem. Zastavila jsem se za pootevřenými dveřmi. Uslyšela jsem jeho hlas, tichý, nervózní.
„Magdo, nemůžeme… neměli bychom se už vídat. Byla to chyba.“
Ztuhla jsem. Na chvíli jsem necítila tělo, jen zrychlený tlukot srdce. Magda. Věděla jsem to.
Pomalu jsem vyšla na balkon. Tiše, ale dost nahlas, aby slyšel mé kroky. Prudce se otočil, jako by ho přistihli při krádeži.
„Co to vyvádíš, Marku?“ zeptala jsem se a snažila se nekřičet. Měla jsem stažené hrdlo.
„To… byla Magda. Potkali jsme se tu náhodou. Přísahám, nic se nestalo.“
„Nic? Tak proč jsi mi to tajil?“
Mlčel. S pohledem zabodnutým do země. Nedokázal se mi podívat do očí.
„Párkrát jsem se s ní viděl. Jen jsme si povídali,“ dodal, jako by to mělo něco změnit.
„A co, vzpomínky se vrátily? Bylo to tak nevinné, co? Náhodou?“ Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.
Odstoupila jsem od něj. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Ne teď. Vrátila jsem se do pokoje, sedla si na postel a dívala se do zdi. Nevěra nezačíná polibkem. Začíná tím, když je někdo myšlenkami raději s někým jiným. A Marek už tam byl.
Všechno mi přiznal
„Pověz mi všechno,“ řekla jsem druhý den ráno, když děti ještě spaly. Seděli jsme u kuchyňského stolu. V rukou jsem držela hrnek s už studenou kávou, ale nešlo mi o kofein. Potřebovala jsem pravdu.
Marek dlouho mlčel. Nakonec si povzdechl a podíval se z okna.
„Uviděl jsem ji na promenádě. Seděla na lavičce. Znal jsem ten profil, ty ruce… Zastavilo se mi srdce. Oslovila mě první. Jako by věděla, že tam budu. Chvíli jsme si povídali. A pak... jsme se potkali znovu. A ještě jednou.“
„A co? O čem jste si povídali?“
„O životě. O tom, co bylo. Co by bylo, kdybychom se tehdy nerozešli.“
„A já? My?“ zeptala jsem se. Hlas se mi třásl.
Marek sklopil zrak.
„Miluju tě, Justýno. Ale když jsem ji uviděl, nemohl jsem dýchat. Bylo to… zvláštní. Vrátily se pocity, vzpomínky. Nevím, co se se mnou stalo. Všechno se ve mně pohnulo.“
Poslouchala jsem ho a cítila, jak se uvnitř lámu. Jeho slova nebyla úlevou. Byla to rána. Mluvil o tom všem tak upřímně, jako by neviděl, že mě zraňuje.
„Takže my jsme jen nějaká bezpečná volba? Plán B?“ zeptala jsem se tiše.
„Ne… Ty jsi můj život. Ale… ztratil jsem se.“
Zavřela jsem oči. Ano, ztratil se. Jenže v téhle spleti jsem já ztratila klid. Jistotu. Důvěru. A asi i sama sebe.
Tohle mě bolelo
Celý den jsme spolu nemluvili. Děti běhaly po pláži, sbíraly mušle a my jsme šli za nimi jako dva stíny. Večer, když vyčerpané usnuly, vzala jsem si mikinu a vyšla ven. Potřebovala jsem být sama.
Procházela jsem se podél břehu. Šumění vln přehlušovalo mé myšlenky. Nebo je možná naopak zostřovalo? Přemýšlela jsem o nás, o těch třinácti letech. O tom, jak mě Marek poprvé políbil v autobuse, jak mě požádal o ruku s prstýnkem po babičce, jak plakal, když jsem rodila Amálku. Opravdu se tohle všechno dá ztratit kvůli jednomu náhodnému setkání? Když jsem se vrátila, seděl na balkoně. Tvářil se, jako by to byl obyčejný večer. Sedla jsem si naproti.
„Chceš se k ní vrátit?“ zeptala jsem se bez emocí.
Podíval se na mě s hrůzou. Jako by tu otázku čekal, ale doufal, že nepadne.
„Nevím,“ zašeptal. „Všechno se mi pomíchalo.“
Nevím. Ta dvě slova bolela víc než jakákoliv odpověď. Bylo v nich všechno: jeho zaváhání, jeho nerozhodnost, jeho uvíznutí mezi „kdysi“ a „teď“.
„Ty ji pořád miluješ?“ zeptala jsem se.
Znovu ticho. Pak jen pokrčil rameny. A znovu: „Nevím.“
Dívala jsem se na něj a cítila jsem, že jsem zůstala sama. Možná seděl přede mnou, ale jeho myšlenky byly jinde. Jeho srdce už nebilo jen pro mě.
Máme tichou domácnost
Cesta zpátky z Chorvatska byla tichá. Děti spaly na zadním sedadle s hlavami opřenými o sebe. Marek řídil. Já jsem se dívala z okna a neviděla nic než vlastní myšlenky.
Téma Magdy jsme neotevřeli. Ani jednou. Jako bychom uzavřeli tichou dohodu: mlčíme. Ale v tom tichu bylo víc křiku než v jakékoli hádce.
Vrátili jsme se domů a první dny jsme žili jako automaty. Praní, obědy, nákupy, práce. Ale něco se změnilo. Já jsem se změnila. Už jsem nečekala na jeho dotek, na jeho pohled, na „miluji tě“ na dobrou noc. Protože jsem věděla, že pokud přijde, bude to nucené. A takovou lásku nechci.
Pochopila jsem ještě něco. Nevěra není jen sex. Jsou to emoce, které neřekl své ženě. Jsou to vzpomínky, kterým dává přednost před realitou. Jsou to rozhovory, které měly být mezi námi, ale byly mezi ním a jí. A to bolelo.
Justýna, 38 let