Kdyby se mě někdo zeptal, kým jsem, asi bych odpověděla: „mámou“. Možná bych ještě dodala: „manželkou Marka“, ale znamená to ještě něco? Naše rozhovory se omezují hlavně na nákupy, plány na víkend a rozvrh našeho syna Tondy. Kdysi jsme se bezmezně milovali, dnes žijeme vedle sebe jako spolubydlící. On je pořád v práci nebo u televize, já mezi počítačem a myčkou.
Byla jsem vyčerpaná
Pracuji na dálku, což znamená, že někdy nevím, kdy končí pracovní den a začíná můj čas. Jenže mám já ještě nějaký svůj čas? Kdysi jsem byla energická, plná nápadů, chtěla jsem cestovat, ochutnávat život. Teď mám pocit, že mi po třicítce někdo zmáčkl tlačítko „pauza“ a zapomněl ho zase zapnout.
„Holka, ty se zničíš,“ řekla Lena během jednoho z našich rozhovorů. „Jeď s námi do Toskánska. Jen my, bez dětí, bez manželů, bez povinností.“
„Nevím…“ povzdechla jsem si, aniž bych se jí podívala do očí. „Marek nemá takové nápady rád. A Tonda… Nevím, jestli ho můžu takhle opustit.“
„Má přece tátu, ne?“ vložila se do toho Anka. „Týden bez tebe přežije. Ale ty se rozpadneš na kousky, jestli se z té rutiny nevymaníš.“
Večer jsem řekla Markovi, že bych chtěla odjet s holkami. Vydechnout si, zregenerovat se.
„Aha,“ odpověděl, aniž by odtrhl zrak od telefonu. „Tak si sjednej nějaké pojištění, teď se s lety pořád něco děje.“
„Vážně?“ podívala jsem se na něj s nedůvěrou. „Nic neřekneš? Nezeptáš se kam, s kým, na jak dlouho?“
„Vždyť říkáš, že s Lenou a Ankou do Toskánska. Co víc k tomu dodávat?“
A to bylo všechno.
Chtěla jsem si odpočinout
Hned po příjezdu jsme si sedly na terasu k dlouhému stolu pod vinnou révou. Nad našimi hlavami visely těžké hrozny a vůně pečeného chleba a čerstvého olivového oleje se mísila se zvukem cikád. Slunce už zapadlo, nebe ztmavlo do oranžovo-fialového svitu.
Lena a Anka se smály a vyprávěly nějakou historku z práce, ale já jen přikyvovala. Stále jsem se nedokázala přepnout z režimu matky a domovní organizátorky. Měla jsem pocit, že každý telefonát může být poplach z domova.
„Prosecco?“ uslyšela jsem vedle sebe.
Zvedla jsem zrak. Stál přede mnou muž s lehkým strništěm, ve lněné košili, s lahví v ruce a úsměvem, který vypadal, jako by byl jeho přirozeným stavem.
„Prosím,“ odpověděla jsem a podala mu skleničku.
Později si sedl vedle mě. Nejdřív jsme mluvili o víně a o tom, co stojí za to vidět v okolí. Pak přišla řeč na literaturu a jídlo. Mluvil s vášní, ale bez povyšování. Když se smál svým chabým pokusům o učení češtiny, cítila jsem, že se uvolňuji.
Byl okouzlující a očaroval mě
S každou další minutou byl ten rozhovor jako únik na místo, které mi léta chybělo.
„Máš velmi tiché oči,“ řekl najednou, úplně jinak, než by to řekl typický svůdník. „Trochu jako tyhle kopce v tuhle denní dobu.“
Podívala jsem se na něj, překvapená. Možná to bylo vínem, možná italským vzduchem, ale neuhýbala jsem pohledem. Usmála jsem se.
Později jsme odešli stranou a nechali Anku a Lenu v hluku smíchu a rozhovorů s ostatními hosty vinařství. Šli jsme pěšinou směrem k olivovému háji. Neměla jsem pojem o čase. Poslouchala jsem ho, jak vypráví o svém dětství na téhle půdě, o dědečkovi, který sázel první keře, a o matce, která pekla nejlepší chléb v okolí.
Zastavili jsme se u nízké kamenné zídky. Na jedné straně se táhly rovné řady vinné révy, na druhé se v dálce rýsovala světla nějakého městečka.
„Kačko…“ zašeptal a naklonil se blíž.
Byl to okamžik
Neucouvla jsem. Ten polibek byl klidný, teplý, jako by nechtěl nic brát, jen dávat. A pak už jen noc, nebe nad námi, jeho ruce, moje třesoucí se tělo, ticho, které nepotřebovalo slov. Vrátila jsem se do hotelu těsně před svítáním. Anka čekala, seděla na balkoně v županu.
„A?“ zeptala se jen, bez výčitek, bez moralizování.
Sedla jsem si vedle ní. Zhluboka jsem se nadechla.
„Neměla jsem… ale nelituju,“ řekla jsem tiše.
„Jen se nezamiluj,“ zamumlala.
Věděla jsem, že za chvíli přijdou otázky, možná výčitky svědomí. Ale prozatím jsme seděly dvě v tichu a dívaly se, jak se nad Toskánskem probouzí den.
Vrátila jsem se do Česka o tři dny později. Let měl zpoždění a kufr se na letišti rozpadl. Stála jsem u pásu se zavazadly, s mokrým sakem od deště přehozeným přes rameno, a cítila jsem se, jako bych se vracela z nějakého paralelního světa. Studený vzduch, spěch, špinavé chodníky, známé hlasy v autobuse. Všechno bylo tak, jak jsem to opustila, jen já byla jiná.
Byla jsem v šoku
Doma čekal Marek s obědem a informací, že si Tonda na hřišti zvrtl kotník, ale už je to v pořádku. Všechno se vrátilo do starých kolejí. Snídaně, praní, nákupy, reporty do práce. Předstírala jsem, že jsem přítomná, i když myšlenkami jsem byla někde daleko. Večer jsem seděla u kuchyňského stolu a vzpomínala na tu noc, jako by to byl film, který jsem viděla jen jednou.
O několik týdnů později přišly nevolnosti. Nejdřív jsem si myslela, že je to stresem nebo nějakým virem. Pak jsem se začala vyhýbat kávě, nemohla jsem se podívat na maso. Jednoho rána, když jsem ucítila kovovou pachuť v ústech a zatočila se mi hlava, pochopila jsem, že to není náhoda. Koupila jsem si test.
Stála jsem v koupelně, s rukama opřenýma o umyvadlo, a dívala se na dvě čárky. Jedna byla výrazná, druhá sotva viditelná, ale byla tam. Nadechla jsem se nosem a pomalu vydechla. Studená podlaha pod nohama nepomáhala. Sedla jsem si na zavřené záchodové prkénko a začala počítat dny.
Termín neseděl. Nedalo se to svést na Marka. Všechno se skládalo přesně tak, jak nemělo.
Večer se Marek zeptal, jestli je se mnou všechno v pořádku.
„Jsem prostě unavená,“ odpověděla jsem, aniž bych se na něj podívala.
„Poslední dobou jsi nějaká nepřítomná. Stalo se něco?“ vyptával se.
„Ne… nic se nestalo,“ utnula jsem to.
V koupelně jsem si znovu sedla na podlahu. Držela jsem test v ruce. Přendávala jsem ho z jedné ruky do druhé. Plakala jsem potichu, aby mě neslyšeli. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nevěděla jsem, kdo jsem. Matka? Manželka? Žena, která přestala přemýšlet a dovolila si něco, co se nedá vzít zpět?
Všechno jsem začala dělat pečlivě. Vařila jsem Markova oblíbená jídla, častěji volala rodičům, předstírala jsem, že mě zajímá, co Tonda vypráví o svých kamarádech. Dokonce i v práci jsem se přihlásila na další projekt. Zvenku jsem vypadala jako žena, která má opět kontrolu nad svým životem. Uvnitř jsem ale měla pocit, že stojím nad propastí, kterou nechci vidět.
Pravda musela ven
Jednoho večera můj manžel navrhl, že mě u příležitosti našeho výročí vezme do Mikulova, tak jako kdysi. Mluvil o tom s takovým nadšením, jako by věřil, že se dá vrátit k něčemu, co už neexistuje.
„Zarezervoval jsem nám pokoj s krbem. V tom samém penzionu jako tehdy. Pamatuješ?“
Přikývla jsem a usmála se. Měla jsem chuť se ho zeptat, jestli si opravdu nevšímá, co se děje. Ale neměla jsem odvahu.
Řekla jsem mu to den po návratu. Dlouho jsem seděla v kuchyni, než jsem se odvážila.
„Musím ti něco říct,“ začala jsem tiše.
Podíval se na mě se znepokojením.
„Jsem těhotná, ale není to tvoje dítě,“ řekla jsem bez úvodu.
„Jak jsi mohla?“ zašeptal.
„Stalo se to… jen jednou. Neplánovala jsem to…“ lámal se mi hlas.
„Myslel jsem, že tě znám. Že jsme tým,“ řekl, aniž by se na mě podíval. „Opravdu jsem si to myslel…“
Plakala jsem, snažila jsem se ještě něco dodat, ale on už vstal a odešel z pokoje. Po chvíli jsem slyšela, jak se zamyká v ložnici. Zůstala jsem u stolu, sama, s pohledem upřeným na skvrnu od čaje.
Kateřina, 37 let
Související články
