Tohle měl být obyčejný páteční večer. Vracela jsem se z práce hodně unavená, ale v hlavě už jsem si chystala plán na večeři. Poslední měsíc jsem se snažila vařit zdravěji, takže jsem v tašce měla cuketu, papriku a čerstvé bylinky. Měla jsem chuť na něco lehkého, jednoduchého, třeba těstoviny se zeleninou. Vešla jsem do bytu, zula si boty a hned zamířila do kuchyně.
„Adame, jsi tady?“ zavolala jsem a pokládala nákup na linku.
Odpovědělo mi ticho. Jen hučení lednice a tiché tikání hodin na zdi. Povzdechla jsem si. Zase odešel a neřekl mi kam. Od té doby, co ho údajně povýšili v práci, mizel po večerech stále častěji. Ale tehdy jsem ještě neměla žádné zlé tušení. Tehdy jsem ještě chtěla věřit, že má prostě jen hodně práce, že řeší nějaké projekty.
Nahlédla jsem do lednice, hledala jsem sýr. A pak jsem to uviděla. Sklenici. Ne moji. Ne tu, kterou jsem sama dělala před pár dny.
Zarazila jsem se, svraštila obočí a opatrně ji vytáhla. Cuketový krém s bazalkou. Jiná barva, jiná konzistence, dokonce i na víčku byly stopy po nehtech nalakovaných na červeno. Moje laky byly vždy béžové, pastelové. Nikdy červené. Tehdy mi to začalo být podezřelé.
Snažila jsem se z manžela něco dostat
„Co to, sakra, je?“ řekla jsem nahlas, i když v bytě nikdo nebyl. Stála jsem jako přikovaná a držela tu zatracenou sklenici s cuketovým krémem, jako by to byla zbraň nebo věcný důkaz.
Nebyl můj. To bylo jasné. Já dělala všechno pečlivě – mixuju dohladka, nenechávám kousky slupky, kořením podle maminčina receptu. Tenhle? Hrudky. Připálený zápach. A… vlas. To bylo to nejhorší. Krátký, zrzavý vlas přilepený na víčku zevnitř. Zase ne můj.
Zavolala jsem Adamovi. Dvě zazvonění a zvedl to.
„Ahoj, lásko. Už se vracíš?“ zeptal se.
„Kde jsi?“ zeptala jsem se chladně v odpověď.
„Vždyť jsem ti ráno říkal, máme firemní schůzku. Nový klient, víš, musíme trochu zabojovat o rozpočet...“
„Firemní schůzka. V pátek večer? Jasně,“ pohlédla jsem znovu na sklenici. „Adame, vařil jsi v poslední době něco? Třeba něco s cuketou?“
„Cože? Ne, vždyť vaříš vždycky ty. Proč se ptáš?“
„Protože jsem právě našla v lednici sklenici s nějakým divným cuketovým krémem. Není můj. Nebo spíš – není náš.“
Na druhé straně nastalo ticho.
„Možná nám máma něco přinesla? Nebo sousedka?“
„Moje máma je už dva týdny v lázních a sousedka se s námi přestala bavit od té doby, co jsme jí půjčili tu porouchanou sekačku. Zkus to znovu, Adame.“
„Miláčku, já nevím... možná jsem něco koupil a zapomněl? Víš, že mám teď blázinec.“
Zatnula jsem zuby. Jeho hlas byl příliš měkký, příliš uhlazený. Až moc dobře připravený.
„Dobře,“ řekla jsem. „Tak se rychle vrať, ať ti nevystydne večeře.“
Zavěsila jsem a s třesoucíma se rukama jsem vzala sklenici, zašroubovala ji a vrátila do lednice. Něco mi říkalo, že jestli se mám dozvědět pravdu, tak ne přes rozhovory. Ale činy. A já jsem právě přestala být tou, která všechno odpouští a uhlazuje.
Nacházela jsem stále víc stop
Druhý den jsem se probudila brzy, i když byla sobota. Adam ještě spal a já, oblečená v teplákách a s hrnkem kávy v ruce, jsem stála před lednicí, ve které stála ta sklenice.
Skoro vůbec jsem nespala. Pozorovala jsem přes přimhouřená víčka, jak se vrátil – usměvavý, unavený, jako po schůzce. Ale jeho košile voněla jinak. Ne parfémem, ne potem. Voněla nějakým cizím tělovým mlékem. A nebyla na ní ani jedna pomačkaná záhybka.
Vytáhla jsem sklenici na stůl a pozorně si ji prohlédla. Když na víčko dopadl paprsek ranního světla, uviděla jsem ještě něco. Růžovou stopu. Rtěnka. Jen na chvíli jsem se snažila si namluvit, že by to mohl být kečup. Ale ne – byl to malý, rovný oblouček, jako od úst. Jako by někdo tu sklenici políbil. Nebo... se jí nechtěně dotkl, když ji dával do lednice.
„Do prdele...“ zašeptala jsem.
Adam něco zamručel ze spánku. Nahlédla jsem na něj přes pootevřené dveře ložnice. Spal klidně, jako by se nic nedělo. A já jsem se cítila, jako bych právě sledovala trailer k hororu, který napsal můj vlastní život.
Zavolala jsem Magdě – kamarádce ze střední, se kterou jsem si vždycky mohla o všem promluvit.
„Musím ti něco ukázat,“ řekla jsem jen.
„Co se stalo?“
„Ne po telefonu. U tebe v deset?“
„Budu čekat.“
Vzala jsem sklenici, zabalila ji do igelitky a odešla. V hlavě mi vířila jediná otázka: kdo je ta žena, která po sobě zanechala vlas, rtěnku a... tu vůni?
Nevěra voněla cuketou
Magda mi otevřela v županu, s rozcuchanými vlasy a hrnkem kávy v ruce. Podívala se na mě a zvedla obočí.
„Hoří snad?“
„Jenom moje manželství,“ odpověděla jsem, vešla dovnitř a ukázala jí sklenici.
„Dobře, co je to za exponát?“ zeptala se a opatrně ho položila na linku jako bombu.
„Cuketový krém. Není můj. Ani Adamův. Alespoň to tvrdí.“
„Myslíš, že tě podvádí?“
„Myslím, že nevím, co si mám myslet,“ odpověděla jsem. „Ale někdo jiný byl v naší kuchyni. Nebo on byl v něčí.“
Magda popadla sklenici, prohlédla si víčko a okamžitě zvážněla.
„To je rtěnka. A ne ledajaká. Podle mě Dior 720, něco mezi malinovou a červeným vínem.“
„Ty to poznáš? Jak?“
„Mám tu samou. Ale jenom... na důležitá rande.“
Sedla jsem si ke stolu a podepřela si hlavu dlaněmi.
„Co mám dělat, Magdo?“
„Zaprvé, nic mu neříkej. Začni ho sledovat. Ne jako ve filmu. Jako žena, která musí znát pravdu. Ptej se ho, ale na nenápadné věci. A já...“ sáhla po telefonu, „... já mám někoho, kdo může zjistit víc.“
„Koho?“
„Známého. Má firmu, dělá to diskrétně. Může zjistit, kde Adam tráví večery, s kým si píše, kde se pohybuje. Nebude to levné, ale...“
„Magdo, udělám všechno,“ přerušila jsem ji. „I kdyby ta pravda měla bolet.“
„Pravda bolí vždycky,“ řekla, sáhla po lžičce a zamíchala si kávu. „Ale je lepší to vědět, než se nořit do lži jako do téhle sklenice.“
Snažil se mě uchlácholit
O dva dny později jsem si všimla prvních známek. Adam přinesl domů květiny.
„Jen tak bez příležitosti?“ zeptala jsem se a snažila se skrýt překvapení.
„Jen tak. Chtěl jsem ti udělat radost,“ usmál se.
Znala jsem ho osm let. On nedělal věci „jen tak“. V našem vztahu nebyly žádné spontánní květiny. Byla výročí, narozeniny, omluvy. A tohle nebyl žádný z těch dnů.
„Děkuju,“ řekla jsem opatrně a schovala podezření za falešný úsměv.
Když šel do sprchy, vzala jsem jeho sako. V kapse nebylo nic. Telefon ležel na komodě, obrazovka zamčená. Ale najednou přišlo oznámení o zprávě: „Pořád cítím tvoji vůni. Možná dnes znovu?“. Číslo nebylo uložené.
Ztuhla mi krev v žilách. Obrazovka zhasla a z koupelny se ozvalo tiché Adamovo pískání. Jako by byl v sedmém nebi.
Vrátila jsem se do kuchyně a předstírala, že krájím cibuli. Chtělo se mi brečet, ale nemohla jsem. Ještě ne. Večer zavolala Magda.
„Můj známý už na tom začal pracovat. Máš jeho hesla na Facebook a mail?“
„Ano. Ani jsem je nemusela hledat. Adam si je nezměnil léta.“
„To je dobře. A poslouchej, něco se děje. Viděl ho dnes kolem poledne s nějakou ženou. Čekali spolu na zastávce a pak jeli jedním autobusem.“
„Myslíš, že je to...?“
„Myslím, že za pár dní budeme vědět víc. Ale ty buď ostražitá. A drž se. Vím, že je to pro tebe těžké.“
„Nevím, co bolí víc,“ zašeptala jsem. „Nevěra... nebo to, že to bylo tak snadné.“
Našla jsem další sklenici
Čtvrtý den od začátku pátrání mi Magda poslala fotku. Snímek pořízený z úkrytu. Adam. V kavárně na náměstí. Naproti němu – žena. Zrzka. Rtěnka. Úsměv od ucha k uchu.
„To je ona?“ zeptala se Magda ve zprávě.
Napsala jsem jen: „Nejspíš ano.“
Doma bylo všechno jako obvykle. Adam vyprávěl, že na něj šéf zase hodil nějaký projekt. Že se týden bude vracet později. Říkal to s takovou jistotou, že jsem na vteřinu uvěřila, že opravdu nic špatného nedělá. A pak jsem se podívala do lednice.
Vedle mé rajčatové omáčky stála druhá sklenice. Stejný typ, stejné sklo. A znovu – cuketový krém.
Tentokrát bylo víčko bez rtěnky. Ale uvnitř? Byl tam... lístek máty. Já nikdy nedávám mátu do takových krémů. A to byl ten moment, kdy jsem to pochopila. Ona mu vaří. Nosí mu sklenice. Jako by ho potají krmila a drze zanechávala stopy v naší kuchyni.
Když Adam vešel do kuchyně, stála jsem nehybně se sklenicí v ruce.
„Zase jsi něco přinesl?“ zeptala jsem se.
„Cože?“
„Tuhle sklenici. Zase nový krém. Cuketový. Možná mi rovnou řekneš, jak se jmenuje?“
Adam ztuhl.
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Já už vím. A ty už nemusíš lhát.“
Podíval se na mě. V očích měl zděšení. Konečně promluvil:
„Byla to jen chvilka slabosti...“
„Ne. Bylo to víc než chvilka. Dvě sklenice nejsou impuls. To je jídelníček,“ řekla jsem chladně.
Konec s cizími sklenicemi
Sbalil se o dva dny později. Nedělala jsem scény, neprosila ho, aby zůstal. Už nebylo co zachraňovat. Nepodvedl mě s ženou nadpozemské krásy, nezamiloval se po letech manželského chladu. On si prostě... vybral jinou každodennost. Jinou chuť.
Vzal si jen své věci. Dokonce i sklenice tu zůstaly. Dvě v lednici. Cítila jsem k nim odpor, ale ještě jsem neměla sílu je vyhodit.
„Promiň,“ řekl na odchodu. „Takhle to nemělo skončit.“
„Tyhle věci nikdy nemají takhle skončit,“ odpověděla jsem. „Ale končí. Někdy kvůli cuketě.“
Když se zavřely dveře, sedla jsem si ke stolu. Na stole ležela lžička. Vzala jsem ji a otevřela poslední sklenici. Pomalu, opatrně.
Ponořila jsem lžičku. Ochutnala jsem. Byl... mdlý. Příliš mnoho oleje, málo koření. Pomyslela jsem si, že to vlastně sedí – k ní, k němu, k celé téhle nevěře. Nevýrazná, mdlá, bez chuti.
Nakonec jsem vstala, otevřela koš a sklenice vyhodila. Zvlášť obsah, zvlášť sklo. Jednu po druhé, každou zvlášť. Nebrečela jsem. Už nebylo pro koho.
O týden později jsem si uvařila cuketový krém podle svého receptu. Hladký, dobře dochucený. Takový, jaký mám ráda. Snědla jsem ho sama. S bílým vínem a čerstvou bagetou.
Tehdy jsem pochopila něco důležitého – nešlo o sklenice, vlasy nebo rtěnku. Šlo o to, že v tomhle domě bylo už dlouho všechno pro něj. A já jsem konečně ucítila, že vařím pro sebe. A to mělo chuť svobody.
Karolína, 38 let
Související články
