Ztráta telefonu může být jen začátkem většího psychického boje. V dnešním digitálním světě nás postupně obklopuje stres, tlak a pocit izolace, které umocňuje i veřejný posměch na sociálních sítích. Následující příběh ze života ukazuje, jak snadno se osobní problém může proměnit v hlubší krizi
Někdy mám pocit, že mě život dusí. Doslova – jako by mi někdo tiskl polštář na obličej a říkal: „Ještě jeden semestr. Ještě jedno zkouškové. Ještě chvíli.“ Říká se, že studia jsou nejlepší období života. Já se ale každý den budím s pocitem, že mi něco utíká mezi prsty. Možná je to tím městem – stísněným, s věčným smogem a lidmi, kteří pořád někam spěchají a nikdy na nic nemají čas. Možná je to těmi lidmi, kteří předstírají, že v jejich životě je všechno v pořádku, a pak se vracejí do bytů, ve kterých nedokážou dýchat.
Výlet plný svobody
Já to mám taky tak. Letos jsem poprvé nejela na svátky domů. Řekla jsem mámě, že mám seminárku. Lhala jsem. Prostě jsem nechtěla znovu poslouchat, že bych se měla dát dohromady. Že nejsem dítě. Že bych už měla vědět, co chci. Jenže já to nevím.
Pak Petr přišel s nápadem na tenhle výlet. Nazval ho „obřadem svobody“. Když to řekl, všichni se rozesmáli. Ale já jsem cítila, že možná právě tohle potřebuju – rituál, který mi dovolí nechat něco za sebou. Petr, Saša, Tomáš a pár dalších lidí z našeho ročníku. Pronajali jsme si malou chatu u Máchova jezera – blízko pláže, na samotě, kde není signál. A mělo to být krásné – čistý vzduch, šplouchání vln, prostor, který mi tak moc chyběl.
První noc byla jako sen. Oheň, víno nalité v plastových kelímcích, smích nesoucí se tmou. Petr mluvil o svobodě, jako by to byl jeho osobní cíl. Saša flirtovala s každým, kdo se objevil. Tomáš seděl vedle mě a podával mi křupky, jako by na tom nějak záleželo. A já… poprvé po dlouhé době jsem se necítila cizí. Na chvíli.
Ráno jsem se probudila s bolestí hlavy a zvláštním pocitem prázdnoty. Hledala jsem telefon. Pod polštářem, v batohu, na parapetu. Nikde nebyl.
Někde se ztratil můj telefon
„Nemůžu najít telefon,“ řekla jsem tiše, sedíc na dřevěné verandě s rukama v kapsách mikiny. Chladné ráno se vkrádalo dovnitř škvírami ve dveřích. Petr vyšel zpoza rohu s plastovým kartáčkem v puse a podíval se na mě shora.
„Fakt?“ procedil skrz pěnu. „Možná je to znamení. Takový detox od technologií.“
Smál se sám pro sebe, jako by právě vymyslel něco výjimečně chytrého. Po chvíli se k nám přidala Saša s hrnkem čaje, do kterého už stihly spadnout dva suché listy. Podívala se na mě pozorně.
„Dívala ses v ložnici? Třeba ti spadl za postel.“
„Dívala jsem se všude,“ odpověděla jsem.
Petr mě poplácal po rameni jako dítě, které ztratilo oblíbenou hračku.
„No a co? Pár dní offline ještě nikoho nezabilo. Podívej, máš obličej, oči, ruce – všechno funguje. Možná si konečně odpočineš od světa.“
Někdo zevnitř chaty dodal:
„Detox, Lenko! Budeš jako znovuzrozená!“
Všichni se smáli. Dokonce i Saša se usmála, i když spíš ze zdvořilosti než z přesvědčení. Cítila jsem se, jako by mě někdo právě zavřel do krabice bez dírek na vzduch.
Neměla jsem sílu se obhajovat. Vždyť nešlo jen o telefon. O fotky, zprávy, přístup k bankovnímu účtu, k mému životu, který i tak visel na posledním dílku baterie. V kapse jsem měla jen starou jízdenku z autobusu a kapesník s rozmazanou oční linkou. Cítila jsem se jako bez ruky, jako bych něco ze sebe ztratila.
Nechtěla jsem dělat scény. Měla jsem pocit, že pokud řeknu jediné slovo navíc, budu zase ta stejná uzavřená Lena, kterou stejně nikdo doopravdy neznal. Saša si přisedla blíž a na chvíli mi položila ruku na koleno.
„Možná ti ho někdo vzal z legrace… Prohledala jsi věci ostatních?“
Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem nikoho podezírat. Ještě ne. Ale něco už bylo špatně. Petr jako by se mě chtěl záměrně zbavit, smál se trochu moc nahlas a Saša nedokázala udržet pohled na mé tváři déle než pár vteřin.
Vrátila jsem se dovnitř a sedla si na postel. Oknem jsem viděla vlnící se trávu, jako by svět venku klidně dýchal. Já dýchala mělce. Každá hodina bez telefonu na mě doléhala víc a víc. Ten den jsem už neřekla skoro nic. Večer byl znovu oheň, smích, hudba z reproduktoru, který patřil Petrovi.
A já seděla stranou a poslouchala, jak ostatní mluví o svobodě, aniž by tušili, že jsem právě ztratila kontrolu nad něčím mnohem větším než telefonem.
Cítila jsem se jako v pasti
Telefon se nenašel. Když jsem se vrátila na univerzitu, všechno se zdálo známé, a přesto něco nesedělo. Vešla jsem do přednáškové místnosti a ucítila na sobě pohledy, jako by mě někdo polil barvou, kterou vidí jen ostatní. Nikdo sice nic neříkal, ale vyhýbali se mému pohledu a šeptali si, když jsem procházela kolem.
Ignorovala jsem to. Myslela jsem, že přeháním.
Teprve večer, když jsem zapnula počítač a otevřela náš skupinový chat, jsem ucítila, jak se ve mně něco napnulo. Někdo tam hodil screenshot z mého profilu: příspěvek, který jsem nenapsala. Fotka z pláže – já a Saša, i když si vůbec nepamatuju, že by ji někdo fotil. Pod tím popisek: „Nejlepší verze mě – svobodná od toho zbytku sra*ek.“ Komentáře byly smíšené: pár lajků, pár udivených reakcí.
Napsala jsem na chat: „Tohle jsem tam nedala já.“ Odpovědí bylo ticho.
Zkoušela jsem se přihlásit na svůj účet. Heslo nefungovalo. Zkusila jsem možnost obnovení – e-mailová adresa změněná, telefonní číslo jiné. Někdo převzal můj účet.
Teprve tehdy jsem zpanikařila. Seděla jsem na podlaze v bytě s notebookem na klíně a třásly se mi ruce. Přešla jsem na jiný profil. To samé. Nové fotky. Fotky, na kterých jsem byla – některé dokonce ještě před výletem, ale popisky zněly cize. Jako by se mě někdo snažil vykreslit jako někoho úplně jiného. Někoho cynického, pobaveného, zlého.
Zavolala jsem Saše. Zvedla to po delší chvíli.
„Co se děje?“ zeptala jsem se hned. „Vidíš, co někdo píše z mého účtu?“
Na druhé straně bylo ticho. Teprve po chvíli se ozvala nejistým hlasem:
„Lenko… je to všechno divný. Lidi říkají, že ty… no víš, že jsi to ty sama. Že ses po tom výletě změnila.“
„To není pravda! Někdo mi ukradl telefon, někdo to dělá schválně!“ skoro jsem křičela.
„Vím, že to zní špatně, ale… možná si prostě dej pauzu. Na chvíli se stáhni. Nech to utichnout,“ řekla rychle, jako by četla připravený text.
„Sašo, ty si vážně myslíš, že jsem to já?“
Odmlčela se. A to ticho bolelo víc než všechno ostatní.
Po rozhovoru jsem ještě dlouho seděla v tmavém pokoji. Nechtěla jsem nikoho vidět. Cítila jsem, jak se s každou hodinou kolem mě dělá prázdno, jako by mě někdo kousek po kousku odřezával od zbytku světa.
Věděla jsem, že ty věci nepíšu já. Ale začínala jsem se bát, že už tomu nikdo kromě mě nevěří.
Bylo to ještě horší
Předvolání na pohovor k děkanovi přišlo e-mailem, bez jakéhokoli vysvětlení. Seděla jsem před jeho pracovnou, poslouchala klapání podpatků na chodbě a snažila se netřást. Věděla jsem, že to nebude jen obyčejná formalita. Měla jsem tušení, že už nic nebude obyčejné.
Děkan se na mě podíval přes brýle. Na stole ležely výtisky – příspěvky z mého profilu, screenshoty konverzací, které jsem si nepamatovala. Některé byly urážlivé, jiné jen divné, ale dohromady tvořily obraz osoby, které bych se sama bála.
„Slečno Lenko,“ začal suše. „Máme tu situaci, která vás staví do velmi znepokojivého světla. Obdrželi jsme stížnosti od studentů i vyučujících. Příspěvky, které jste zveřejnila, jsou přinejmenším nevhodné. Insinuace, slova pohrdání vůči ostatním studentům… A ty výroky o vyučujících. Nemohu to ignorovat.“
„To nejsem já,“ přerušila jsem ho, než dokončil. „Někdo mi ukradl telefon. Už jsem psala administrátorům, snažím se získat přístup k účtu, ale…“
„Ale je to vaše jméno. Vaše fotky. Vaše číslo studenta,“ řekl a dlouze se na mě podíval. „A bohužel neexistují žádné důkazy, že to nejste vy.“
Snažila jsem se ještě něco říct, vysvětlit, ale hlas se mi lámal. Nerozbrečela jsem se, ne před ním. Ale cítila jsem, že nemám žádnou šanci. Slyšela jsem suché: „Do vyjasnění celé záležitosti máte pozastavené studium.“
Odešla jsem bez jediného slova. Na chodbě stál Petr, opřený o zeď, s telefonem v ruce. Když mě uviděl, zvedl pohled a koutkem úst se usmál.
„Nevěděl jsem, že jsi až tak dobrá v sociálních sítích,“ prohodil s předstíranou lehkostí.
„To jsi byl ty?“ zeptala jsem se tiše. „To ty to děláš?“
Zvedl obočí a předstíral překvapení.
„Lenko, ne všechno se musí točit kolem tebe. Možná jen někdo ukázal tvoje pravé já.“
Chtěla jsem se na něj vrhnout pěstmi, křičet, ale jen jsem tam stála s rukama podél těla a cítila, jak ze mě všechno odtéká. Petr odešel beze slova a já zůstala, obklopená prázdnotou.
Ten den se mi nikdo neozval. Zprávy na chatu utichly. Přestala jsem existovat. Jedinou zprávou, kterou jsem dostala, byl strohý e-mail ze sekretariátu – formální potvrzení o pozastavení studia. Zbytek… zmlkl.
Zůstala jsem na to sama
Zkusila jsem si promluvit s Tomášem. Vždycky byl jiný než ostatní – tišší, všímavější. Zastavila jsem ho na chodbě, než mě stihl minout.
„Tomáši, ty přece víš, že to nejsem já…“
Zaváhal. Na chvíli vypadal, jako by chtěl něco říct, ale jen si povzdechl.
„Vím, že tady něco nehraje. Ale nechci se do toho plést. Nikdo nechce. Lidi se bojí, aby si je s tím nespojovali,“ dodal a zmizel za rohem.
Zůstala jsem s tím tichem. Vrátila jsem se do bytu a půl noci jsem si procházela své staré příspěvky, analyzovala každé slovo, každou změnu tónu. Snažila jsem se najít nějakou stopu, vodítko, cokoliv. Přemýšlela jsem, že se vrátím k jezeru, ale věděla jsem, že by to bylo jako rozškrabávání ran, které se teprve otevírají.
Začala jsem psát sama. Nový účet. Bez fotek, bez přátel. Obyčejné zápisky – krátké, pravdivé. Psala jsem o bezmoci, o pocitu vymazání, o tom, jaké to je, když vaše jméno přestane patřit vám.
Chtěl mi dát lekci?
Zastavila jsem Petra u vchodu na kolej. Stál tam s pytlíkem chipsů, jako by se nic nedělo. Když mě uviděl, posměšně se usmál.
„Co je, Lenko? Zastesklo se ti po pláži?“
„Byls to ty, že?“ zeptala jsem se bez okolků. „Ukradl jsi můj účet. Ty jsi to všechno udělal.“
Pokrčil rameny.
„Ne všechno v životě musíš dělat sám. Někdy stačí mít nápad.“
Zatnula jsem pěsti.
„Proč?“
„Možná tady není místo pro slabost,“ odpověděl a podíval se mi přímo do očí. „Možná je svoboda jen iluze, kterou jsme si prodali u ohně. Ty jsi tomu vážně uvěřila?“
Otočila jsem se a odešla. Neplakala jsem před ním. Teprve v prázdném pokoji se všechno uvolnilo. Plakala jsem dlouho a neslyšně. Už jsem neměla co ztratit. Možná proto jsem konečně pocítila úlevu. Rozhodla jsem se vyhledat skutečnou pomoc. Ještě nevím, kde začnu, ale vím, že to takhle nenechám.
Lenka, 23 let
Související články
