Na gymnáziu jsem byla šedá myška. Nos v knížkách, rovnátka na zubech, brýle v tlustých obroučkách. Myslela jsem si, že jsem výjimečně neatraktivní. Byla jsem? Ale kdepak. Jen jsem byla zakřiknutá, nejistá a mnohem stydlivější než moje spolužačky.
Mnohé z nich nebyly o nic větší krasavice než já. Ale uměly zdůraznit své přednosti. Upnuté džíny, módní halenka, trocha make-upu a skvělý účes dělaly divy. Zatímco já jsem si své popelavé vlasy splétala do pevného copu, ani mě nenapadly melíry nebo tehdy populární asymetrická ofina. K tomu jsem nosila beztvaré mikiny, samou čerň a šeď, a vůbec jsem se nelíčila.
Výrazně jsem vyčnívala na pozadí upravených a především rozesmátých teenagerek. Protože mnohé z nich právě vtipem a úsměvem zakrývaly nedostatky v kráse či inteligenci. Já to takhle neuměla. Pořád jsem byla smutná, napjatá a uzavřená. Připadalo mi, že nemám co zajímavého říct, a tak jsem mimo vyučování většinou mlčela.
To všechno dohromady způsobilo, že jsem fungovala někde na okraji třídy. Jistě, spolužačky si ode mě často opisovaly úkoly z matematiky, občas poprosily o pomoc s referátem nebo o nápovědu při písemce. Ale nezvaly mě na dámské jízdy, na pizzu, na společné nákupy v obchodním centru nebo na víkendové táboráky.
Byla jsem šíleně zamilovaná
Místo chození na večírky jsem se pilně učila matematiku, četla knížky o velké lásce a snila o prvním polibku. Je jasné, že jsem snila samozřejmě i o klukovi. Ale ne o ledajakém. Kdepak. Nebyla jsem bláznivě zamilovaná do nějakého zpěváka, herce nebo jiného idolu z televize. Objekt mých tajných tužeb byl mnohem blíž.
Tomáš. Kapitán školního volejbalového týmu. Vysoký brunet s okouzlujícím úsměvem a modrýma očima. Bystrý, pohledný, s úsměvem, který srážel na kolena. Všechny holky z něj šílely. Já taky. I když jsem věděla, že je to jako zamilovat se do filmové hvězdy přímo z Hollywoodu. Vždyť on se na mě ani nepodívá. Pořád se kolem něj točily ty nejprůbojnější holky z celé školy. Chodil s Bárou z naší třídy, Karolínou z druhé B a pak s Monikou – školní hvězdou, které se podařilo získat titul druhé vicemiss teenagerek v místní soutěži krásy.
Při takové konkurenci jsem neměla žádnou šanci. Ba co víc, neměla jsem šanci ani bez té konkurence. Protože Tomáš si mě vůbec nevšímal. Nejspíš neměl ani tušení, že spolu chodíme do třídy a že v matematice sedím v lavici před ním. Díval se totiž úplně jiným směrem.
Jana (47): Vyměnila jsem tyrana za hodného muže, teď se v klidu a tichu trápím
Ponížil mě před celou třídou
Ale nakonec se na mě podíval. Jednou. Tehdy, když jsem sebrala odvahu a pozvala ho na maturitní ples. Nevím, co mě to popadlo. Vždyť jsem moc dobře věděla, že nebude souhlasit. Většinou jsem byla plachá a uzavřená, takže bych se k takovému kroku ani neodvážila. Ale tehdy… Tehdy jsem zrovna dočetla slavné „Tajemství“ a autorka byla tak přesvědčivá, že i já jsem uvěřila jejím motivačním radám. „Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys toho dosáhl.“ A já to přece opravdu chtěla, ne? Takže jsem to udělala – pozvala jsem ho.
„Cože?!“ rozesmál se Tomáš v odpověď. „To myslíš vážně?! Tomu nevěřím… Holky, slyšíte?! Šedá Kristýna mě zve na ples! Asi zrcadlu natruc!“
Takže moje jméno znal. Nejspíš si ze mě potichu dělal legraci s kamarády. Nebo s holkami z naší třídy. Víte, jak to je, někde mezi dalšími volejbalovými zápasy, tréninky, balením holek a hraním si na školní hvězdu si utahoval z nenápadné Kristýny, co je vždycky připravená na hodinu a chodí oblečená v příliš velké šedé mikině.
Tehdy se smáli všichni. Dokonce i Anežka, se kterou jsem si občas o přestávkách povídala a považovala ji možná ne za nejlepší kamarádku, ale za známou. Myslela jsem, že se propadnu do země.
Chtěla jsem na maturitní ples vůbec nejít. Byla jsem přesvědčená, že si ze mě bude celá třída dělat legraci. Ale moje máma nepovolila.
„Maturitní ples je jen jednou za život. Je to první dospělý ples. Výjimečný. Na co budeš po letech vzpomínat?“ přesvědčovala mě.
„Nech to být, prostě nejdu,“ bránila jsem se, ale nedala se odbýt.
„Půjdeš, půjdeš. Už jsem tě objednala k paní Katce. Konečně s těmi tvými vlasy něco udělá. A pojedeme spolu na nákupy. Koupíme ti hezké šaty a budeš se skvěle bavit.“
Nakonec mě skoro násilím vystrčila z domu. Roli mého partnera přijal Kristián – syn její kolegyně z práce. Docela pohledný kluk, na kterého se holky z mé třídy dívaly s údivem. Dokonce jsem zaslechla, jak se Monika divila, že takový fajn kluk souhlasil, že půjde s Kristýnou. Sama jsem byla překvapená.
Dodnes nevím, jak to máma udělala. Ale jsem si jistá, že ho jeho matka musela buď donutit, nebo mu něco slíbit na oplátku. Protože se choval nejen slušně, ale dokonce i galantně. Dělal mi u stolu společnost, podával mi pití, protančil se mnou mnoho písní, vtipkoval s mými známými, kteří se na nás dívali s obrovským údivem.
Pro mě byl, ale ten ples opravdu vyčerpávající a jen jsem čekala, až odtamtud konečně odejdu. Celou dobu se mi zdálo, že se mi všichni stále posmívají kvůli mému trapasu s pozváním Tomáše. Odmaturovala jsem na výbornou a pak si s úlevou oddechla, že gymnaziální léta konečně skončila. Vyzvedla jsem si vysvědčení a šla si svou cestou.
Uplynula léta, ale nezapomněla jsem
Nikdy jsem o tom nikomu neřekla. Ani svým pozdějším kamarádkám. Ta slova, vzpomínky a emoce jsem držela hluboko v sobě. Jako třísku, která sice nebolí, ale čas od času se připomene.
Časem jsem se změnila. Dokončila jsem vysokou školu, brýle vyměnila za kontaktní čočky, sundala rovnátka, začala se úplně jinak oblékat, změnila jsem účes i make-up. Založila jsem si vlastní firmu, začala docela slušně vydělávat a získala mnohem větší sebevědomí. Možná jsem stále nevypadala jako modelka, ale naučila jsem se mít ráda. Nemám nohy až do nebe, vosí pas ani prsa Pamely Anderson. Ale umím se o sebe postarat, zdůraznit své přednosti a usmívat se na lidi kolem sebe. Konečně jsem se stala nezávislou a šťastnou. Až do jisté doby...
Do chvíle, než jsem si zajela na víkend do Karlových Varů a potkala právě jeho. Bylo zamračené ráno, říčka Teplá tiše šuměla a já se procházela po kolonádě s kelímkem horké kávy v ruce a snažila se utišit myšlenky. Potřebovala jsem se na chvíli odpoutat od pracovních záležitostí.
Najednou jsem za sebou uslyšela:
„Promiňte, možná je to hloupá otázka, ale… my se známe?“
Ztuhla jsem. Přede mnou stál vysoký, lehce přihrbený muž v béžové bundě a díval se na mě s úsměvem. Očividně jsem mu byla odněkud povědomá, ale nevěděl odkud. Já věděla. Poznala jsem ho skoro okamžitě. Trochu prošedivěl, ale pořád byl docela pohledný. Jen ty oči... ty byly stejné. Tomáš. Ztuhla jsem. On mě nepoznal.
„Možná,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Ale mohl byste se představit?“
„Tomáš,“ podal mi ruku. „A vy?“
„Kristýna.“
Zamyslel se. Konečně mu to došlo. Vykulil oči.
„Kristýna? Ta z gymplu? Ale… ty jsi byla taková, taková…“ koktal a nevěděl, co říct.
„Jiná? Šedá? Nenápadná?“
„No… změnila ses k nepoznání,“ zasmál se nervózně. „Páni, vážně, nemůžu tomu uvěřit. Vypadáš skvěle,“ usmíval se od ucha k uchu a několikrát si mě přeměřil pohledem.
Připomněla jsem mu ten den
Ještě chvíli jsme se procházeli a nezávazně si povídali o počasí, o tom, že stárneme, a o tom, jak je „svět malý“. Nakonec se zeptal:
„A ty, Kristýno… jsi tu s manželem?“
„Ne, sama. Chtěla jsem si trochu odpočinout. A ty?“
„Taky sám. Jsem rozvedený. To je život,“ pokrčil rameny. „Ale je to milé setkání. Vážně. Nikdy by mě nenapadlo, že… no víš. Že se až tak změníš.“
Zastavila jsem se a podívala se mu přímo do očí. Rozhodla jsem se být upřímná.
„A já zase jsem nikdy nezapomněla, jak ses smál, když jsem tě pozvala na maturitní ples. Pamatuješ si, co jsi tehdy řekl?“
Zmlkl. Tvář mu ztuhla.
„Kristýno… byl jsem puberťák. Hloupý puberťák,“ řekl zahanbeně.
„Ano. A já byla holka, která kvůli tobě brečela na záchodě.“
Trochu jsem poodstoupila, ale stále jsem se mu dívala do očí. Nakonec jsem dodala:
„Víš, kdysi jsem opravdu neustále snila o tom, aby sis mě všiml. A teď? Teď jsem ráda, že ses mi tehdy vysmál. Díky tomu jsem se naučila budovat sebe sama od začátku. Bez tebe,“ vychrlila jsem ze sebe.
Bylo to mé osobní vítězství
Neodešel hned. Chvíli stál v tichu. Viděla jsem, že neví, co říct. A dobře. Někdy je mlčení tím nejlepším trestem.
Nechala jsem ho tam – u zábradlí, s rukama v kapsách, hledícího na řeku. Doufala jsem, že mu to dá k zamyšlení. Že není tak snadné oprostit se od minulosti a jít dál. Všechno má své následky.
A já jsem taky šla dál. Lehčí o něco, co jsem v sobě nosila léta. A víte co? Nikdy bych si nemyslela, že pomsta může chutnat tak… rafinovaně.
Kristýna, 36 let
Související články
