Petra chtěla během víkendového výletu s přítelkyněmi hlavně relaxovat, povídat si a užít si chvíli svobody. To, že se výlet zvrtne ve ztrátu všech osobních věcí a nucenou návštěvu české ambasády, by ji ani ve snu nenapadlo.
Byla to moje první cesta bez syna od jeho narození. Čekal nás prodloužený víkend v Lisabonu, čtyři nerozlučné kamarádky a hotel nedaleko centra. Plán byl jasný: skvělé jídlo, slunce a pohoda. Potřebovala jsem si nutně odpočinout. Všichni mě podporovali, o syna se starali prarodiče, takže jsem mohla naprosto vypnout. A jako svobodná matka jsem to opravdu potřebovala.
Víkend plný očekávání a svobody
První večer jsme si daly jen pár skleniček. Chtěly jsme si hlavně povídat, dlouho jsme se neviděly. Další den jsme prozkoumávaly město, fotily se a smály. Všechno bylo skvělé. Večer jsme vyrazily do víru města. Dlouho jsem nikde nebyla a užívala jsem si, že jsem zase jen holka s kamarádkami, a ne máma na plný úvazek.
Ráno bez mobilu, pasu i vzpomínek
Bohužel jsem to s pitím přecenila. Pamatuji si smích, tanec, a že jsem si odskočila na toaletu... a pak už nic. Probudila jsem se v neznámém pokoji. Sama. Na sobě jsem měla šaty z předchozího večera. Okamžitě mě přepadla panika, že mě někdo zneužil. Bylo mi na zvracení a všechno se točilo. Začala jsem hledat mobil – pryč. Peněženka? Taky nikde. A pas? Ten samozřejmě také zmizel.
Vyšla jsem na chodbu a hned jsem věděla, že nejsem v našem hotelu. Zkusila jsem se zeptat první pokojské, ale neuměla anglicky. S třesoucíma se rukama jsem sešla na recepci, kde mi sdělili název hotelu, který jsem nikdy neslyšela. Chtěla jsem zavolat kamarádkám, ale neměla jsem z čeho. A co bylo nejhorší – neměla jsem ponětí, co se vlastně stalo. Byla tam jen prázdná postel a mně se dělaly mžitky před očima.
Recepční byl naštěstí ochotný a pustil mě na chvíli k počítači. Napsala jsem kamarádkám přes sociální sítě. Do dvaceti minut byly u mě. Přivezly mi alespoň mikinu a boty. Odtud jsme společně zamířily rovnou na ambasádu.
Nejistota, která bolí víc než ztracené věci
Připadala jsem si jako naivní holka, která se opila a odešla s první partou kluků, na kterou narazila. V tu chvíli jsem si ani nebyla jistá, že se to tak nestalo. Své věci jsem už nikdy neviděla. Údajně mě někdo viděl nasedat do taxíku se skupinou neznámých mužů.
Já si ale nic nepamatuji. Možná jsem odešla dobrovolně. Možná mě někdo odtáhl. Možná se vlastně nic zlého nestalo. Ale právě ta nejistota mě děsí víc než cokoli jiného. Domů jsem se vrátila s náhradním cestovním dokladem, hlavou plnou otazníků a přesvědčením, že se v cizím městě už nikdy neopiju. A možná ani doma ne.
