Nejsem typ, co si snadno pouští lidi do svého světa. Je mi 26 let, jsem grafik na volné noze a co se mě týče, dokážu prosedět týden v bytě a nemluvit s nikým kromě kurýra s balíčkem. Možná je to divné, ale mám rád ten svůj pořádek, předvídatelnost a ticho. Proto jsem dlouho otálel s rozhodnutím přijmout spolubydlícího. Ale když ceny nájmů v Praze vyletěly do vesmíru, neměl jsem na vybranou. Začal jsem procházet inzeráty. Většina z nich odpadla hned po první zprávě – moc volnomyšlenkářské, moc hlučné, moc večírkové. Až napsala Julie.
Našel jsem ideální spolubydlící
„Ahoj, jsem Julie. Hledám klidné místo, protože hodně pracuji a mám ráda, když je čisto. Mám kočku, ale je velmi klidná,“ psala.
Znělo to jako splněný sen. Sešli jsme se na kávu a... okamžitě si mě získala. Měla v sobě něco vřelého, upřímného. Smála se mým suchým vtipům, s vášní mluvila o práci v marketingu a zeptala se, jestli si může přinést vlastní hrnky s podivnými porcelánovými vzory. Nastěhovala se o týden později.
„Dávej si pozor na cizí lidi,“ prohodila Agáta, moje kamarádka, když jsem jí o tom vyprávěl. „Lidé umí být jiní, než se zdají.“
Tehdy jsem se jen zasmál. Ještě jsem netušil, jak moc měla pravdu.
Rozuměla mi beze slov
Uplynuly dva týdny, co se Julie nastěhovala, a já byl stále ohromen tím, jak dobře si rozumíme. Dělili jsme se o povinnosti beze slov. Umyla nádobí, dřív než jsem ji o to poprosil, a já sám od sebe vynášel odpadky. Večer jsme občas vařili spolu – těstoviny s pestem, kari, palačinky. Julie měla ráda červené víno a já mu přišel na chuť, i když jsem si dřív myslel, že chutná jako plesnivé borůvky.
„Oskare, máš duši starého pána, ale v dobrém slova smyslu,“ smála se, když mě přistihla, jak pečlivě rovnám knihy podle abecedy.
„A ty jsi zase jako z katalogu IKEA,“ odsekl jsem. „Dokonalá spolubydlící.“
Byly to dobré dny. Možná až příliš dobré. První znepokojení se objevilo třetí sobotu. Julie večer odešla a... nevrátila se na noc. Dobře, stane se. Ale ráno pořád nikde. Ani odpoledne. Telefon mlčel i večer. Teprve další den, když jsem seděl v kuchyni a přehraboval se v talíři s těstovinami, uslyšel jsem cvaknutí klíče.
„Ahoj,“ prohodila rychle. Vlasy měla nedbale sepnuté, na sobě měla oversized svetr a tepláky.
„Všechno v pohodě?“ zeptal jsem se opatrně. „Posílal jsem ti zprávu.“
„Mhm, promiň, vybil se mi mobil,“ odvětila a nalévala si sklenici vody. „Spala jsem u kamarádky.“
„Mohla jsi dát aspoň vědět, myslel jsem, že se něco stalo,“ řekl jsem tiše.
Julie neodpověděla. Opřela se o linku, slabě se usmála a změnila téma:
„Víš, co bychom si mohli zítra uvařit? Našla jsem recept na míchané tofu s černou solí. Zní to divně, ale mohlo by to být dobré.“
Té noci jsem poslal SMS Agátě:
„Je v pohodě... Ale dneska to bylo divné. Zmizela na dlouho, žádný kontakt.“
Odpověď přišla do minuty:
„Říkala jsem ti to. Dávej si pozor, Oskare. Až moc dokonalá, to je taky varovný signál.“
Měl jsem divné tušení
Začalo to nevinně. Julie se mnou přestala snídat. Pak stále častěji odcházela brzy ráno, než jsem vstal, a vracela se pozdě. Už nebyly žádné společné večeře, víno, smích. Zanechávala po sobě jen vůni parfému a stopy černé řasenky na umyvadle.
„Všechno v pohodě?“ zeptal jsem se jednoho večera, když jsme se konečně potkali v kuchyni. „Nějak se poslední dobou míjíme.“
„Víš, nový projekt v práci. Je kolem toho hodně shonu,“ odpověděla rychle a vyhýbala se mému pohledu. „To přejde. Za pár dní se vrátím mezi živé.“
Ale nevracela se. Mobil měla neustále v ruce, ale nikdy ho nenechávala na očích. A když jsem ji jednou náhodou zaslechl, jak telefonuje, ztišila hlas a odešla do koupelny. Začínal jsem mít pocit, že tady něco nehraje. Náznak za náznakem, stín za stínem. A ještě jedna věc – Julie nikdy nemluvila o minulosti. Ptal jsem se, odkud je, kde bydlela předtím, proč zrovna Praha. Odbývala mě slovy: „Tady a tamhle,“ „To je na delší vyprávění“ nebo: „Nevracím se ke starým časům.“ Jednoho dne, když mě navštívila Agáta, jsem se o tom mimochodem zmínil.
„Vážně o sobě nic neříká?“ zeptala se a svraštila obočí. „Ani odkud pochází, ani co dělala dřív?“
„Možná prostě jen nemluví ráda o soukromých věcech,“ bránil jsem ji.
„Oskare, to není normální. Lidé takové věci prohodí mezi řečí, i když nechtějí. A ona? Jako by měla připravenou šablonu odpovědí. Mám pocit, že něco skrývá. Prověř si ji.“
„Nebudu se jí hrabat ve věcech...“
„Neříkám, abys byl hned detektiv,“ řekla. „Ale buď pozorný. Důvěra je jedna věc, ale ostražitost druhá.“
Seděli jsme mlčky, oba jsme zírali na prázdný šálek.
„Prostě nechci věřit, že jsem se mohl tak moc zmýlit,“ řekl jsem nakonec.
„Možná nemusíš věřit. Stačí, když se přesvědčíš,“ zašeptala Agáta.
Nechal jsem se napálit
Vrátil jsem se do bytu chvíli po páté odpoledne. Dveře byly zamčené, jako vždy. Vešel jsem dovnitř, zul si boty, svlékl si bundu...
„Julie?“ zavolal jsem, i když jsem nečekal odpověď.
Vešel jsem do kuchyně. Její hrnek, ten s nápisem „Královna chaosu“, ze kterého vždy pila ranní kávu, stál prázdný na lince. Dveře do jejího pokoje byly otevřené. Letmo jsem se podíval – postel ustlaná, zmizela i její taška, kterou obvykle házela na křeslo. A ještě něco. Dveře do mého pokoje, které vždy zamykám, byly tentokrát pootevřené. Otevřel jsem je s rostoucím znepokojením a nemohl jsem uvěřit vlastním očím.
Stůl byl prázdný. Můj notebook byl pryč. Flash disky byly pryč. Externí disk byl pryč. Všechno, celá moje práce – grafiky, faktury, nedokončené projekty pro klienty, smlouvy – všechno bylo pryč. Cítil jsem, jak se mi půda propadá pod nohama. Sáhl jsem po telefonu a zavolal jí. Jednou. Podruhé. Potřetí. „Volaný účastník je dočasně nedostupný.“ Zavolal jsem Agátě.
„Agi... ona zmizela,“ vykoktal jsem.
„Co to znamená ‚zmizela‘?“
„Není tu. Nevrátila se. Vzala mi notebook a všechno vybavení. Nezvedá to. Agi... myslím, že mě okradla.“
„Oskare, nahlas to na policii. Hned.“
„Ale... vždyť je to Julie. Vždyť ona... Byli jsme kamarádi, znali jsme se, vařili jsme spolu. To přece není možné...“
„Vím, že to bolí. Ale musíš jednat. Okamžitě.“
Svezl jsem se na podlahu. Nebrečel jsem. Ještě ne. Ale něco se ve mně zlomilo. Jako by ze mě někdo vyrval kus a zanechal prázdnotu. Zbyla po ní jen rtěnka v koupelně. A ozvěna jejího smíchu, která teď zněla jako výsměch.
Nebyl jsem jediný, koho podvedla
Nahlášení na policii bylo formalitou – sepsali údaje, položili pár otázek, požádali o fotky, o jméno, adresu trvalého bydliště. Nic nesedělo. Občanský průkaz, který mi kdysi ukázala, se ukázal být padělkem. Jméno, příjmení – neexistovaly v žádné databázi. Policista se na mě podíval s lítostí.
„Takových příběhů se stává víc, než si myslíte,“ řekl suše. „Pokud měla vybavení v batohu, mohla být ještě ten den za městem.“
Vracel jsem se pěšky. Praha toho dne zněla cize, šedě, jako by se celý svět propadl o milimetr hlouběji. Napsal jsem Agátě. Odepsala okamžitě:
„Byla to promyšlená krádež. Musíš ji najít, Oskare.“
„Ale jak? Vždyť ani nevím, jak se doopravdy jmenuje.“
„Máš její fotku?“
Měl jsem. Z večírku u známých, který jsme pořádali spolu. Usměvavá, v červeném svetru. Poslal jsem ji Agátě. O dvě hodiny později zavolala.
„Oskare. Něco mám. Můj známý zná někoho, kdo zná někoho… to je na dlouhé vyprávění. Ale říká, že znal dívku, která vypadá úplně stejně. Jiné jméno, jiné město. A že taky… zmizela.“
„Máš kontakt?“
„Ano. Její bývalý přítel. Jmenuje se Max. Bydlí v Brně. Dal mi číslo. Chceš?“
„Jasně. Zvládnu to.“
Zavolal jsem hned. Hlas ve sluchátku byl unavený, lehce ochraptělý.
„Julie?“ zeptal se. „Nebo spíš… Magda. Protože tak se jmenuje doopravdy. Nejsi první. A nejspíš ani poslední.“
Domluvil jsem se s ním na schůzce. Naživo byl ještě sklíčenější než po telefonu. Pili jsme čaj v nějaké hospodě, kde se nikdo neusmíval.
„Je to její metoda. Nastěhuje se, spřátelí se. Je okouzlující. Pak zmizí. Vždycky s něčím. Peníze, vybavení, někdy identita. Nedá se chytit. Pokaždé si změní jméno, účes, příběh.“
„Proč ji nikdo nezastavil?“
„Protože nikdy nenechává stopy. A protože lidé… si často raději chtějí zapomenout, než aby si přiznali, že se nechali napálit.“
Seděli jsme v tichu. A jen uvnitř křičela otázka: kým byla ta dívka, se kterou jsem dva měsíce sdílel život?
Jak jsem mohl být tak naivní
Nemohl jsem spát. Chodil jsem po bytě, jako by v něm někdo zanechal ozvěnu Julie. Nebo Magdy. Nebo kohokoli, kým doopravdy byla. Každý předmět, kterého se dotkla, ve mně probouzel vztek. Sklenice, kterou používala. Židle, na kterou si vždy sedala ke snídani. Vonělo to mátou a lží. Chodil jsem sem a tam, až jsem se nakonec posadil ke stolu. K prázdnému. Zbytečnému.
Všechno, co jsem měl, bylo v tom notebooku. A přestože jsem měl zálohy v cloudu, část dat byla jen tam – ty nejosobnější projekty, mé nápady, kresby, které jsem dělal jen pro sebe. Tohle mi nikdo nevrátí. Ani policie mi nedokázala pomoct. Ale nejvíc mě bolelo něco jiného. Že jsem se zase nechal napálit. Že jsem uvěřil. Že stačil úsměv, trocha pozornosti a vřelé pohledy, aby se mé obranné mechanismy vypnuly. Jako dítě. Jako nějaký zatracený naivka.
Zavolala Agáta, ale nezvedl jsem to. Napsala: „Vím, že je to pro tebe těžké. Nebuď v tom sám. Ozvi se.“ Neodepsal jsem. Cítil jsem, že nemám právo si stěžovat. Udělal jsem to sám. Sám jsem si ji pustil k sobě, na nic se neptal, nic si neověřoval. Chtěl jsem věřit, že člověk, který se usmívá a říká, že má rád pořádek, má opravdu čisté úmysly. A teď? Teď jsem se cítil jako idiot.
Oskar, 26 let
