Barbora žila pevně naplánovaný život, dokud ji nepřekvapila nečekaná vášeň a těhotenství s mužem, který zmizel beze stopy. Sama čelí výzvám i nejistotám, ale v sobě našla sílu stát se opravdovou – matkou, která se nezlomí.
Ještě před třemi lety by se dal můj život popsat tabulkou – sloupec „pondělí“, „úterý“, „středa“ a v každém z nich: 8:00 – kancelář, 12:00 – káva s Aničkou a Kačkou, 16:30 – návrat domů, 19:00 – seriál. Mezitím krémová polévka, křížovka a sny o něčem víc. Ale nikdy jsem nebyla žena, která se bouří. Spíš ta, která pečlivě splácí hypotéku na garsonku na okraji města a neobjednává si latté, protože instantní s mlékem doma vyjde levněji.
Nestěžovala jsem si. Měla jsem práci v účetnictví, teplou bundu a deštník pro každou příležitost. Věřila jsem, že stabilita je přednost, ne nuda. Ale když jednoho březnového rána Kačka vítězoslavně oznámila, že koupila zájezd do Egypta za „pouhých dvanáct tisíc korun“, něco se ve mně zlomilo.
„Musíš žít, Báro!“ – dodala Anička a míchala si kávu. „Ještě chvíli a zavaříš se tu. Vyčerpej limit na kartě a jedeme.“ All inclusive, bazény, chlapi. Takový restart bys potřebovala.
Zavrtěla jsem hlavou. Zase. Vždyť mám hypotéku a kromě toho… to není pro mě. Ale té noci, když jsem ležela v posteli a slyšela přes zeď, jak soused chrápe, začala jsem brečet. Z únavy. Ze samoty. Z toho, že mi je třiatřicet a nikdy jsem nebyla na dovolené v zahraničí.
Druhý den jsem si na zájezd vzala půjčku. Podepsala jsem smlouvu a ucítila něco, co jsem necítila léta – vzpouru. Možná hloupou, možná nezodpovědnou, ale moji. A tak jsem se vydala na cestu života, která… no, změnila všechno.
Cítila jsem se jako královna života
Vystoupily jsme z letadla a udeřilo do mě horko – takové, které se dere do plic a nutí člověka okamžitě sundat všechno, co má na sobě. Anička už v letadle měla krátké šortky, Kačka si upravovala vlasy a pokukovala, jestli si jí nějaký chlap všiml. A já? Cítila jsem se jako turistka z katalogu.
Hotel byl přesně takový jako na fotkách – palmy, modrý bazén a číšníci, kteří místo „dobrý den“ říkali „piña colada?“. Po třech drincích byl svět méně logický, ale o to barevnější. Dokonce i já jsem se zasmála, když Kačka začala flirtovat s barmanem, který se jmenoval Ali, ale říkal si „James Bond Egypta“.
U večeře jsem si ho všimla – byl Čech, měl jmenovku „Mikuláš – delegát“ a usmíval se, jako by vyhrál ve Sportce. Vysoký, opálený, sebevědomý. Typ, před kterým jsem vždycky klopila zrak. Ale on… on se na mě podíval.
„Dobrý den, krásné dámy “– řekl, jako by mi četl z tváře. – Nejste náhodou z Prahy?
„Jak to víte?“ – vykoktala jsem.
„Mám dobrý odhad na ženy,“ které příliš dlouho seděly u tabulek – zasmál se.
Anička s Kačkou se na mě spiklenecky podívaly. A já cítila, jak mi hoří tváře.
„A vy?“ – zeptala jsem se. – Jste vždycky tak okouzlující?
Jen ve výjimečných případech. „Máš kluka?“
Zarazilo mě to. Anička vyprskla smíchy.
„Ne… Totiž… Nemám“ – sklopila jsem oči.
„Skvěle“ – řekl. – Nikdo se neurazí, když tě pozvu na procházku po pláži.
Usmála jsem se. Nedokázala jsem říct „ne“. Nechtěla jsem. A poprvé po letech jsem se cítila… že si mě někdo všiml.
Byla to noc jako z filmu
Řekl, ať se sejdeme v devět večer na pláži. Přišla jsem dřív. Sedla jsem si na lehátko a zírala na moře, které bylo v noci jako černá propast. Bála jsem se. Sebe, jeho, toho, co se může stát.
„Věděl jsem, že přijdeš“ – uslyšela jsem za zády.
Otočila jsem se a byl tam – Mikuláš. V lněné košili s rozhalenkou a s tím svým úsměvem, který mi nedovoloval racionálně přemýšlet. Sedl si vedle mě a chvíli nic neříkal. Ticho nebylo trapné – bylo… intimní.
„Víš, co se mi na tobě líbí?“ – zeptal se najednou.
„Nevím. Asi ještě nic“ – nervózně jsem se zasmála.
„To, že nic nepředstíráš.“ Všechny tady něco předstírají – podíval se na mě pozorně. – Ale ty jsi opravdová. Taková trochu ztracená, trochu smutná. Ale díky tomu zatraceně krásná.
Zarazilo mě to. Dívala jsem se mu do očí a cítila, že se za chvíli něco stane. A stalo se. Políbil mě. Ne dotěrně. Jemně. Pak vstal, podal mi ruku a odvedl mě na břeh. Šli jsme bosí po písku a jeho dlaň byla teplá, jistá, jako by mě znal léta.
Dál na pláži se zastavil, podíval se mi do očí a zašeptal:
„Jestli něco nechceš…“ prostě to řekni. Ale já chci být dnes jen s tebou.
Neodpověděla jsem. Přitáhla jsem si ho k sobě a políbila ho. O chvíli později jsme byli na lehátku, schovaní za zástěnou. Odevzdala jsem se mu bez přemýšlení, bez analyzování. Prostě jsem chtěla něco cítit. Že jsem žena. Že mě někdo touží.
Do pokoje jsem se vrátila na podlomených nohou, se srdcem tak plným, až to bolelo. Zamilovala jsem se. Už tehdy jsem to cítila. Celý ten zájezd byl úžasný. Vídali jsme se skoro každý den.
Poslední den jsem ležela přitulená k jeho hrudi. Hladil mě po vlasech a říkal, že se mu bude stýskat. Dal mi své číslo.
„Napiš, až se vrátíš do Česka. Sejdeme se, až přijedu, slibuju.“
.
Vrátila jsem se do reality
Praha mě přivítala šedí, jako by mi chtěla připomenout, že tady není místo pro exotické románky a polibky pod hvězdami. Zase autobus, zase zácpy, zase faktury hromadící se na stole. Kolegyně z kanceláře se mě vyptávaly, ale vyhýbala jsem se podrobnostem. Zalhala jsem, že to bylo fajn, že to stálo za to. Ale o Mikulášovi jsem neřekla ani slovo. To bylo moje. Jenom moje.
Po práci jsem se zavírala doma, vařila si čaj s citronem a četla jeho zprávy. Občas jsem poslala SMSku: „Ahoj. Myslíš na mě?“ a pak čekala na odpověď. Nebo jsem si prohlížela naši fotku z pláže, tu jedinou, na které se držíme za ruce. Je špatně vidět, protože byla focená potmě, ale znala jsem každý její kousek nazpaměť.
Po dvou týdnech jsem se probudila s nevolností. Nejdřív jsem to svedla na rybu z včerejší večeře. Ale pak přišla další rána – se závratěmi, nechutenstvím a tím… divným tušením.
Cestou z práce jsem vešla do lékárny. Těhotenský test jsem si koupila jako zločinec – šeptem, se sklopenou hlavou. V bytě jsem si sedla na okraj vany a dívala se, jak se objevily dvě čárky. Ano, dvě. Ne jedna. Ztuhla jsem. Pak se mi sevřel žaludek.
Zavolala jsem Mikulášovi. Ticho. Později: „Volaný účastník je nedostupný.“ Napsala jsem. Nic. Zavolala jsem do cestovní kanceláře.
„Jde o toho delegáta. Mikuláš.“ Pracoval ve vašem hotelu v Hurghadě.
„Je mi líto,“ nemáme tam nikoho s tímto jménem – odpověděla žena zdvořilým hlasem. – Možná jste si spletla společnost?
Srdce mi bušilo. Něco se ve mně zlomilo. Šla jsem k lékařce. Seděla jsem před ní bledá, ruce se mi třásly.
„Jste v šestém týdnu“ – řekla. – „Gratuluji, pokud je to dobrá zpráva.“
Neodpověděla jsem. V hlavě jsem měla jediné: zůstala jsem sama. S dítětem. A s hypotékou.
Styděla jsem se to přiznat
V práci jsem se snažila být jako vždy – pečlivá, dochvilná, tichá. Ale i Anička si všimla, že něco není v pořádku. Měla jsem kruhy pod očima, přestala jsem chodit na přestávky, nesmála jsem se Kaččiným románkům a nekomentovala vtipy o našem šéfovi.
Večer jsem seděla na gauči a zírala na televizi, která hrála jen proto, aby něco mluvilo. Počítala jsem: porod, výbavička, kočárek, pleny. Hypotéka na byt nezmizela. A k tomu – neplánované těhotenství o samotě. Beznadějná situace.
Stála jsem před zrcadlem v koupelně a hladila si břicho. Bylo ještě ploché, ještě nic neprozrazovalo. Ale já to věděla. A jenom to jsem věděla. Všechno ostatní byla mlha.
„Musím být silná“– zašeptala jsem svému odrazu. „Nikdo to za mě neprožije.“
Po nocích jsem hledala Mikuláše. Zadávala jsem všechny kombinace jeho jména a příjmení, prohledávala cestovatelská fóra, skupiny na sociálních sítích, firemní stránky. Nic. Jako by neexistoval.
Cítila jsem se jako idiotka. Naivní ženská po třicítce, která se nechala nachytat na laciný úsměv a exotický flirt. Která uvěřila pohádce, i když život už ji dávno měl z takových pohádek vyléčit.
„Báro, co se děje?“ – zeptala se mě jednoho dne Anička v kuchyňce. „Jsi bledá. A poslední dobou nějaká… nepřítomná.“
„Únava“ – zamumlala jsem, ale hlas se mi zachvěl.
„Hej…“ – udělala krok ke mně. „Ty jsi brečela?“
Ucouvla jsem. Nemohla jsem dovolit, aby se mě dotkla. Protože pak bych se úplně zhroutila.
„Nic se neděje“ – řekla jsem a odešla, nechala jsem Aničku s udiveným výrazem a nedopitou kávou.
Na záchodě jsem se zamkla v kabince a brečela, dokud se mi nerozmazala řasenka.
Domýšlely se samy
Už se to nedalo dál předstírat. Jednoho dne mě Kačka chytila v kuchyňce za ruku a řekla bez obalu:
„Báro, ty jsi těhotná, že ano?“
Ztuhla jsem. Podívala jsem se na ni jako dítě přistižené při činu. Během vteřiny ze mě opadl veškerý odpor. Jen jsem přikývla.
„Kdo?“ – zeptala se Anička, která zrovna přišla s kávou.
Podívala jsem se na obě. Dvě kolegyně z práce, se kterými jsem se dělila o sušenky a drby u kávovaru. A teď měly slyšet největší tajemství mého života.
„Ten delegát.“ Ten, kterého jsem potkala v Egyptě – řekla jsem tiše. – Spali jsme spolu. Dal mi číslo, ale… asi bylo falešné. Cestovka ani neví, kdo to byl. Nejspíš se za někoho vydával.
Nastalo ticho. Za našimi zády jen tikaly hodiny.
„Ježíši Kriste, Báro“ – řekla konečně Anička. „A tys nic neřekla?“
„Bála jsem se“ – zašeptala jsem. „Styděla jsem se.“
Kačka se zašklebila.
„A co ochrana? Promiň, ale to jako vážně? Po jedné dovolené?“
Cítila jsem se, jako by mi dala facku. Ale nemohla jsem jí to mít za zlé.
„Neplánovala jsem to.“ Prostě… tehdy jsem nepřemýšlela. Chtěla jsem se cítit naživu. Chtěla jsem, aby mě někdo chtěl – podívala jsem se jim zpříma do očí. „A teď mám dítě. Sama. Bez podpory. A s hypotékou.“
Kačka zmlkla, Anička po chvíli řekla:
„Pomůžu ti. Cokoliv bude potřeba. Víš to?“
Ale já si už nedělala iluze. Nešlo o pomoc. Šlo o důstojnost. A tu svou jsem právě prohrála na pláži, pod egyptským nebem.
„Díky. Ale já to zvládnu“ – řekla jsem klidně. „Musím to zvládnout.“
Smířila jsem se se světem
Den, kdy jsem všechno řekla Aničce a Kačce, byl jako otevření dveří, kterými se už nedalo vrátit. Pocítila jsem úlevu, ale i stud. V práci se na mě dívali jinak – buď s lítostí, nebo se zvědavostí. Stačilo pár pohledů, abych pochopila, že drby se už šíří.
Ale nezajímalo mě to tolik, jak jsem si dřív myslela. Protože se ve mně něco změnilo. Možná poprvé v životě jsem byla opravdu sama sebou.
Chodila jsem na vyšetření, zapsala se do předporodního kurzu, prohlížela si fóra o svobodném mateřství. Začala jsem číst knihy o dětech a dělat si nákupní seznamy – pleny, postýlka, dupačky, ubrousky. Slova „svobodná matka“ mě přestala děsit. Byla jsem matka. Tečka.
Mikuláš zmizel. Občas jsem se ještě přistihla, že ho hledám pohledem v davu. Občas jsem si pustila písničku, která hrála té noci na pláži, a brečela jsem. Ale s každým týdnem méně.
Začala jsem mluvit k břichu. Vyprávěla jsem mu o světě, o tom, jak si poradíme. A že nedovolím, aby mu kdokoli ublížil. Ani ho obelhal.
Už si nedělám iluze. Vím, že to já jsem za to dítě zodpovědná. Ale vím i něco jiného – že už nejsem ta samá Bára, která se bála života a držela se schémat jako záchranného voru na rozbouřeném moři. Ta Bára zůstala v Egyptě. Zasypaná pod vrstvou horkého písku.
Teď jsem někdo jiný. Ne dokonalá. Ale opravdová. A silná. Nevím, co bude dál. Možná to bude zase těžké. Možná ještě nejednou klopýtnu. Ale aspoň už se nenechám napálit. A neodevzdám svůj život jen tak někomu za pár milých slov. I když mám všechno na dluh – to srdce, které teď bije pod tím mým, je skutečné. A moje.
Barbora, 33 let
Související články
