Někdy přemýšlím, kdy jsme se naposledy objali – jen tak, bezdůvodně. Kdy jsme si naposledy spolu sedli a bavili se o něčem jiném než o nákupech, práci nebo poplatcích za auto. S Pavlem jsme manželé osm let. Mohlo by se zdát – spořádaný život. Máme vlastní byt, jednou ročně jezdíme na dovolenou, chodíme do práce, večer se díváme na seriály. Ale já… já se cítím čím dál osamělejší.
Manžel nesouhlasil
Zbožňuju cestování – takové to pomalé, bez plánu, s papírovou mapou v ruce. Snila jsem o tom, že pojedeme vlakem do Chorvatska. Chtěla jsem se dívat z okna, povídat si, smát se spolu. Jen my dva. Jako kdysi.
Navrhla jsem to Pavlovi u večeře. Usmažila jsem jeho oblíbenou rybu, hezky prostřela stůl. Chtěla jsem, aby měl dobrou náladu.
– Víš, co mě napadlo? – začala jsem nesměle, když jsem mu podávala talíř. – Co kdybychom letos místo letadlem jeli do Chorvatska vlakem?
– Vlakem? – podíval se na mě s nedůvěrou. – Vždyť to trvá věčnost. Nesmysl.
– Ale mohlo by to být dobrodružství. Zastavili bychom se na různých místech, trochu se porozhlédli…
– Kačko, nech toho. Proč se takhle trápit? Letadlem jsme tam za dvě hodiny. Proč to komplikovat?
– Protože možná… právě o to jde, aby to nebylo pořád stejné?
Zasmál se, ale mně do smíchu nebylo. Po tomhle rozhovoru už jsem věděla, že to nevyjde. Zase jsem ustoupila. Zase jsem se stáhla. A uvnitř jsem cítila, jak se ve mně něco smrsklo.
Potkala jsem kamarádku
Letiště pulzovalo životem – děti pištěly, někdo se hádal u odbavení a žena v bílém kostýmku spěchala a táhla za sebou kufr na jednom kolečku. Pavel seděl vedle mě a projížděl něco na mobilu. Jako vždycky. Jako bychom tu byli každý zvlášť.
– Dojdu pro vodu, – zamumlala jsem.
Kývl hlavou, aniž by zvedl oči.
U pokladny jsem ji potkala – Moniku. Měla na sobě květované šaty, velkou tašku a v očích neklid. Usmála se na mě a řekla:
– Taky letíš někam, kde to má být krásné?
Ta otázka mě zaskočila, ale nejistě jsem se usmála.
– Do Chorvatska.
– Já taky. Ale sama. Manžel mě opustil. Doslova.
U stolku v kavárně mi toho řekla víc. Jak tam jeli spolu a on po dvou dnech usoudil, že se „dusí“, a vrátil se do Česka. Nechal ji tam s kufrem, plány, beze slova.
– Víš, myslela jsem, že se takové věci dějí jen ve filmech. A pak ti cizí chlap na letišti podává zpáteční letenku. A můj manžel už dává na sítě fotky s nějakou novou, – říkala s takovým klidem, až mě to bolelo.
Zapomněla jsem na čas a poslouchala. Protože já, i když jsem manžela měla, cítila jsem se podobně osamělá jako ona. A asi proto mě Moničina slova tak zasáhla.
– Kačko? – Pavel se objevil u našeho stolku se dvěma kávami. Na Moniku se podíval chladně. – To je tvoje kamarádka?
– Ano… – začala jsem, ale nedokončila. Nechtělo se mi mu nic vysvětlovat.
Vrátili jsme se do čekací zóny.
Manžel žárlil
Nevím, jestli to byl osud, zlomyslnost vesmíru, nebo prostě absurdita života, ale potkala jsem ho tady – v odletové hale, mezi bezcelním obchodem a plastovou lavičkou. Matěj.
– Kačko?! – přistoupil ke mně s úsměvem, jako by uběhly dva dny, a ne deset let.
V první chvíli jsem chtěla předstírat, že ho nepoznávám. Ale nešlo to. Měl ten stejný třpyt v očích a hlavu lehce nakloněnou na stranu, když říkal „ahoj“.
– Co tady děláš? – zeptala jsem se.
– Letím do Chorvatska. A ty?
– Taky… – vykoktala jsem.
– No ne, naše cesty se zase kříží.
Prohodili jsme pár vět – o práci, cestování, o tom, že se nic neděje náhodou. Měl na sobě lněnou košili a voněl tak povědomě, až se mi sevřelo hrdlo.
– Rád tě vidím, Kačko, – řekl tiše. – Vážně.
Pavel nás z dálky pozoroval, opřený o sloup. Jakmile se Matěj vzdálil, rychle ke mně přišel.
– To kvůli němu jsi tak trvala na tom vlaku? – sykl. – Možná jsi doufala, že jím taky pojede?
– Co to povídáš?
– A co si mám myslet? Bavíte se jak staří známí. Zvláštní náhodou letí do Chorvatska, ty taky. No a samozřejmě je to jen náhoda, že?
– Vážně si myslíš, že všechno dělám kvůli nějakému bývalému? – zavrčela jsem.
– Už nevím, co si mám myslet, Kačko. Od té doby, co jsi přestala být spokojená s naším životem, je všechno špatně.
– Protože se možná všechno netočí jen kolem tvého „rychleji, pohodlněji, efektivněji“. Možná já chci občas cítit, že žiju. A ne jen fungovat jako hodinky.
Otočila jsem se. Srdce mi bušilo jako o závod. Matěj zmizel v davu. A Pavel? Stál tam, jako by už nevěděl, kdo jsem.
Vůbec mi nerozuměl
V letadle jsme seděli vedle sebe, ale cítila jsem, jako by nás dělilo několik řad. Pavel se díval z okna, já pozorovala lidi. Vedle spala starší žena s křížovkou na kolenou, o kus dál se puberťačka s matkou smály něčemu na mobilu. A my? My jsme mlčeli.
– Chceš žvýkačku? – zeptala jsem se nakonec, abych řekla něco normálního.
– Ne. Díky, – odvětil bez úsměvu.
Zatnula jsem prsty do opěrky hlavy.
– Pavle… pamatuješ si, kdy jsme si naposledy doopravdy povídali?
Podíval se na mě, jako by ho to stálo velké úsilí.
– Kačko, jsme na dovolené. Můžeme si prostě… odpočinout?
– Ne. Nemůžu si prostě odpočinout. Protože od čeho? Od toho, že už neumíme být spolu, i když jsme vedle sebe?
Povzdechl si. Zakroutil hlavou.
– Nemám čas na tvoje filozofování. Letíme na dovolenou, tak se raduj. Vždyť o to šlo.
– Chtěla jsem jet vlakem, – připomněla jsem tiše. – Ne kvůli výhledům. Kvůli nám.
– Ale vždyť jsme spolu, ne? – odfrkl si. – Nebo o něčem nevím?
– Jsme… – řekla jsem a hlas se mi zachvěl. – Ale znamená to ještě něco víc než jen „přítomni“?
Cítila jsem, že právě letíme do nikam.
Nutilo mě to k zamyšlení
Po příletu se všechno zdálo… prázdné. Slunce pálilo, turisté se vlekli s kufry a město, ačkoliv krásné, se mě vůbec nedotklo. Šli jsme vedle sebe jako pár dobře sehraných spolubydlících. V hotelu se Pavel okamžitě vybalil a lehl si na postel s ovladačem v ruce. Já jsem odešla ven. Potřebovala jsem prostor. Procházela jsem se po pobřežní promenádě, co pár kroků jsem se zastavila. Viděla jsem páry, jak se drží za ruce, děti, jak jedí zmrzlinu, dívku, která líbala chlapce na krk. A cítila jsem… že tam nepatřím.
Zazvonil telefon. Monika.
– Ahoj, jsi tam? – zeptala se. – Protože já už ne.
– Jak to myslíš…?
– Nemohla jsem tam letět. Nemohla jsem předstírat, že se mi tam líbí. Že je to pořád „naše“ místo. A nebylo. Byla to jen jeho volba. Jako vždycky.
Sedla jsem si na lavičku.
– A co teď? – zeptala jsem se.
– Teď? Sedím ve svém bytě. Brečím. Ale aspoň mě nikdo nenutí se usmívat. Víš, co je nejhorší? Ne to, že mě opustil. Ale to, že jsem na to léta přistupovala.
Odmlčely jsme se.
– Kačko… – dodala po chvíli. – A tobě všechno vyhovuje?
Podívala jsem se před sebe. Moře bylo klidné. Ale já v sobě cítila bouři. Položila jsem telefon. Do hotelu jsem se vrátila, až když se nebe zbarvilo do oranžova. Pavel spal, stále oblečený. Na stolku stála prázdná sklenička. Dala jsem si rychlou sprchu, lehla si vedle něj, ale nezamhouřila jsem oka. Už jsem se nechtěla probouzet do takového světa.
Chtěla jsem něco víc
Byl to náš poslední večer v Chorvatsku. Pavel mě vzal na pláž – navrhl to sám, což se stávalo zřídka. Šli jsme vedle sebe mlčky, až jsme se nakonec posadili na kameny. Vlny se mírně rozbíjely o břeh.
– Je tu hezky, – řekl, jako by to mělo stačit.
– Ano. Hezky, – zopakovala jsem tiše.
Chvíli ticho mezi námi vyplňoval jen šum moře. A pak jsem promluvila já. Klidným, ale pevným hlasem.
– Pavle… já už nevím, kdo jsme.
– Jsme manželé. Kačko, nedramatizuj.
– Ale to nestačí. Protože už dávno nejsme spolu. Jsme vedle sebe. A já… já už takhle dál nemůžu.
Povzdechl si. Zadíval se do vln.
– Chtěla jsi jet vlakem. Dobře. Ale já nechápu, proč to komplikovat, když to jde rychleji. Pohodlněji.
– Možná právě proto. Možná by byl vlak pomalejší, ale aspoň bychom měli čas být skutečně spolu.
Mlčel. Po delší chvíli řekl něco, co jsem nečekala.
– Možná nebyla příliš rychlá jen ta cesta
Překvapeně jsem se na něj podívala.
– Možná bylo všechno. My. Náš život. Možná jsme minuli ty stanice, kde jsme se měli zastavit. Popovídat si. Nabrat dech.
V jeho očích bylo něco nového. Možná lítost, možná pochopení. A možná strach.
– Jenže… co teď? – zeptal se.
Neodpověděla jsem. Ne proto, že bych nechtěla. Prostě jsem ještě neznala odpověď.
Musela jsem něco změnit
Letadlo bylo rychlé. Ale možná všechno v našem životě bylo příliš rychlé. A já už nechci spěchat. Nechci rozhodnutí dělaná za běhu. Pocity, které jsou jen rutinou. Nechci sedět vedle člověka, který zná moje rodné číslo, ale nepamatuje si, kdy se mě naposledy zeptal, jestli jsem šťastná. Pavla jsem neopustila. Ale začala jsem chodit z domu. Bez něj. Na kávu s Monikou. Na kolo. Do knihovny. A poprvé po dlouhé době cítím, že se něco děje. Že žiju.
Nevím, jestli tohle manželství přežije. Ale vím jedno: jestli mám být s někým, tak jedině tehdy, když se nemusím vzdávat sama sebe. Protože ani ten nejkratší let nenahradí cestu, při které si můžete hledět do očí. A být spolu. Opravdu spolu.
Kateřina, 34 let
Související články
