Týdenní pobyt s jógou v klidných Beskydech měl být únikem od napětí. Místo toho odhalil žárlivost a hranici, kterou Amélie už nechtěla překročit. Příběh o hledání sebe sama a odvaze odejít z toxického vztahu.
Ten výlet jsem navrhla já. Týden s jógou v klidném hotelu někde v Beskydech. Mělo to být blízko přírody, daleko od práce, od města, od věčného spěchu. A od napětí mezi námi. Ondřej souhlasil téměř okamžitě, dokonce se usmál.
– Budeme spolu, to se počítá, – řekl. Ale já věděla, že to nebylo jen o tom „být spolu“ – já potřebovala nádech. Potřebovala jsem prostor.
Vztah byl na začátku klidný
Náš vztah... kdysi býval klidný. Plný péče, dlouhých rozhovorů do noci, společného vaření a smíchu nad hloupostmi. Ale postupem času se Ondřej změnil. Nebo jsem prostě jen stále zřetelněji viděla něco, čeho jsem si dříve nevšímala. Všechny ty otázky, s kým jdu na kávu. Proč jsem dvě hodiny neodepsala. A ten jeho pohled – nedůvěřivý, ostražitý. Jako by nehledal rozhovor, ale vinu. Ne, ještě nedocházelo k žádným dramatům. Ještě jsem nahlas neřekla, že se jím cítím kontrolovaná. Sama sebe jsem přesvědčovala, že možná přeháním. Že je to přece jen žárlivost, a žárlivost znamená, že mu na mně záleží, ne?
Tenhle výlet měl být něco nového. Šance na restart emocí. Na nalezení cesty k sobě navzájem. Doufala jsem, že v tom tichu hor, mezi nádechy na podložce, znovu najdeme jeden druhého. Že se to všechno dá ještě napravit. A pokud ne...? Tehdy jsem netušila, že mi tahle dovolená ukáže něco, co jsem nechtěla vidět. Že odtamtud už neodjedeme jako pár. Že se na něj podívám a neuvidím muže, kterého jsem milovala. Jen někoho cizího. A nebezpečného.
Žárlivost mého snoubence se znovu ozvala
První ráno jsem se probudila ještě před budíkem. Vzduch za oknem byl chladný, svěží, s vůní smrků. Ondřej ještě spal, ležel s rukou přehozenou přes můj polštář, jako by mě nechtěl pustit ani ve spánku. Na snídani jsem sešla sama. Sál byl tichý, voněl kávou a pečeným chlebem. Po hodině jsme se sešli na lekci jógy. Místnost byla prosklená, s výhledem na horské svahy. A uprostřed stál on – Leon.
– Ahoj všichni, jmenuji se Leon a provedu vás tímto týdnem. Nebudeme si tu hrát na žádné guru. Prostě jen dýcháme. Být sám sebou stačí.
Měl v hlase takovou lehkost, která odzbrojovala. Nebyl to typ instruktora, který by mával vonnými tyčinkami, spíš jako by přišel na setkání s přáteli. Cvičení vedl s citlivostí a humorem. Když mi napravil postavení ramen, jeho dotek byl jemný. Podíval se mi do očí, usmál se. Neflirtoval – ale něco se ve mně pohnulo. Po lekci chvíli zůstal, když jsem si balila podložku.
– Šlo ti to dobře. Tělo si hodně pamatuje, – řekl.
– Děkuju. Mám jógu ráda, i když poslední dobou jsem se v ní trochu ztratila, – usmála jsem se.
– Někdy je potřeba se ztratit, aby se člověk mohl vrátit.
Večer v pokoji Ondřej zaklapl notebook a prohodil:
– Pěkně se ti povídalo s tím vaším Leonem.
– Je to jen instruktor.
– Aha. A nejspíš se jen tak dotýká každé účastnice na zádech, co?
Ztuhla jsem. Jeho tón byl chladný jako led. Myslí to vážně? Je to ještě žárlivost, nebo už něco víc? To se mu vážně musím zpovídat z toho, že se na mě někdo usmál?
Měla jsem dost věčného podezírání
Druhý den. Ranní jóga byla opět jako balzám. Cítila jsem, jak se tělo protahuje a uvolňuje a myšlenky přestávají zběsile vířit. Ondřej nešel. Řekl, že ho bolí záda. Místo toho seděl v hotelové hale s notebookem. Po lekci jsem si zase chvíli povídala s Leonem. O tom, jak dýchání dokáže někdy zachránit den. Krátce. Úsměv. Nic víc. Odpoledne jsem se šla sama projít do lesa. Když jsem se vrátila, recepční na mě s úsměvem kývla.
– Váš snoubenec se ptal, kam jste šla. Měl o vás starost.
Zarazila jsem se. Vždyť jsem mu nechala vzkaz. „Šla jsem se projít, vrátím se na večeři.“ Ležel na stolku. Vrátila jsem se do pokoje.
– Co to mělo být? – vyhrkl bez pozdravu. – Nezvedáš telefon, zmizíš na několik hodin.
– Nechala jsem ti vzkaz. Byl na stole.
– Nejsem žádná vědma, Amélie. Nevěděl jsem, kde doopravdy jsi.
– Šla jsem na procházku! Chtěla jsem být chvíli sama. Přemýšlet. Nadechnout se.
– S Leonem?
– Cože? Ne! Byla jsem sama. Ondřeji, přeháníš.
– Vážně? Protože recepční viděla, jak si povídáte. A ten tvůj úsměv po lekci.
– Ty mě sleduješ?
– Chci jen vědět, co se děje. Jestli mi něco neuniká. Protože mám pocit, že poslední dobou už nejsem tak důležitý, co?
Stála jsem s rukama podél těla, srdce mi bušilo jako kladivo.
– Ondřeji… Ty si vážně myslíš, že tě podvádím?
Neodpověděl. Díval se na mě pohledem, který jsem neznala. Nebyl vzteklý. Byl chorobně podezřívavý. Začala jsem se bát. V hlavě se mi rojily otázky. Znám ho ještě vůbec? Je to ten stejný člověk, se kterým jsem plánovala život? A co když je tohle teprve začátek?
Velká hádka místo odpočinku na podložce
Třetí den. Tentokrát Ondřej na jógu přišel. Sedl si do rohu sálu, jako by chtěl dát najevo, že jen pozoruje. Leon na něj krátce kývl „dobrý den“, ale odpovědi se nedočkal. Atmosféra byla hustá jako mlha. Cítila jsem jeho pohled při každém svém pohybu. V polovině lekce, když Leon vedl meditaci v sedě, jsem uslyšela plesknutí podložky. Ondřej vstal. Došel doprostřed sálu.
– Možná bychom teď mohli přejít k části, kde instruktor osobně každé ženě napravuje boky? – řekl s ledovým úsměvem.
Leon zvedl pohled.
– Promiňte, ale rušíte ostatní.
– Ruším? Nebo ruším jen tebe, protože se nemůžeš beztrestně dotýkat mé snoubenky?
– Ondřeji! – zavrčela jsem a zvedla se z podložky. – Dost! Co to vyvádíš?!
Lidé se dívali. Jedna žena si zakryla ústa, jiná sklopila zrak. Leon stál nehybně, jako by nechtěl přilévat olej do ohně.
– Viděl jsem, jak se na ni usmíváš. Jak se díváš. Jen čekáš, až se otočím.
– Ondřeji, přestaň. To už je moc.
Vyšla jsem ze sálu, sotva jsem dýchala. Na nikoho jsem se nedívala. Nechtěla jsem vidět ty oči plné soucitu a... lítosti. Protože to bylo veřejné ponížení. Nejen pro Leona. I pro mě. V pokoji už Ondřej seděl na posteli.
– Nechtěl jsem. Prostě... nemohl jsem to vydržet.
– Nepoznávám tě, – hlas se mi třásl. – Ty si vážně myslíš, že jsem s tebou a zároveň se vrhnu na prvního chlapa, který mi podá ruku?
– Nevím. Ale něco se změnilo. Cítím to.
Ano, něco se změnilo. Pochopila jsem, že to už není jen žárlivost. Je to kontrola. Paranoia. A že nechci být součástí téhle hry. V noci jsem dlouho nemohla usnout. Ležela jsem s otevřenýma očima, dívala se do stropu a poslouchala Ondřejův těžký dech. Dýchal nerovnoměrně, jako by mě i ve spánku hlídal. Cítila jsem se jako zvíře zavřené v kleci.
Prohlédla jsem
Další ráno jsem sešla na snídani pozdě. Seděla jsem v rohu jídelny s hrnkem černé kávy a nevěděla, co si se sebou počít. Když jsem zvedla pohled, Leon už tam byl. Sám, s talířem ovesné kaše, lehce se usmál, ale nepřisedl si. A to bylo dobře. Po chvíli jsem na něj sama mávla. Posadil se naproti. Chvíli jsme mlčeli. On jedl. Já se dívala na jeho ruce. Klidné, silné, jisté.
– Věděl jsem, že něco není v pořádku, – řekl nakonec. – Ne s vámi jako s párem. S tebou. S tvýma očima. Měla jsi v nich neklid. Ale taky... boj.
Kývla jsem.
– Bála jsem se. Že když odjedu, zničím něco, co jsme léta budovali. Ale to už bylo zničené. Já jen předstírala, že to nevidím.
– Nemusíš mi nic vysvětlovat, – mluvil Leon klidně. – Nejsem tu od toho, abych soudil. Jen... je dobře, že sis dala právo. Právo se rozhodnout.
Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. Jen jsem přikývla, protože každé slovo mohlo prolomit ticho, které jsem teď tolik potřebovala.
– Děkuju ti, – zašeptala jsem po chvíli. – Ne za to, co jsi udělal. Ale za to, co jsi neudělal.
– Ne každý muž musí chtít něco brát, – odvětil a lehce se usmál.
Ten okamžik byl čistý. Bez napětí. Bez flirtu. Prostě dva lidé, kteří se ve správnou chvíli života potkali. Ne proto, aby spolu zůstali. Jen aby si navzájem pomohli všimnout si, že člověk si může vybrat sám sebe. A to stačilo.
Znovu hledám sama sebe
Domů jsem se vrátila o dva dny později. Ve vlaku jsem se dlouho dívala z okna, jako by mi stromy, lesy a nádraží měly něco říct. Ondřej volal. Dvanáct nepřijatých hovorů. Dvě esemesky. Jedna krátká: „Kde jsi?“. Druhá ještě kratší: „Vrať se“. Neodpověděla jsem. Nastěhovala jsem se ke kamarádce. Začala jsem si hledat terapeuta. Už jsem se nechtěla dál odsouvat na vedlejší kolej. Emoční násilí... To nejsou vždy jen křik, modřiny, dveře, kterými se třískne. Někdy jsou to jen otázky. Stovky otázek. A pohled. A pocit viny, který začneš cítit... za všechno.
K Ondřejovi jsem se nevrátila. Neodepisovala jsem. Věděla jsem, že jakmile odpovím, vrátím se do hry. Do vysvětlování. K tomu, že on bude mít hezká slova a prázdné oči. Zase jsem začala chodit na jógu, do malého studia ve městě. Dýchání je jedna věc, ale nejdřív jsem se musela znovu naučit... být. Ne „něčí“. Prostě jen Amélie.
Někdy je to těžké. Někdy mám chvíle, kdy si myslím, že jsem možná přehnala. Že každý vztah má své vzestupy a pády. Ale pak si vzpomenu na ten Ondřejův pohled v sále. A vím, že jsem udělala, co jsem musela. Nevím, co bude dál. Jestli ještě s někým budu. Jestli se zamiluju. Ale teď vím jedno – už nikdy se nenechám zavřít. Ani v pokoji, ani ve vztahu, ani v cizích očekáváních. Vrátila jsem se k sobě. A to stačí.
Amélie, 28 let
