Vždycky jsem si myslela, že jediné, co s Markem na dovolené potřebujeme, je pohodlný hotel, klimatizace a Wi-Fi. Bez toho by bylo těžké přežít – alespoň pro něj. Sedmnáct let manželství mě naučilo, že nemá cenu se s ním přít. Vždycky musí mít po ruce notebook, protože „co kdyby se něco objevilo v práci“.
Bez smartphonu ani ránu
Můj muž přece musí být neustále v obraze, a kdyby mu unikla nějaká zpráva ve firemní skupině, nejspíš by se zbořil svět. Moc dobře vím, že už je takový. Musí znát nejnovější informace, sledovat novinky na sociálních sítích, diskutovat ve skupinách. Dovolená je čas na reset? Jistě. Ale pro něj tenhle reset rozhodně neznamená odříznout se od obrazovky drahého smartphonu, který mění prakticky každý rok za novější model. Protože ten starý má „slabé parametry“, „nejde na něm nainstalovat nějaká nová aplikace“ a vůbec je „k ničemu“. To jsou jeho vlastní slova.
Já a moje knížka, on a jeho displej
A já? No, já si s sebou vzala knížku. Miluju čtení, ale v každodenním shonu a nervózním pobíhání mezi prací, nákupy a domovem nemám na čtení moc času. Večer většinou padnu únavou už po pár stránkách. Teď jsem se rozhodla, že to trochu doženu a odpočinu si s románem na pláži. Nebo na hotelovém lehátku. Do kufru jsem si přibalila i plavky. Ze slev, protože to je vždycky o pár korun levnější. Ale hezké. S roztomilými volánky a v blankytné barvě, která prý krásně podtrhuje moje oči.
„Bude to fajn, uvidíš,“ říkal Marek před odjezdem a dokonce mě objal.
„Jasně, jen co se odlepíš od telefonu,“ zamumlala jsem, ale bez jakékoliv zlomyslnosti.
Prostě jsem věděla své. A byla jsem si jistá, že můj muž bez brouzdání po internetu dlouho nevydrží. Plavání, opalování, prohlídky památek a další zábava? Samozřejmě. Ale ve vybrané společnosti. Tedy on a jeho smartphone s tisícem funkcí, her, aplikací a Bůhví čeho ještě.
Osobně bych raději víc poznávala, prožívala a ochutnávala, a méně kontrolovala, analyzovala a fotila. No ale museli jsme udělat nějaký kompromis.
Do Maspalomas jsme přiletěli v sobotu. Po cestě z letiště jsem se trochu osvěžila, chvíli si odpočinula a vyrazila na průzkum okolí. Marek… Ten raději zůstal na pokoji. Prý si musel nutně zkontrolovat něco v práci.
Tajemný pár od vedlejšího stolu
V hotelu jsem si rychle všimla jednoho páru. Jí bylo něco přes padesát, vlasy s prošedivělými pramínky měla svázané do ledabylého drdolu a na sobě dlouhé lněné šaty. On – vousatý blonďák se širokým úsměvem a pozorným pohledem. Každý den seděli u stejného stolu, vychutnávali si jídlo a hodně si povídali. Prostě obyčejný pár ve zralém věku. Znáte to, takoví, co už odchovali děti a po letech strávených péčí o rodinu mají konečně chvilku pro sebe. Tráví dovolenou jen ve dvou a užívají si vzájemnou společnost. Znovuobjevenou. Ale v jednu chvíli mě na nich něco zaujalo.
Zdáli se být obyčejní. Usměvaví, hovorní, bylo vidět, že se mají opravdu rádi. Často ho chytila za ruku a on jí něžně zastrčil pramínek vlasů za ucho. Jenže jsem si všimla ještě něčeho. Čeho? Neviděla jsem u nich telefon ani tablet. Dokonce ani obyčejné hodinky. Zatímco můj manžel neustále seděl u stolu se svým nepostradatelným smartphonem v ruce, oni se na obrazovku nepodívali ani jednou.
„Myslíš, že jsou to nějací umělci?“ zeptala jsem se Marka.
„Možná nemají internet,“ prohodil, zívl a něco posouval na displeji.
U večeře se ukázalo, že sedí hned vedle nás. Nedokázala jsem odolat a musela jsem přijít na kloub záhadě, která mi už pár dní vrtala hlavou. Dali jsme se do řeči, nejprve jen tak ze slušnosti a pak čím dál směleji.
„Jste takoví klidní,“ řekla jsem jeden večer po třetí skleničce červeného.
„Protože nespěcháme. Už tři roky jsme minimalisté. Nemáme smartphony, televizi a náš byt v Praze má třicet osm metrů. Zato ale máme život naplněný časem pro sebe,“ usmála se Alice.
Museli byste vidět Markův výraz, když slyšel, co mi ta žena říká. Oči se mu zvětšily jako padesátikoruny. Nakonec vyprskl:
„Nemít v dnešní době smartphone je trochu jako jezdit na koni po dálnici. Chápu, že ne každý se žene za technickými novinkami. Ale všeho s mírou. K dostavníkům se už přece jen nikdy nevrátíme.“
„A přece,“ odpověděl mu Zbyněk. „Nějak to zvládáme. Každopádně nás ještě nikdo nepřejel. Zato do sebe méně narážíme,“ dodal s nádechem ironie a pohlédl na mého manžela.
Marek už do konce večeře nepromluvil. Já taky moc nevěděla, co říct. Protože ti lidé mě opravdu zaujali. I já sama jsem někdy měla toho spěchu dost. Neustálého shonu, honby za dalšími věcmi a času, který člověk musí věnovat tomu, aby si na ně vydělal. Ale takhle úplně se všeho vzdát? Vůbec nepoužívat smartphone? Jak se to proboha dělá? Vždyť kolegové z práce by mě považovali za nějakou podivínku, kdybych najednou přestala odepisovat na zprávy na chatu s tím, že to není nic pro mě.
Večer jsem si ale všimla něčeho opravdu zvláštního. Místo aby si jako obvykle zapnul notebook a usadil se u hotelového stolku, Marek šel se mnou na procházku po pláži. Moc toho nenamluvil, ale držel mě za ruku. To se nestalo… vlastně si ani nepamatuju odkdy. Nejspíš od dob našeho zasnoubení.
Malý experiment: dva dny offline
Druhý den ráno můj manžel z ničeho nic navrhl:
„Dejme na dva dny telefony do hotelového trezoru. Jen tak na zkoušku.“
Ztuhla jsem. Chvíli jsem nevěděla, co říct.
„Ty? Ty chceš strávit dovolenou bez telefonu?“ V mém hlase bylo jasně slyšet ohromení, protože Marek mi hned začal vysvětlovat:
„Nejsem si jistý, jestli to přežiju,“ zavtipkoval. „Ti lidé jsou divní. Ale vypadají šťastně. Tak co kdybych to taky zkusil? Víš, jen tak na zkoušku. Protože kdy jindy, když ne teď? Během dovolené, když stejně nemám na starosti žádné naléhavé pracovní záležitosti?“
A tak začala naše malá revoluce na sluncem zalité Gran Canarii. Bylo to snadné? Jasně, že ne. Sahala jsem reflexivně do kabelky, abych se podívala, jestli mi někdo nenapsal nebo jestli kamarádi nepřidali nové fotky na sociální sítě? Samozřejmě, že ano. Ale... Ale po pár hodinách jsem ucítila něco, co jsem necítila celá léta. Přítomnost. Tu skutečnou. Manžel konečně poslouchal, co mu říkám. Smál se, povídali jsme si, dobírali jsme si jeden druhého. Vyprávěl mi o svých dětských snech, které pohřbil pod horou e-mailů a online schůzek. Konečně byl vedle mě. A ne někde schovaný ve virtuálním světě, s nosem zabořeným do displeje telefonu.
Inspirace od cizích lidí
Poslední večer jsme s našimi „divnými“ známými zašli na drink. V útulné hospůdce nám vyprávěli svůj příběh. Kdysi pracovali v korporátech a šplhali po kariérním žebříčku. On v IT, ona na personálním. Spláceli hypotéku na zbrusu nový byt v moderní čtvrti a dbali na zdání. Brali si další a další přesčasy, aby mohli poslat dceru na stipendium do Londýna a koupit synovi moderní vychytávky, kterými se mohl chlubit na prestižním gymnáziu.
Nakonec, když děti dokončily vysokou školu, usoudili, že takového života mají dost. Oběma už bylo hodně přes padesát, ale měli pocit, že toho ve skutečnosti moc nezažili. Protože je snad zážitkem koupit si dražší auto a objednat si návrh koupelny od módního architekta, jen aby se člověk mohl pochlubit před přáteli?
Jednoho dne prostě dospěli k závěru, že je čas na změnu. Podali výpověď v práci, prodali byt, zbavili se nadbytečných věcí. Peníze uložili na účet pro budoucnost dětí. A sami si koupili malý byt v Praze a stali se z nich překladatelé na volné noze. A pak se s jedním kufrem vydali do světa.
„A takhle cestujeme už tři roky a konečně jsme šťastní,“ zakončila Alice své vyprávění a sáhla po sklence.
„Asi jsme si vás oblíbili,“ přiznal Marek. „I když kvůli vám teď musím ženě vařit a poslouchat, jak mluví o interiérech v boho stylu.“
„Boho? Vždyť jsi ani nevěděl, že něco takového existuje,“ zasmála jsem se.
Návrat domů s novými rituály
Po návratu do Česka můj Marek… Ne, nedal výpověď, nekoupil obytňák a nevzal mě na cestu po Evropě. Pořád chodí do své kanceláře a nosí elegantní obleky. Ale při večeři odkládá telefon. Občas mě pozve na nečekanou procházku. Koupili jsme si na balkon houpací síť, dva truhlíky s rostlinami a pár lněných košil. A před dvěma týdny nás manžel zapsal na kurz meditace.
„Ty se měníš,“ řekla jsem jeden večer u špaget, které uvařil speciálně pro mě.
„K lepšímu,“ odvětil. „Asi za to může ta dovolená v Maspalomas. A ten divný pár.“
Vůbec není nutné všeho nechat a odjet na divokou Šumavu, aby člověk ve svém životě něco změnil. Někdy stačí jen zavřít notebook, odložit smartphone a podívat se někomu do očí. I když jsou to oči manžela, kterého znáte sedmnáct let. Nebo právě proto.
Malvína, 42 let
Související články
