V harampádí jsem objevila máminu svatební fotku. Vedle ní ale nestál můj táta

S matkou jsme si byly vždycky blízké. Tedy… aspoň jsem si to myslela. Byla silná. Tvrdá. Typ ženy, která se nerozbrečí a vždycky všechno ví nejlíp. Nikdy nemluvila o minulosti. Nevyprávěla, jak poznala mého otce. Neměli jsme doma alba ze svatby, žádné rodinné historky u čaje, žádné vzpomínání na staré časy a smích. Všechno jako by bylo useknuté – můj svět začínal mým narozením a předtím... bylo jen bílé místo.

Táta, který byl s námi - a přesto daleko

Otec byl s námi. Vždycky byl. Ale tak nějak… nepřítomný. Tichý, uzavřený ve svém světě. Měla jsem ho ráda, samozřejmě. Ale nepamatuji si, že bychom se někdy spolu smáli, že bychom se bavili o něčem hlubším než „zhasni světlo“ nebo „jez večeři“. A nikdy jsem je neviděla spolu na žádné fotce z té doby. Žádný svatební portrét nad komodou, jako u ostatních. Žádné vzpomínky.

Vždycky jsem cítila, že něco zůstalo nevyřčené.

Babiččin byt plný minulosti

U babičky to vždycky vonělo skořicí a prachem. Její byt byl jako malé muzeum – skříňky plné porcelánu, alba z dob před barevnými fotografiemi, knihy, jejichž hřbety pamatovaly ještě Husákovy časy. Ten den jsem tam přijela s mámou, jako každý rok na její jmeniny. Bylo rušno, tety seděly u stolu, někdo ohříval vývar a já se jako obvykle schovala v malém pokojíku s klavírem.

Nevím, co mě tehdy napadlo. Možná nuda, nebo ten zvláštní neklid, který mi už nějakou dobu nedával spát. Začala jsem prohledávat zásuvku pod psacím stolem. Mezi starými pohlednicemi, vybledlými přáníčky a bankovkami z dob socialismu jsem našla tenkou obálku. Uvnitř byla fotka. Svatební. Máma na ní měla možná dvacet let, vlasy sepnuté do drdolu, závoj jí splýval na ramena. Vypadala nádherně. Vedle ní stál muž v obleku a držel ji za ruku.

Ale to nebyl můj táta.

Chvíli jsem na to jen zírala, jako by mozek odmítal přijmout tu zřejmou skutečnost. Srdce se mi rozbušilo, ale ne dojetím. Spíš jako když člověk neví, co má dělat. Vyšla jsem z pokoje a přistoupila k mámě, která se zrovna smála nějakému vtipu strejdy Standy. Podala jsem jí tu fotku.

– Mami, kdo je ten muž na fotce?

Její úsměv zhasl v jediné vteřině. Podívala se na fotografii a snažila se zachovat klid.

– To není nic důležitého, – řekla rychle. – Jen mladická nerozvážnost.

– Mami, vždyť je to svatební fotka... – odpověděla jsem a hlas se mi třásl.

Tehdy se ozvala babička. Seděla u stolu s čajem, s nenalíčenou tváří, jako by už vzdala veškeré předstírání.

– To byl tvůj otec, Katko. Ten skutečný. Jenže odešel.

Ztuhla jsem. Všechno, co jsem dosud považovala za jistotu, se mi začalo sypat pod rukama. Máma odvrátila pohled, jako by nechtěla být součástí toho rozhovoru. Cítila jsem se, jako bych spadla doprostřed něčího dávno pohřbeného tajemství.

– Jak to… odešel? – zeptala jsem se, ale nikdo už nic neřekl.

Zůstala jsem tam stát, s tou fotkou v ruce a tisícem otázek v hlavě, které nikdo neměl chuť položit, natož na ně odpovědět.

Máma se mnou nepromluvila celý týden

Bydlely jsme spolu, takže to mlčení bylo husté, až fyzicky hmatatelné. Ráno vstala, uvařila si kávu, pak zmizela do práce. Když se vrátila, zavřela se v ložnici s výmluvou na únavu. Nedívala se mi do očí. Zkoušela jsem několikrát navázat rozhovor. V kuchyni, u dřezu, v předsíni, když si zouvala boty. Ale ona pokaždé uhnula pohledem, odpovídala v půlce vět nebo vůbec.

Ve středu odpoledne jsem si sedla naproti ní u kuchyňského stolu. V hrnci se vařily těstoviny a já cítila, že už to déle nevydržím.

– Proč nic neříkáš? – zeptala jsem se.

– Ne všechno musíš vědět, – odpověděla, aniž by zvedla oči od prkénka.

– Ale je to můj otec, mami. Já bych to měla vědět.

Na chvíli zmlkla. Nůž zůstal viset ve vzduchu, jako by zapomněla, co chtěla dělat dál. Odložila mrkev, utřela si ruce do utěrky a podívala se na mě. Poprvé za celý týden se na mě doopravdy podívala.

– Ne všechno se musí napravovat. Některé věci je třeba prožít a nechat být.

Ta slova na mě dopadla jako kámen. Nezmohla jsem se na odpověď. V tu jedinou chvíli jsem měla pocit, že jsem sama, že stojím na jedné straně zrcadla a na druhé je žena, která se mi celý život zdála tak blízká, a teď se stávala někým naprosto cizím. Nerozuměla jsem jí. A nebyla jsem si jistá, jestli jí chci rozumět.

Večer jsem se zavřela ve svém pokoji. Seděla jsem na podlaze s tou svatební fotkou v ruce a dívala se do tváře muže, který byl mým otcem, a kterého jsem nikdy nepoznala. Cítila jsem něco zvláštního – ani vztek, ani smutek. Něco mezi tím. Jako by někdo přestavěl základy mého života a neřekl mi, že teď se musí chodit jinak.

Několik dní jsem špatně spala

Každou noc jsem se budila ve čtyři ráno, jako by mi něco našeptávalo, že bych měla vstát, udělat něco víc než jen sedět v tomhle bezčasí. Nakonec, v sobotu, jsem se oblékla a jela k babičce. Bez ohlášení. Byla jsem příliš rozrušená, abych čekala.

Dveře mi otevřela v županu, s překvapením v očích.

– Katko? Co se stalo?

– Můžu dál?

Přikývla. Uvařila čaj, podala mi staré sušenky a čekala, až řeknu, proč jsem přišla. Místo toho jsem se zeptala:

– Babi… máš ještě nějaké věci z té doby? Myslím... z doby, kdy byla máma mladá?

Neptala se na důvod. Pomalu vstala, otevřela starý kredenc a po chvíli se vrátila se sešitem v zelené látkové vazbě. Položila ho na stůl.

– To je její deník. Tedy… můj. Ale psala jsem o ní. Měla jsem takový zvyk. Myslela jsem, že jí jednou ukážu, jak jsem ji viděla.

– Můžu?

Přikývla.

Začala jsem číst už v tramvaji, pak v posteli, až do svítání. Babička psala o matce s něhou, ale i s odstupem – jako by se snažila svou dceru pochopit zvenčí. Psala o Michalovi, o klukovi, který mámě popletl hlavu. O jejich svatbě, o jeho snech stát se umělcem, o tom, jak se nehodil do světa, kde se muselo vstávat v šest ráno do práce. Psala také o tom, že byl zvláštní, krásný, charismatický, ale... nepředvídatelný. A že najednou zmizel. Jen tak. Jako by se vypařil.

„Nikdy jsem ji neviděla tak plakat, jako když se ukázalo, že ji nechal samotnou s dítětem,“ přečetla jsem a cítila, jak se mi něco svírá uvnitř.

Druhý den, když jsem se vrátila domů, jsem zaslechla jejich rozhovor. Matka mluvila s tátou, tedy s mým otčímem. Nevěděli, že stojím za stěnou kuchyně.

– Možná je čas jí to říct, – řekl on tiše.

– Nevím, jestli je připravená, – odvětila máma.

– Je to už dospělá žena. A my žijeme ve lži.

– To není lež. To je volba.

Vešla jsem do kuchyně bez klepání, s babiččiným sešitem v ruce.

– Už vím. A chci slyšet všechno. Od vás.

Podívali se na mě jako na ducha. Matka sevřela rty, otčím sklopil zrak. Už jsem nebyla jejich dítě. Byla jsem žena, která si přišla pro odpověď, proč byl její život postaven na zamlčování.

Seděli jsme mlčky u stolu

Táta nalil čaj, ale nikdo neměl chuť ho pít. Máma zírala do desky stolu, jako by tam hledala odpověď na všechny mé otázky. Čekala jsem. Nakonec začala mluvit, tiše, pomalu, jako by ji každé slovo stálo víc než to předchozí.

– Michal byl… všechno, – řekla. – Studoval malířství. Já byla tenkrát na medicíně. Měl bláznivé nápady, barvu na rukou, mluvil o životě, jako by to byla pohádka. A na chvíli to tak skutečně bylo. Milovali jsme se. Vzali jsme se, trochu moc brzy. Pak jsem otěhotněla. Myslela jsem, že se všechno urovná.

Na chvíli zmlkla. Rty se jí sotva znatelně třásly. Otčím seděl stranou, mlčel a díval se na ni tak, jako by ta slova znal nazpaměť.

– A on… on to prostě nevydržel, – pokračovala. – Nehodil se do téhle role. Do role otce, do zodpovědnosti. Jednoho dne prostě odešel a nevrátil se. Nechal dopis. Napsal, že mě miluje, ale musí odejít, protože se dusí. Že neumí být tím, koho od něj očekávám. A že se omlouvá.

Podívala se na mě, poprvé od začátku toho rozhovoru.

– Nenáviděla jsem ho. Byla jsem na dně, ale nedokázala jsem ho nenávidět. Čekala jsem na něj. Měsíc, dva. Půl roku. Ale měla jsem tebe. A nemohla jsem čekat do nekonečna.

Zmlkla. V pokoji se rozhostilo ticho. Slyšela jsem jen svůj dech.

– A tehdy jsi poznala… tátu? – zeptala jsem se a ukázala pohledem na otčíma.

– Ano. Pomohl mi. Nikdy se ho nesnažil nahradit, ale byl u tebe. Vždycky.

– A nikdy tě nenapadlo, že ho chci poznat?

– Ne. Bála jsem se, že ti to zlomí srdce. Tak jako mně.

Přejela jsem prsty po vazbě babiččina sešitu. Cítila jsem prázdnotu. Nebo možná vztek. Možná obojí.

– Možná by bylo lepší mít zlomené srdce než žít v nevědomosti, – řekla jsem a vstala od stolu.

Odešla jsem z domu a nevěděla, kam jdu

Procházela jsem se po městě, míjela lidi s nákupy, děti s batohy, zamilované páry se zmrzlinou. A já, s tím vším v hlavě, jsem se cítila, jako bych najednou přestala být kýmkoli. Už jsem nebyla dcerou toho, koho jsem znala. A toho druhého jsem neznala vůbec. A nevěděla jsem, jestli ho chci poznat.

Ale jedno jsem věděla – musím to zkusit.

Našla jsem ho po několika dlouhých týdnech. Bydlel v malém městě, v domě na samotě. Zazvonila jsem na dveře s roztřesenýma rukama. Otevřel muž s unavenou tváří. Dlouze se na mě podíval. Myslím, že věděl hned.

– Kateřina? – zeptal se tiše.

– Ano, – odpověděla jsem. – Musela jsem vás vidět.

Pustil mě dovnitř. Dům byl skromný, plný obrazů a ticha. Mluvili jsme dlouho, a přesto málo.

– Neutekl jsem od tebe, – řekl. – Utekl jsem sám před sebou.

– Nemůžete utíkat celý život, – odpověděla jsem.

– Už nemám sílu. Ale možná ještě stihnu něco napravit.

Dívala jsem se na něj, na toho cizího člověka, se kterým jsem sdílela DNA, a nevěděla jsem, co cítím.

– Nevím, jestli chci, abyste něco napravoval. Chci jen vědět, kdo doopravdy jsem.

Přikývl. Nic nesliboval. A možná právě proto jsem mu uvěřila.

Kateřina, 25 let