Jakmile jsem uslyšela, že se do bytu nad námi stěhuje „rozvedená žena s pohnutou minulostí a novou energií“, hned mi na tom něco nesedělo. Intuice mě málokdy zklame. Už dlouho jsem v celé rodině i mezi přáteli proslulá takzvanou předtuchou. Vím, že mnoho lidí tomu nevěří a nazve to nějakými pověrami nebo báchorkami. Já si ale myslím své. Dokážu na sto honů vycítit faleš a zlé úmysly a člověka dobře odhadnu hned po prvním setkání. Tato zvláštní schopnost mi už pomohla vyhnout se nejednomu problému.
Neudělala na mě dobrý dojem
„Lucie,“ představila se, když jsem na ni narazila na chodbě.
Zrovna jsem se vracela z velkého nákupu v supermarketu, takže jsem v rukou měla dvě těžké tašky a k tomu celý balík minerálek. Za takových okolností člověk obvykle nevypadá zrovna nejlépe. Na sobě jsem měla pohodlné legíny a svou oblíbenou mikinu s kapucí, už trochu sepranou a ošoupanou. K tomu sportovní tenisky na nohou a vlasy svázané do culíku. Trochu zpocená a nenalíčená, protože nemám ve zvyku se malovat, když jdu jen do blízkého obchodu s potravinami.
Nová sousedka ale vypadala úplně jinak. Široký úsměv, blond melír vypadající, jako by právě vyšla z drahého kadeřnického salonu, vkusné jehly na nohou a šaty s hlubokým výstřihem, které by si člověk mohl splést s noční košilí.
„Magda. Bydlím o patro níž,“ odpověděla jsem a podržela jí dveře.
Náš dům je koneckonců malý, komorní a budeme se často potkávat. Nechtěla jsem k ní mít hned předsudky, i když na mě neudělala dobrý dojem. Člověk ale musí v tomhle společenství nějak žít a navázat s ostatními dobré vztahy, a tak jsem na Lucii vyslala široký úsměv. Neřeknu, že nebyl trochu nucený, protože jsem vůbec neměla chuť se s touhle načančanou panenkou sbližovat.
Zrovna jsem měla špatný den
Od té doby jsem ji vídala stále častěji. Na chodbě, u poštovní schránky, před domem, v blízkém pekařství, kam jsem si skočila pro rohlíky, v samoobsluze na sídlišti pro mé oblíbené jogurty. Jednoho dne jsem ji však zastihla ve svém vlastním bytě.
Zrovna jsem se vracela z pošty, protože jsem musela poslat důležité dokumenty do práce. Personální oddělení si, bůhvíproč, usmyslelo, že všechna prohlášení musí být bezpodmínečně vlastnoručně podepsaná, ne naskenovaná. A protože jsem pracovala na dálku pro firmu, která měla sídlo na druhém konci republiky a kancelář jsem navštěvovala v průměru dvakrát, maximálně třikrát do roka, byla jsem nucena vydat se na poštu.
Už jsem zapomněla, že na tomto specifickém místě se čas dávno zastavil. Otevřená byla jen dvě okénka, i když jsem viděla, že za přepážkou chodí spousta dam. No co, asi taková je jejich politika a systém práce. Tak pomalé pohyby si mohou dovolit jen dámy u poštovní přepážky. V jakémkoli obchodě u pokladny by je nejspíš vyhodili za tvoření kilometrových front a nezvládání své práce. Tady je ale vše v naprostém pořádku. Potom následovalo vyplňování podacího lístku na doporučený dopis, hledání správné známky a shánění drobných, protože „terminál na karty od včerejška nefunguje“. A tak mi to zabralo skoro hodinu.
Cestou se mi přetrhla tkanička a v žádném obchodě neměli můj oblíbený džus. Domů jsem se vrátila naštvaná jako vosa. A ve vlastním bytě jsem našla nikoho jiného než Lucinku. Samozřejmě zase vyfintěnou jako na ples, v plném make-upu a obklopenou mrakem těžkého parfému, ze kterého se mi zamotala hlava.
Přišla jen na kafíčko
„Sousedka přišla, protože se jí něco porouchalo s pračkou, a já jsem zrovna měl chvilku,“ vysvětloval mi Michal, když jsem ho nachytala, jak se směje s Lucií u kuchyňského stolu.
„Vážně? A k opravě pračky byl potřeba dlouhý rozhovor a káva v mých oblíbených šálcích?“ zeptala jsem se jízlivě, ale nedokázala jsem skrýt zlomyslnost.
„No tak přestaň, nežárli, jsme jen sousedé,“ odsekl podrážděně můj manžel.
Jsou jen sousedé. A Lucie už „náhodou“ moc dobře věděla, že Michal má rád zákusky se šlehačkou a že večer si sedá s knihou, ale ne moc tlustou, protože se „při těžké četbě unaví“. A já si myslela, že ho znám nejlépe. Jak se ukázalo, vůbec ne.
Manžel nastavil nové standardy
Po několika týdnech se Michal začal měnit. Ze dne na den. Dříve jsme spolu vařili, večer jsme se dívali na seriály na gauči, cpali se popcornem a pili sklenku bílého vína. V neděli jsme chodili na procházky nebo do cukrárny na kávu a zákusek. Jednou za měsíc jsme jezdili na společný víkend k mým rodičům za město. Já jsem pomáhala mamince v kuchyni, manžel dělal něco s mým otcem v garáži nebo na dvoře. Občas jsme posekali trávu, zryli záhonky, shrabali listí nebo posbírali rybíz. Záleželo na ročním období. V teplejších sobotních odpoledních jsme zapalovali gril. Někdo by mohl říct, že nuda. Ale žili jsme si klidně, v souladu a šťastně.
A teď? Teď se můj manžel vracel domů stále později. Prý se zapsal do posilovny.
„Víš, Magdo, o kondici se musí dbát. Už nejsem nejmladší. Navíc se mi nasbíralo pár kilo navíc,“ odmlčel se a podíval se mým směrem.
Zdálo se mi to, nebo vůbec nemluvil o svých kilech, ale o mých? Protože je pravda, že jsem v posledních letech tu a tam trochu přibrala. Každopádně už jsem neměla vosí pas a štíhlé nohy, kterými jsem všechny okouzlovala za studentských let.
Později si Michal koupil novou toaletní vodu, začal se jinak oblékat a stále častěji vymýšlel, že „je třeba pracovat na vztahu, protože ne všechno mu vyhovuje“. Nic z toho jsem nechápala.
„Jen tak? Po více než deseti letech společného života ti najednou něco nesedí?“ odpověděla jsem naštvaně, protože mě tou svou narážkou opravdu vytočil.
„Víš, Lucinka říká, že vztah není jen o zvyku, protože na tom se nic pořádného vybudovat nedá. Je to především o rozvoji,“ začal vyjmenovávat a já jsem vykulila oči.
„Ale o co ti jde?“
„Hm, no, Lucinka tvrdí, že potřebujeme trochu svěžího vánku.“
Takže už ne sousedka. Nejenže její jméno zdrobňuje, a mně nikdy neřekne Magdi. Ale navíc se pro něj stala nějakou terapeutkou. Ženou, která ví lépe, co je pro nás dobré. Skutečným guru ve věcech vztahů. Jenomže proč se sama rozvedla? Když toho tolik věděla o udržování svěžesti a znala zázračné způsoby na úspěšné manželské vztahy?
Musela jsem říct „dost“
Nehodlala jsem sedět se založenýma rukama. Věděla jsem, že s ženami jako Lucie se člověk nemusí mazlit. Ony nerozumí narážkám, jemným poznámkám ani tichým jízlivostem, které se k nim hází jakoby mimochodem. S takovými se musí jednat na rovinu. Velmi na rovinu.
Začala jsem tím, že jsem ji pozvala na kávu. Ano, k nám. Michal byl překvapený, ale neprotestoval. Vždyť se přece taky můžu scházet se sousedkami, ne?
„Ó, nečekala jsem, že to pozvání je myšleno vážně,“ řekla Lucie s teatrálním úsměvem a rozhlížela se po našem obývacím pokoji, jako by ho už dávno dokonale neznala.
„A přece. Posaď se, prosím. To je můj oblíbený servis a obvykle z něj piju jen já sama. Ale pro tebe udělám výjimku.“
Podívala se na mě udiveně. Ale ta pravá bomba na ni teprve měla spadnout. Měla jsem s ní jasný plán.
Otevřela jsem jí oči
„Víš, Lucie…,“ začala jsem s úsměvem. „Můj manžel možná není dokonalý. Občas nechává hory špinavého nádobí ve dřezu, chrápe jako traktor a zapomíná na můj svátek v průměru každý druhý rok. Ale víš, co je na něm výjimečného?“
Ztichla. Snažila se něco říct, ale nedala jsem jí šanci.
„Má mě. A já jsem žena, která se nevzdává. Nehodlám se vzdát svého manželství jen proto, že se někdo nahoře po rozvodu nudí.“
Lucie začala něco mumlat, ale viditelně jí spadla čelist. Michal mezitím stál jako přikovaný.
„Možná se ti zdá, že potřebuje svěží vítr. Ale věř mi, kdyby ho opravdu chtěl, už bys tu dávno seděla jako hostitelka, a ne jako host. Takže příště, než zase něco upečeš a přineseš to sem, si to pořádně rozmysli,“ utnula jsem to.
Kafíčko a zákusky zmizely
Od toho rozhovoru se naše sousedka Lucie velmi stáhla. Zákusky se šlehačkou zmizely z jídelníčku. „Náhodná“ setkání na chodbě také nějak ustala. Michal ode mě dostal druhou šanci, ale s dodatkem, že varovná žlutá karta už padla, příští bude podána i s kufry.
Netvrdím, že jsem naše manželství zachránila jednou konfrontací, ale ukázala jsem, že si nenechám skákat po hlavě. Sousedky bývají různé. Ale já taky nepatřím k těm, co se vzdávají bez boje. Protože domov nejsou jen zdi. Je to prostor, který si člověk chrání. I před krásnou sousedkou na jehlách.
Magdaléna, 36 let
