První léta našeho manželství byla fantastická. Hodně jsme cestovali, smáli se různým věcem, vedli rozhovory na více či méně vážná témata.
– Miluju tu tvou citlivost a jemnost, – opakoval mi často a já byla ráda, že na světě ještě existují muži, kteří dokážou tyto vlastnosti u žen ocenit.
Milovali jsme společně strávený čas, ale pak se něco začalo kazit. Adam věnoval stále více pozornosti práci. Někdy se vracel velmi pozdě, když už jsem spala. Únava mu dávala pořádně zabrat, každá maličkost ho vyvedla z míry. Byl věčně podrážděný. V jednu chvíli jsem ho dokonce začala podezřívat z nevěry, ale naštěstí to nebyla pravda. Opakovaně jsem se ptala, co se děje. Odpovídal, že má příliš mnoho pracovních povinností, a vzápětí si jich na sebe bral ještě víc – byl to začarovaný kruh.
Objevilo se mlčení
Všechny pokusy, jak se k Adamovi dostat, končily neúspěchem. „Teď ne,“ „nechce se mi,“ „zase v tom hledáš problémy“ – tato a podobná slova se stala jeho mantrou. Bála jsem se, že prochází depresí, ale ani o tom nechtěl mluvit.
– Jsi přecitlivělá, – uslyšela jsem, když jsem se mu znovu svěřila se svými obavami.
Po návratu z práce, pokud mu to čas dovolil, usedl k televizi a obvykle před ní usnul. Nic ho nezajímalo. Zatímco dříve sám přicházel s iniciativou, jak trávit čas ve dvou, teď bylo nemožné ho vytáhnout byť jen na procházku. Vysvětlovala jsem mu, že se v kanceláři nemusí tak ničit. Děti jsme neměli, já jsem také pracovala a vydělávala docela slušné peníze. Rychle jsem však pochopila, že problém není v penězích. Kde tedy? To jsem bohužel nevěděla, protože Adam nebyl příliš sdílný.
– Oni už jsou takoví, – snažila se mě utěšit kamarádka, ale s mizivým výsledkem. – Na začátku se snaží a pak usnou na vavřínech. S mým je to to samé.
– Promiň, ale pro mě to není normální. Nikdo se ze dne na den takhle nezmění.
– No, jak vidíš, je to možné, – povzdechla si Olga a bezradně rozhodila rukama.
– Co mám tedy dělat?
– Nejlepší je se tím netrápit a hotovo.
To jsem ale nepovažovala za dobré řešení. Právě proto jsem Adamovi navrhla manželskou terapii. Při samotném slově „terapie“ se až otřásl.
– Zbláznila ses? Hledáš problémy tam, kde nejsou.
– Vážně? Prostě se o nás bojím.
– Všechno bereš strašně emocionálně. Je to opravdu otravné.
Tímto prohlášením mi účinně zavřel pusu. Ztratila jsem chuť prosit o pozornost nebo si povídat. Došla jsem k závěru, že pokud on na terapii kašle, půjdu na ni sama. Neřekla jsem mu o tom. Ostatně, stejně by ho to nezajímalo. Tento krok se ukázal jako trefa do černého. Terapie mi pomohla pochopit některé věci a otevřela mi oči. Byla to přelomová zkušenost.
Chtěla jsem změnit svůj život
Před zahájením terapie jsem každý den kousek po kousku umírala. Zabíjela mě lhostejnost mého manžela, jeho mlčení a nechuť. Byla jsem unavená z poslouchání, jak jsem přecitlivělá, jako by mé pocity a emoce neměly právo na existenci. Stahovala jsem se do sebe a zatínala zuby, abych Adama proboha něčím neurazila. I bez toho byla atmosféra doma dostatečně napjatá.
– Uvědomujete si, že chování vašeho manžela je agrese? – když jsem to uslyšela z úst terapeutky, měla jsem pocit, jako by mě někdo praštil něčím těžkým do hlavy.
Agrese se mi vždycky spojovala s křikem a modřinami, ne s vytrvalým mlčením nebo nepříjemnými poznámkami o mé citlivosti. Svalovala jsem to na Adamovu špatnou náladu způsobenou přepracováním, a ne na emoční potíže, které si nezpracoval. Další sezení mi stále více otevírala oči. Největší výzvou bylo pojmenovat to, co se děje, pravými jmény. Podvědomě jsem vůči tomu cítila odpor, který postupem času mizel. Místo abych se soustředila na chování manžela, věnovala jsem více pozornosti sobě. Zpočátku to nebylo snadné. Změnilo to jeho postoj? Samozřejmě že ne. Bylo to ještě horší.
– Něco se ti pomotalo v hlavě, – tvrdil.
Bolelo mě to
Když vyšlo najevo, že chodím na terapii, prostě se urazil. Neuvědomoval si však, jak strašně mě tím zraňuje. Probrečela jsem nejednu noc, protože jsem ho stále milovala, a on se choval jako skála. Jednoho dne jsem si sbalila kufry a odstěhovala se. Ubytovala jsem se u kolegyně z práce. Nabídla mi pomoc, dokud si nenajdu nějaký byt. Adam to považoval za vtip. „Přestaň blbnout,“ poslal mi SMS s tímto textem. Zavolala jsem mu a vysvětlila, že to nejsou žádné vtipy, že toho mám dost a v tomto vztahu se dusím. Nepochopil.
– Z celé té terapie není žádný užitek, úplně ti přeskočilo.
– Nechci, abys se mnou takhle mluvil, – řekla jsem rázně a zavěsila.
Rozhovory k ničemu nevedly. Měnily se v hádky a vzájemné výčitky. Konečně jsem pochopila, že je nejvyšší čas se nadobro rozejít, protože z téhle mouky chleba nebude.
Buduji svůj život od nuly
Rozvod jsem nesla těžce, ale už jsem pro nás neviděla záchranu. Nemohla jsem být s mužem, který neustále zlehčuje mé pocity a zpochybňuje je. Nemůžu změnit druhého člověka. Pokud Adam k některým věcem nedospěje sám, nikdo to za něj neudělá. Když říkám, že jsem se s ním rozešla, protože jsem podle něj příliš emocionální, často se setkávám s pohledy plnými pochopení.
Spousta žen se nachází v podobné situaci a přesně tak vypadá jejich každodenní život. Některé, jako já, odešly, jiné zůstaly a trápí se. Není pravda, že neexistují situace bez východiska – ono existuje, ale někdy je spojeno s nutností učinit rozhodnutí, která nepatří k těm jednoduchým.
Iva, 40 let
Související články
