Anna žila ve společném domě s manželem a tchyní, která se neustále vměšovala do jejich soukromí. Manželův nezájem o práci a tchynina „pomoc“ dovedly Annu k rozhodnutí vzít věci do svých rukou a změnit pravidla hry.
Nahlédla jsem do skříně a při pohledu na svůj šatník jsem si jen povzdechla. Všechno srovnané, jako by to někdo měřil pravítkem. Něco mi tu ale nehrálo – vždyť ráno ležely věci na jiných poličkách. A rozhodně jsem to nebyla já, kdo je tak úhledně srovnal. Hned mi bylo jasné, čí je to práce. A nakonec jsem to nevydržela a musela jsem nějak zareagovat…
Nebyla to její první taková akce
Ani druhá nebo pátá. Takové věci dělala neustále. Ačkoli zpočátku jsem říkala velmi zdvořile a s úsměvem: „Díky, mami, ale postaráme se o to sami a své věci si uklidíme,“ a později už vážněji: „Mami, už jsem tě prosila, abys nám nešmejdila ve skříňkách a šuplících, protože se cítím nesvá,“ až nakonec ostře: „Důrazně si nepřeji, abys mi přehrabovala kalhotky.“
Řeknu to na rovinu, tchyně všude strkala nos. Nejen do šuplíků se spodním prádlem, ale i do lednice, kuchyňských skříněk a dokonce i do mé krabičky s kosmetikou v koupelně. Prostě do všeho. Snad milionkrát jsem prosila Petra, aby jí něco řekl. Koneckonců, já jsem jen snacha, ale on je její milovaný synáček, takže by ho možná poslechla spíš.
Ale kdepak, vůbec mi nechtěl pomoct. Pořád ji omlouval, že to dělá z lásky, že je z generace, která takto projevuje péči, někdy až přehnaně. A podle Petra, jelikož je matka starší, tak ty zatracené ponožky určitě srovná líp. Ani nechci domýšlet, co by řekl, kdyby viděla můj sexy kostým, který jsem si oblékla na poslední Halloween, kdy jsme celou noc nevylezli z postele.
Objevily se řeči, že je to přece její dům
A my, šťastlivci, v něm bydlíme skoro zadarmo, platíme jen část účtů, což nám umožňuje jet dvakrát ročně na dovolenou, kupovat si lepší oblečení a ještě si něco ušetřit. Kdybychom museli platit horentní nájem nebo splácet hypotéku, situace by tak růžová nebyla. To je fakt, ale taková dohoda nebyla.
Rozhodli jsme se bydlet s jeho matkou, která se poté, co její manžel odešel na onen svět, cítila opuštěná a ztracená. Je jasné, že nás chtěla mít u sebe, pomáhat nám.
Fajn, že jsme si to takhle vymysleli – oddělené domácnosti. Ona v přízemí, my v patře. Dostali jsme pro sebe celé patro a tchyně se už nemusela starat o účty nebo úklid v patře, protože síly i zdraví už jí tolik nesloužily. Zpočátku všechno klapalo. Povídaly jsme si, zvaly se navzájem na čaj a drby a pak se každá vrátila do svého. Nepletly jsme se jedna druhé do života a respektovaly jsme své soukromí.
Je mi líto to říct, ale tohle krásné období netrvalo dlouho. Už po několika měsících se tchyně začala roztahovat v našich soukromých prostorách – ve skříních, šuplících, na poličkách a dokonce i v lednici. Snažila jsem se s ní mluvit, stejně jako se svým manželem, ale nepřinášelo to žádné výsledky. Prosby ani jemné výhrůžky k ničemu nevedly. Pomalu jsem začínala ztrácet trpělivost.
Bylo mi už 35 let a, k čertu, věděla jsem, jak si zorganizovat svůj vlastní prostor! Nepotřebovala jsem takto přehnanou pomoc, aby mi někdo musel rovnat spodní prádlo! Nakonec mě napadlo namontovat do dveří naší ložnice v patře zámek.
„Tobě přeskočilo, nebo co?“ – zareagoval manžel.
„Možná ještě ne úplně, ale moc mi k tomu nechybí.“
„Promiň, ale nebudu montovat žádné zámky v domě vlastní matky.“
„Jen ti připomenu, že tohle místo“ – udělala jsem rukama kruhový pohyb, ukazujíc na prostor kolem nás – mělo být naším vlastním bytem. Odděleným.
„Máma už má 73 let, co od ní čekáš…“
„Aspoň trochu respektu. Pokud to není možné, tak fajn, najdeme si nějaký byt k pronájmu nebo si koupíme vlastní. Oželím dovolenou i nové oblečení, ale nejdůležitější je pro mě svatý klid.
„Zlato, nedělej si legraci…“
„A ty nebuď naivní! Už ti táhne na čtyřicet. Chápu tvou lásku k mámě. Rozumím i tvé touze se o ni postarat.“ Ale nechtěj po mně, abych tolerovala její věčné strkání nosu do našich záležitostí a hrabání se v našich věcech. Protože přesně tak to vnímám. Jako by nás sledovala, špehovala…
„Poslouchej, Anno...“
„Nech si to poslouchání. Prostě mě podpoř. Moc dobře víš, že v tomhle uspořádání jsem já ta poškozená strana. Mám toho už po krk.“
Přesto jsem to snášela další týdny, a dokonce měsíce. Neměla jsem na výběr, protože můj manžel přišel o práci. Jednoho dne šéf všem rozdal výpovědi a zdůvodnil to krachem firmy. Strašně ho to bolelo, ale jeho společník ho podrazil a nechal ho s takovými dluhy, že mu zbývalo jedině se střelit do hlavy.
Příběh jako z béčkového seriálu
Náš každodenní život začal až příliš připomínat všechny ty mizerné seriály, co běží v televizi. Obvykle, když člověk přijde o práci, sebere se a začne se rozhlížet po nové: rozesílá životopisy na všechny strany, ptá se známých, jestli o něčem nevědí, chodí na pohovory, jde se zaregistrovat na úřad práce... Ale můj manžel, to byl jiný případ. Ráno mi zamával na rozloučenou, když jsem odcházela do práce, a pak spěchal za maminkou na něco dobrého.
A ona mu připravovala vajíčka naměkko a sama jim odsekávala špičky. Sledovala jsem to přes okno a úplně mě to dostalo, vážně. Když jsem se vrátila domů, dávno po páté, a cestou ještě nakoupila, dostala jsem informaci, že si zase nenašel čas cokoli hledat, ale že se do toho pustí zítra. Když jsem se zeptala, co dělal celý den, odpověděl záhadně: „Ále, měl jsem různý zařizování.“ Mezi tím „zařizováním“ se ale nenašel čas na úklid domácnosti ani na přípravu večeře. To všechno zbylo na mně.
Čas neúprosně plynul a úspory, které se nám podařilo našetřit, pomalu tály jako jarní sníh. Petr se mezitím stále nemohl odhodlat poslat svůj životopis a vymlouval se na spoustu jiných, naléhavých záležitostí. Nakonec jsem to nevydržela a proti takovému stavu věcí jsem se ohradila. Tehdy jsem uslyšela, že „teď prožívá těžké období, je na dně po ztrátě práce a potřebuje si trochu odpočinout“.
„Já to nechápu“ – svěřovala jsem se kamarádce, které se rozšiřovaly oči, když poslouchala mé stížnosti.
„Já taky ne… Je to ten samý Petr, kterého jsi poznala jako podnikavého, systematického a nezávislého…?“
Smutně jsem přikývla.
„Jako by ho někdo vyměnil za jiného chlapa. Vzhledově je sice stejný, ale uvnitř je to úplně někdo jiný. Nebo se mu snad něco pomátlo v hlavě?
Slzy se mi samy draly do očí
Jsme spolu přes deset let, z toho pět let manželé. A najednou z ničeho nic se stane tohle. Už sama nevím, co si o tom mám myslet... Možná reaguji přehnaně? Chybí mi snad pochopení pro jeho situaci? Možná na něj kladu příliš vysoké nároky a on skutečně potřebuje chvíli oddechu...?
„Víš, to je vážně problém… A co když vám dojdou peníze? Petr je už čtvrt roku bez práce a asi ani nehnul prstem, aby si něco našel… Docela se za tu dobu flákal, ne? A co když má depku? Bere na to něco?“
Zavrtěla jsem hlavou. Nebral žádné léky, nebyl u lékaře. Nevěřila jsem v žádnou depresi, což ale neznamenalo, že situace nebyla vážná. Právě naopak. Petr, po vzoru některých mužů prožívajících krizi středního věku, využil první příležitosti, aby se stal životním ztroskotancem, dokonalým lenochem, kterému maminka podstrojuje, snídani nosí do postele a žehlí mu ponožky. Přemýšlela jsem, jestli chci zbytek života strávit s takovým mužem. Přísahala jsem snad takovému člověku, že udělám vše pro to, aby naše manželství bylo harmonické, šťastné a trvalé?
Rozhodla jsem se, že když se z mého chlapa stal takový bábovka, nebo spíš nezodpovědný puberťák, je načase vzít věci do vlastních rukou a převzít velení nad naší rodinou. Dokud je vůbec co přebírat.
Podařilo se mi najít něco k pronájmu
Malé, s miniaturní kuchyňkou a ložnicí o velikosti krabičky od sirek. Pro začátek ideální. Možná se časem přestěhujeme do něčeho prostornějšího, anebo… to nebude nutné, protože pro jednoho to bude akorát. Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem se sklíčeně rozhlížela po malém obývacím pokoji. Petr přišel zrovna, když jsem si balila oblečení do napůl plného kufru.
„Co to děláš?“ – zeptal se, když viděl, jak skládám další věci.
„Stěhuju se. Nechceš se náhodou přidat?“ – odpověděla jsem, aniž bych odtrhla zrak od balení.
„Počkej, moment… Jak to, že se stěhuješ?“
„Normálně.“ Podepsala jsem nájemní smlouvu, nájem zvládneme zaplatit, pokud konečně začneš vydělávat a přestaneš celé dny vysedávat u maminky před televizí a sledovat ty turecké telenovely – jeho rozpačitý výraz a náhlé zrudnutí mi prozradily, že jsem se trefila do černého.
„Vzala jsem si úžasného muže a chci, aby se mi vrátil. To děcko může zůstat tady s mámou. Dávám ti pět minut: buď se se mnou sbalíš a začneme všechno od začátku, jako dospělí, zodpovědní a odvážní lidé, nebo tady zůstaneš a do konce života budeš chodit v plenkách.“
Neváhal příliš dlouho a začal mi podávat svá trička a mikiny, pečlivě složené jeho matkou. Sbalili jsme si nejnutnější věci a vyrazili jsme do našeho nového bytu, bez ohledu na protesty mé tchyně. Ještě ten den, pod mým nátlakem, Petr zapnul počítač a okamžitě začal rozesílat životopisy.
Byla to skutečná bitva, kterou jsem musela vést na dvou frontách zároveň. Na jedné straně jsem bojovala s tchyní, která mi vyčítala, že ničím jejich rodinu, ubližuji jejímu jedinému synovi a odtrhávám ho od ní. Na druhé straně jsem vedla válku s vlastním manželem, kterému se v té letargii, do níž upadl pod láskyplnou péčí své matky, docela líbilo. Čelila jsem obrovskému odporu, ale nehodlala jsem se vzdát. A stále to nemám v úmyslu, i když se obávám, že mě čeká ještě spousta takových bitev. Přesto si myslím, že pro lásku to stojí za to. Bez ohledu na to, jestli se protivníkem ukážou být vajíčka naměkko...
Anna, 36 let
