Už dva roky jsem single. Po rozchodu s Lukášem – na který dodnes vzpomínám s úšklebkem – jsem dlouho nechtěla o žádných rande ani slyšet. Myslela jsem si, že mi stačí práce, pes a Spotify. Ale život umí být zatraceně osamělý, zvlášť večer, kdy obrazovka telefonu zeje prázdnotou a víno chutná jako výčitky svědomí. A právě tehdy mi Olina, moje kamarádka, sebrala telefon a nainstalovala mi seznamovací aplikaci. „Prostě se jen dívej,“ prohodila s úsměvem. „Nemusíš se přece hned vdávat.“
Rande jako z pohádky
A tak jsem poznala Marka. Pohledný, s takovou tou mužskou sebedůvěrou, ze které se ženě udělá teplo na hrudi. Neposílal žádné banality. Místo „ahoj, jak se máš“ se mě zeptal, jestli věřím na druhé šance. Odpověděla jsem, že spíš na třetí. A tak to začalo. Psali jsme si každý den, někdy dlouho do noci. A pak navrhl schůzku. Souhlasila jsem s bušícím srdcem a milionem pochybností.
První rande bylo jako z filmu. Druhé – ještě lepší. Byl okouzlující, vtipný a zvláštně vyrovnaný. Ten typ, co zdánlivě neříká všechno, ale právě proto chcete vědět víc. Zdálo se mi, že mi osud konečně postavil do cesty někoho výjimečného. Ale na třetím rande osud řekl: „A teď se pořádně drž.“
„Řekni mi něco o sobě. Ale doopravdy,“ zeptala jsem se Marka, opřela si hlavu o dlaň a prstem přejížděla po okraji skleničky.
Byli jsme v malé, útulné hospůdce s tlumeným světlem a jazzem linoucím se z reproduktorů. Třetí rande. Marek byl dnes jiný – méně mluvný, víc… napjatý?
„Co přesně chceš vědět?“ vyhýbal se mému pohledu a předstíral zájem o víno.
„Nevím, cokoliv. Máš rodinu? Sourozence? Byl jsi někdy ženatý?“
Sevřel rty a na chvíli se odmlčel.
„Měl jsem kdysi vážný vztah. Ale nerad se k tomu vracím,“ odpověděl a sáhl po sklence.
„A děti?“
„Nemám. A tohle opravdu není téma na dnešek,“ odsekl ostře, což mě naprosto zaskočilo.
Zmlkla jsem. Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. Vždyť je to jen otázka, ne? Přirozená. Prostě jsem ho chtěla lépe poznat.
„Promiň, nechtěla jsem být vlezlá,“ pronesla jsem a snažila se skrýt napětí.
„Já vím. Promiň, že jsem vyletěl. Je to… složité,“ odpověděl už mírněji, ale nic víc nedodal.
Chvíli jsme seděli v tichu, které mezi námi dřív bylo příjemné, ale teď působilo jako zeď.
„Je jen opatrný,“ snažila jsem se přesvědčit sama sebe. Možná měl zlomené srdce. Možná ho někdo podvedl. Ale jedna moje část – ta nedůvěřivější, ta, co trávila večery s Netflixem a podezřením – už tehdy pocítila lehké znepokojení.
Protože okouzlující chlapi, kteří nechtějí mluvit o svém životě, mají málokdy čistý štít.
Odhalené tajemství u večeře
Nepamatuju si, kdy naposledy jsem se takhle strojila. Šaty, které jsem si koupila před půl rokem „na speciální příležitost“, měly konečně svou premiéru. Vlasy jsem si sepnula do nedbalého drdolu, ale všechno bylo promyšlené – dokonce i ty dva pramínky, které mi padaly do tváře. Marek měl rezervovat stůl v elegantní restauraci „Pod Modřínem“. Znělo to luxusně. Měla jsem motýly v břiše, takové ty, co cítíte, když se vám někdo opravdu líbí a tušíte, že by se z toho mohlo vyvinout něco velkého.
Když jsem vešla do restaurace, Marek už čekal. Vstal, usmál se, ale… byl napjatý. Oči měl unavené, ruce spletené na stole, jako by se bránil.
„Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se a posadila se.
„Jasně, jasně. Jen náročný den,“ vymáčkl ze sebe úsměv.
Objednali jsme si jídlo. Když číšník přinesl předkrmy, najednou jsem si všimla, že Marek ztuhl. Otočila jsem se a uviděla ženu v zeleném kabátě, která právě mířila k našemu stolu.
„Marku?“ řekla nevěřícně.
Marek pomalu zvedl hlavu. Byl bledý jako stěna. Žena na něj hleděla se směsicí šoku a zuřivosti. Já se dívala na ni – hezká, možná o pár let starší než já, elegantní, ale v očích měla vztek.
„Co tady děláš?“ zeptala se.
Marek se s námahou zvedl.
„Anno… teď není vhodná chvíle.“
„Vážně? Protože pro mě je ideální,“ odvětila ledově. „Možná bys mě mohl představit své… kamarádce?“
„Anno, prosím…“ začal.
Pak se podívala na mě.
„Omlouvám se, že vám kazím večeři. Jmenuji se Anna. Jsem jeho manželka.“
Cítila jsem, jak se mi půda hroutí pod nohama. V uších mi hučelo, ruce se mi začaly třást. Podívala jsem se na Marka. Nic neříkal. Nepopřel to. Nic nevysvětlil. Pomalu jsem vstala a popadla kabelku. Neměla jsem sílu promluvit. Otočila jsem se a odešla. Ani se za mnou neohlédl.
Nepamatuji si, jak jsem se dostala domů. Oči mě pálily od slz, které ne a ne přestat téct. V hlavě jsem měla jediné slovo: manželka.
Pokus o vysvětlení
Ten večer se neozval. Ale druhý den – jeden telefonát za druhým. Nejdřív jsem ho ignorovala, pak jsem si ho zablokovala. Psal mi z jiného čísla, pak z dalšího. Nakonec se po třech dnech ozval přes Olinu.
„Evo, on mě brzy umoří. Možná si ho prostě jen vyslechni, ať ti dá pokoj,“ prohodila do telefonu. „Sejdi se s ním. Ale na veřejném místě. A neber si peněženku, aby tě náhodou nenapadlo platit za kafe.“
Souhlasila jsem. Sešli jsme se v parku, v poledne. Přišla jsem první. On přišel o pár minut později – unavený, s kruhy pod očima, jako by nespal celý týden.
„Evo, prosím…“ začal.
„Jenom pravdu. Žádné pohádky,“ přerušila jsem ho a podívala se mu přímo do očí.
Zhluboka se nadechl.
„Ano. Jsem ženatý. Ale je to… složité. Žijeme odděleně. Už měsíce spolu nežijeme. Anna nechce souhlasit s rozvodem. Vídáme se jen kvůli formalitám. Myslel jsem, že mám právo žít dál.“
„A neměl jsi právo mě varovat? Dát mi na výběr, jestli se chci do něčeho takového pouštět?“ vyčetla jsem mu.
„Bál jsem se, že utečeš. A ty… ty jsi byla jako závan čerstvého vzduchu. Poprvé po letech mi někdo rozuměl.“
„Je mi jedno, čeho ses bál. Lež je prostě lež, Marku. I když ji zabalíš do dobrých úmyslů,“ řekla jsem.
Zmlkl. Dívali jsme se na sebe okamžik, který trval jako věčnost. Pak jsem se otočila a odešla a on se mě nepokusil zastavit.
Opora, kterou jsem potřebovala
„Vážně, já bych mu ještě vrazila facku,“ řekla Olina a postavila přede mě hrnek čaje s medem a zázvorem. „Jen tak preventivně. Aby si zapamatoval, že ne každá holka mu spolkne pohádky o ‚odloučení‘.“
Seděly jsme na její pohovce, zabalené do deky, s tvarohem a chipsy na jednom talíři. Olina vždycky věděla, jak mě odzbrojit. A jak mě postavit na nohy.
„Víš, co mě bolí nejvíc?“ zeptala jsem se tiše. „Že jsem mu uvěřila. Že jsem si opravdu myslela, že z toho něco bude. A on měl celou tu dobu… doma manželku.“
„Ne, Evi. Ne ‚měl‘. On ji má. A vsadím se, že nejen ji.“
„Cítíš se využitá?“ dodala po chvíli.
Přikývla jsem. Ještě jsem to neuměla obléct do slov, ale všechno ve mně křičelo. Cítila jsem se jako idiotka. Jako holka, kterou si může vzít „na chvíli“, dokud se manželka nevrátí do jeho přízně nebo dokud se neomrzí. Cítila jsem se jako záložní plán.
„Olino, já si vážně myslela, že z toho něco bude. Že se to… rozvine,“ zašeptala jsem.
„Protože jsi hodná holka. A chceš lidem věřit. Ale někdy se musíš dívat na činy, ne na slova,“ odpověděla a dotkla se mého ramene. „Chlap, který ti hned neřekne, že je ženatý, nestojí za slzy. On ti lhal. A ty jsi mu důvěřovala. To není tvoje chyba.“
Brečela jsem. Tak potichu, že i Olinin pes – starý voříšek – přišel a položil mi hlavu na klín. Na chvíli jsem byla jen já, moje zlomené srdce, čaj s medem a kamarádka, která mi nedovolila se zhroutit. Tehdy jsem pochopila, že to musím ukončit. Nejen s Markem, ale i s vlastní naivní představou, že každý příběh má šťastný konec.
Eva, 27 let
Související články
