Aneta rozmazlovala jedinou dceru po rozvodu, aby jí vynahradila chybějícího otce. Julie však brzy začala lhát a utrácet tisíce za luxus i alkohol. Až tehdy matka pochopila, že musí přestat být bankomatem a začít být skutečnou mámou.
Julii bylo tehdy patnáct let. Byla to moje jediná dcera, moje všechno. Po rozvodu jsem se jí snažila vynahradit všechno, o co přišla. Kupovala jsem, dovolovala, přivírala jsem oči. Já sama byla zavalená prací, unavená, osamělá. Rozchod s Danielem byl pro mě velmi těžký. Kdysi býval skutečnou láskou mého života. Časem jsme se jeden druhému začali vzdalovat. Ale byla jsem přesvědčená, že přesně takhle vypadá každodenní život.
„Skutečný život není jen o tom, dívat se jeden druhému do očí, chodit na procházky za ručičku, romantické večeře a ohňostroje,“ vysvětlovala mi moje vlastní matka, když jsem si jí stěžovala na své rozpadající se manželství.
„Ale taky to nejsou jen věčné výčitky, nevraživé pohledy a dělání si naschválů. Vztah by měl dávat sílu bojovat s nepřízní osudu, a ne být další zátěží, ne? “ snažila jsem se jí ukázat svůj pohled na věc, ale naprosto ho zlehčovala.
„Ach, dítě, dítě. Život není pohádka a musíš si na to zvyknout. Není vždycky všechno růžové, ale přece jen se to ve dvou lépe táhne.“
Možná, že lépe. Ale já jsem se nechtěla spokojit s málem. Už jsem byla vyčerpaná z našich neustálých tahanic. Přesto jsem naše manželství opravdu chtěla zachránit. Plánovala jsem romantické výlety, navrhovala terapii. Můj manžel měl ale vždycky jiné plány.
Brzy se ukázalo, že už není na čem pracovat. Daniel měl milenku. Mnohem mladší než já. Bezstarostnou studentku, která k němu přišla do firmy na stáž a omotala si ho kolem prstu. Tamten vztah se pro něj ukázal být důležitější. Opustil mě i Julii, aby si zařídil život po boku sladké Melánie.
Chtěla jsem jí vynahradit chybějícího otce
Ty chvíle pro mě byly opravdu těžké. Ztratila jsem pocit bezpečí a sebevědomí. Věděla jsem ale, že se po té zradě musím vzpamatovat, protože mě dcera potřebuje. Byla to ztracená dvanáctiletá holka, která nechápala, proč se její rodina najednou rozpadá. S otcem měla vždycky dobrý vztah. Byl, jaký byl, ale Julii přímo zbožňoval a choval se k ní jako k princezně.
A najednou pro svou milovanou dcerušku přestal mít čas. Nová žena si ho naprosto zabrala pro sebe. Zapomínal dokonce i na domluvené schůzky a Julča plakala, že už ji tatínek nemá rád. Snažila jsem se jí to tedy nějak vynahradit. Chtěla jsem, aby byla šťastná. Ale pustila jsem se do toho všeho špatně. Teď už vím, že jsem měla nejdřív zapracovat na své vlastní hlavě a pak vzít Julii na terapii. Chtěla jsem však všem kolem, a možná i sama sobě, dokázat, že všechno zvládnu. Že to dám. Protože kdo jiný, když ne já?
A tak jsem to svoje dítě příliš rozmazlila. Zdálo se mi, že drahými nákupy jí vynahradím chybějícího otce doma. A také nedostatek mého času. Protože teď jsem musela pracovat za nás oba, abych udržela podobnou životní úroveň. Julie dostávala vysoké kapesné, značkové oblečení, dobrou kosmetiku, designové doplňky. Prostě jsem začala plnit její rozmary a ona si rychle všimla, že dostane všechno, o co si jen řekne.
„Mami, půjčíš mi pětistovku?“ zeptala se Julie, opřená o rám dveří.
„Na co tentokrát?“ usmála jsem se, aniž bych tušila, že tuhle otázku si budu klást čím dál častěji.
Zpočátku ty pětistovky byly na kino, pizzu, doučování. – „Protože Saša chodí na angličtinu a já nechci zaostávat,“ „Protože si všichni po škole objednávají jídlo,“ „Protože si musím koupit knihu na biologii.“ „Protože si chci koupit lesk na rty. Všechny holky ze třídy takový mají.“ Takže jsem peníze dávala. Bez mrknutí oka.
Mami, neotravuj
Postupem času byly její prosby stále častější. Když jsem se ptala, jestli si třeba něco neušetřila z kapesného, odbyla mě pohledem.
„Mami, neotravuj. Pro tebe je to jen pár korun. A kapesné mám stejně hrozně nízké. Všechny holky dostávají víc.“
Ale z těch „pár korun“ se najednou stala týdně tisícovka, pak patnáct set. Pracovala jsem jako zdravotní sestra. S dalšími službami jsem možná nevydělávala tak málo, ale měla jsem na starosti celou domácnost. Nájem, účty za elektřinu a plyn, voda, odpadky, topení. Nemluvě o jídle, dojíždění do práce, nutnosti koupit nové boty. Mezi boháče jsem nepatřila. A taky jsem nemohla do nekonečna brát tolik přesčasů. Chtěla jsem si taky občas udělat prodloužený víkend, trochu si odpočinout, možná někam vyjet. A ne brát každou možnou víkendovou, noční i sváteční službu, jen abych dávala Julii další stovky, které ona lehkovážně utrácela za hlouposti.
Někdy jsem si raději sama něco nekoupila nebo se vzdala nákupu do domácnosti, jen abych se nevystavila fňukání vlastní dcery, která se dožadovala dalších peněz. Ona natahovala ruku pro víc a víc a já jí dávala. Proč? Asi jsem se prostě bála, že s ní ztratím kontakt, pokud nastavím hranice.
Začala jsem mít podezření
Jednoho dne si Julie řekla o patnáct set korun na… zkušební přijímačky na střední.
„Musím to zaplatit do zítřka. Učitelka to říkala,“ dodala a podívala se na mě se sebejistotou, jakou jsem u ní dřív neznala.
Měla jsem divný pocit. Placené přijímačky? Začala jsem přemýšlet. Nevymýšlí si náhodou? Schválně jsem si vzala v nemocnici den volna a šla jsem do školy. Po rozhovoru s třídní učitelkou jsem cítila, jak mi tuhne krev v žilách. Žádné poplatky se neplatily. Ba co víc, žádné zkušební testy nebyly. Vždyť střední školy při přijímacím řízení berou v úvahu body ze státních přijímacích zkoušek. A ty skládá každý žák ve své škole. Zdarma, protože jsou státní.
„Vaše dcera stále častěji chybí na hodinách. Chodí pozdě, často je nepřipravená, její známky se výrazně zhoršily,“ dodala učitelka starostlivě. „Je opravdu nejvyšší čas začít myslet na přijímací zkoušky. Julča bývala jedna z nejlepších studentek. Byla by škoda, kdyby se nedostala na žádnou pořádnou střední školu,“ její učitelka se odmlčela a já vyvalila oči.
Vždyť jsem jí pořád dávala peníze na knihy, doučování, hodiny angličtiny. A ukázalo se, že s angličtinou sotva proplouvá. Ztuhla jsem. Co tedy to moje dítě dělá s volným časem, když chodí za školu? Co dělá s penězi, které jí dávám? A co dělá se mnou? Lže mi do očí? Už jsem věděla, že ano, ale bála jsem se to vyslovit nahlas.
Tajemství bylo odhaleno
Nebyla jsem hrdá na to, co jsem udělala potom, ale cítila jsem, že musím, protože jinak ten problém nevyřešíme. Nahlédla jsem jí do pokoje, když byla u kamarádky. V jedné ze zásuvek jsem našla tašku plnou luxusní kosmetiky a lístky na koncerty. Ve skříni viselo nové oblečení ze značkových obchodů. Ještě s visačkami. V nočním stolku byly poukazy do známých kosmetických salonů. Bylo tam ještě něco. V rohu pokoje jsem objevila prázdné lahve od alkoholu.
Cítila jsem se, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. Moje malá holčička mě měsíce podváděla. Utrácela peníze za věci, o kterých jsem neměla tušení, žila ve světě, do kterého jsem nebyla zvaná. Nejspíš si našla novou partu, na kterou chtěla udělat dojem. Kvůli nim chodila za školu, kupovala si drahé věci a zkoušela alkohol.
„Lhala jsi mi. Proč?“ zeptala jsem se, když se vrátila. Nevím, jestli jsem byla víc naštvaná, nebo smutná.
Nechtěla jsem chodit kolem horké kaše. Proto jsem na ni zaútočila, sotva překročila práh. A ona… ona to nepopřela.
„Ty to nikdy nepochopíš! Chci něco znamenat. Chci vypadat jako ostatní holky, mít super život. Ty jsi… nudná, mami! Ty nic nemáš. Pořád jen dřeš, jsi unavená a vynervovaná. A co z toho máš? A chceš, abych byla taky taková? Abych měla takový život jako ty?“
Její slova mě zabolela víc než facka. Ale nekřičela jsem. Neplakala. Poprvé v životě… byla jsem klidná. Věděla jsem, že musím zachovat chladnou hlavu. Že si nemůžu dovolit žádný nepředvídaný krok, diktovaný emocemi.
Zavedla jsem nová pravidla
„To si myslíš? Že z mé práce v nemocnici stejně nic není? V pořádku. Takže ode dneška ode mě nedostaneš ani korunu. Konec sponzoringu,“ řekla jsem tvrdě a překvapivě klidně, i když v hloubi duše jsem se celá třásla.
„Nech toho, vždyť mi není osmnáct, takže mě musíš živit,“ odfrkla si s překvapivou sebejistotou.
„Samozřejmě, mám povinnost tě živit. Máš střechu nad hlavou, jídlo, zaplacené všechny příspěvky ve škole. Boty a oblečení ti budu kupovat sama. Kosmetiku mít nemusíš. Doma je všechno, co potřebuješ. Ve škole ti zaplatím obědy v jídelně. Nebudeš potřebovat kapesné. S dalšími nákupy budeš chodit za mnou. Hotovost už nedostaneš. A začneš mít povinnosti doma, protože doteď jsi tu skoro nic nedělala.“
„Cože?? To myslíš vážně?“ bylo vidět, že Julča analyzuje má slova a konečně jí dochází, že to myslím smrtelně vážně.
„A začneme chodit na terapii k dobrému psychologovi. Ty. I já. Protože jsme asi obě ztracené.“
Na první sezení do ordinace nepřišla. Ale na druhé už ano. A pak začala mluvit. O tom, že se cítila podřadně, protože neměla tátu. Že chtěla patřit do party. Že záviděla kamarádkám, kterým matky kupovaly všechno bez ptaní. Že viděla, že mě to bolí, ale nedokázala přestat.
Přestala jsem být bankomatem
Teď je Julii sedmnáct let. Sama si přivydělává po škole. Rovná zboží v sekáči, který vede moje kamarádka. Dostává za to peníze, někdy si může vybrat nějaké fajn kousky za pár korun. Pořád mě občas poprosí o peníze, ale řekne na co. A já už nejsem bankomat, ze kterého se dá bezmyšlenkovitě čerpat. Jsem máma.
A víte co? Dítě vůbec nepotřebuje všechno. Potřebuje hranice a přítomnost. A někdy prostě lásku vyjádřenou ne platební kartou, ale slovem: „ne“.
Aneta, 45 let
Související články
