S Karlem jsme se poznali, když jsem byla na vysoké. On, velmi praktický a o tři roky starší, už tehdy pracoval jako konzultant ve velké firmě. Já jsem zase dělala první grafiku na zakázku a připravovala si půdu pro práci na dálku. Ráda jsem s ním chodila do města, i když se nejednalo o žádná kdovíjak nápaditá nebo romantická setkání. Prostě jsme spolu trávili příjemně čas a já z jeho strany necítila žádný tlak.
Ráda jsem kreslila a navrhovala, a proto jsem se nikdy nehnala do mateřství. Nedokázala jsem si sama sebe s dětmi představit, hlavně proto, že jsem si nemyslela, že bych jim dokázala zajistit správnou péči. Rodiče velmi tlačili na svatbu, protože byli přesvědčeni, že se brzy dočkají vnoučat. Já jsem si naopak s úlevou oddechla, když Karel přiznal, že vlastně děti neplánuje.
„Vážně?“ zeptala jsem se ho tehdy. „Já si to taky nedokážu představit.“
„To je dobře,“ konstatoval spokojeně. „My dva jsme ideální kombinace. Proč to kazit?“
Rodina byla v šoku
Podle přání rodičů – jak mých, tak Karla – se svatba konala poměrně brzy. Všichni se skvěle bavili a my jsme rodině až po nějaké době oznámili, že ji neplánujeme rozšiřovat.
„Vůbec nevím, o co se tady hádat,“ prohlásil nakonec můj muž, protože už měl asi opravdu dost neustálého naléhání a slovních přestřelek. „Je to náš život a my žádné děti neplánujeme. Je na čase, abyste se s tím smířili. Všichni.“
To vám byl křik! Většina příbuzných se na nás smrtelně urazila, jako bych měla přinejmenším povinnost rodit a Karel být skvělým otcem, ačkoliv to vůbec nechtěl. Časem, když si ostatní nějak zvykli na myšlenku, že budeme prostě bezdětný pár, se ale všechno uklidnilo.
Nám s Karlem se žilo báječně. On byl ten, kdo vydělával podstatně víc, protože se s jakýmsi přirozeným charismatem šplhal po kariérním žebříčku ve své korporaci. Já měla docela dost zakázek, dokonce jsem si založila vlastní firmu a nějak se to točilo. Bez dětí nám bylo docela dobře.
Jenže stále více mých známých mělo děti a já jsem se začala přistihovat při tom, že se při pohledu na ně vlastně usmívám a srdce mi pokaždé začne bít nějak silněji. Ačkoliv jsem se tehdy stále neviděla v roli matky, něco se ve mně pohnulo.
Všimla jsem si, že se měním
Stále častěji jsem na ulici nakukovala do kočárků – tak nějak potají, nebo když se nějaká šťastná maminka chtěla pochlubit svým pokladem. Při odpoledních procházkách po nedalekém náměstíčku jsem zase ráda pozorovala děti, jak si hrály na místním hřišti nebo se honily mezi stromy. Nevěděla jsem, kde se to ve mně bere, a přesto jsem cítila zvláštní prázdnotu.
„To je nejvyšší čas,“ slyšela jsem jednou od Sáry, mé vrstevnice, která plánovala dítě s novým chlapem. „S Pavlem to nevyšlo, ale teď, s Michalem, to bude jiné. Jenom se musíme snažit, protože to není žádná legrace! Je jasné, že mladší už nebudu.“
„Mladší už nebudu“ – tato slova mě provázela i v následujících dnech. Pomalu jsem si uvědomovala, že brzy budou určité věci obtížné a posléze nemožné. Jako bych nechtěla být matkou, asi ne, a přesto jsem měla nepříjemný pocit, že mi něco uniká.
Mezitím se moje o tři roky mladší sestra Anička vdala za okouzlujícího kluka Igora, a to už s ním byla těhotná. K všeobecné radosti celé rodiny, a zejména naší matky, porodila dvojčata: Maju a Daniela. Nějak to vyšlo, že jsem jí s nimi po porodu trochu pomáhala, protože jsem ze všech měla nejvíc času. Jenom Karel se trochu rozčiloval, že mě prý tak využívají – já to ale viděla úplně jinak. Byla jsem naivní? Důvěřivá? Možná. Každopádně mi to docela vyhovovalo.
Měla jsem pochybnosti
Opravdu mi to dělalo radost a nebrala jsem to jako nepříjemnou povinnost nebo laskavost, kterou sestře prokazuji tak trochu proti své vůli. Možná jsem byla divná, ale cítila jsem se skvěle, když jsem ty malé špunty pozorovala a starala se, aby jim nic nechybělo. Dokonce i Anička byla mile překvapená, jak skvěle takovou péči zvládám.
„Ach, Justýno,“ zakroutila hlavou, asi stále nevěřícně. „Byla bys skvělá máma, víš?“
„Ale, přeháníš,“ trochu jsem se tehdy zarazila. „Prostě... to tak nějak samo... No, ostatně, jsou to přece moji synovci, ne?“
„Přikývla a začala se rozplývat nad prcky, ale já už jsem byla myšlenkami jinde. Přemýšlela jsem, jestli měla pravdu. Jestli bych opravdu mohla být dobrou matkou. Vlastně, když jsem se s takovou lehkostí starala o děti své sestry, proč bych se nedokázala postarat o své vlastní?
„Možná... možná by to nebyl tak špatný nápad?“ prohodila jsem nakonec nesměle. „Víš, že bychom se s Karlem taky pokusili o dítě.“
„Ne jasně!“ Anička se celá rozzářila. „Vždyť říkám, že z tebe bude super máma!“
„Jenom nevím, jestli bude Karel souhlasit,“ zamumlala jsem a nahlas tak vyjádřila svou hlavní obavu.
On do toho nemá co mluvit,„ prohlásila důrazně, čehož bych já nebyla schopná. “Řekni mu, že jsi změnila názor, a hotovo.„
Manžel se naštval
Kdyby to bylo tak jednoduché... Karel byl vždycky hrozně tvrdohlavý a obvykle ho nešlo přesvědčit, že je něco jinak, než si usmyslel. Obávala jsem se, že rozhovor s ním vůbec nebude tak jednoduchý, jak si Anička předem myslela. Připravovala jsem se na něj dost dlouho, ale nakonec jsem usoudila, že je čas se odhodlat. Zvlášť když jsem tak moc chtěla, aby nějak souhlasil.
Když jsem přiznala, že navzdory tomu, co jsem říkala dřív, jsem teď zatoužila po dítěti, pohoršeně si odfrkl.
„Justýno, na něčem jsme se domluvili,“ řekl vyčítavě. Podíval se na mě zjevně podrážděně, i když jsem toho vlastně ještě moc neřekla. „Žádné děti být neměly. Sama jsi to chtěla.“
„No dobře, ale to bylo dřív,“ konstatovala jsem. „Byla jsem mladší, méně jsem si uvědomovala určité věci...“
„Uvědomovala?“ hlasitě se zasmál a pak dodal zvýšeným hlasem: „Vždyť právě teď se chováš, jako bys přišla o rozum! Co, sestřička tě zblbla, co?“
„Anička s tím nemá nic společného,“ vysvětlovala jsem a snažila se zůstat v klidu. „Oblíbila jsem si děti, dospěla jsem...“
„Aha, takže já jsem nedospělý?!“ zavrčel. „Protože co? Protože neměním názor každých pět minut?! A nesouhlasím s nějakými hloupými ženskými rozmary?“
Nechápala jsem jeho výbuch. Co bylo špatného na tom, že jsem to téma otevřela? Copak to není tak, že jsem k tomu rozhodnutí prostě mohla dospět? A děti... No, cítila jsem, že bych byla skvělá matka. Vždyť žena je tvor vrtkavý.
„Zaprvé, nebylo to pět minut,“ odsekla jsem. „Zadruhé, necítím se provinile. Nemůžeš mi zakázat chtít dítě.“
„A ty mě nemůžeš nutit, abych ho měl!“ Přimhouřil oči. „Vzal jsem si tě, protože jsem si myslel, že na to máme podobný názor. Ale jak vidím, všechny ženy jsou stejné!“
Nevím, co teď
Po tomto nepříliš příjemném rozhovoru mezi mnou a Karlem nastalo ticho. On si asi myslí, že je všechno v pořádku a že mě to brzy přejde. Jenže se mýlí, protože mě to rozhodně nepřejde. Obávám se ale, že on názor také nezmění.
To mě ale staví do velmi obtížné situace. Protože chci být mámou a mámou se rozhodně stanu. A pokud se toho Karel nechce účastnit, tak co... Možná bych si měla najít někoho jiného? Možná tohle manželství přece jen nemá budoucnost?
Budu muset zvážit rozvod. Vždyť je spousta chlapů, kteří berou otázku založení rodiny vážně a chtějí se stát otci. Když je to proti Karlově přirozenosti a nehodlá v tomto směru nic dělat, ani se se mnou podívat k sestře, aby chvíli pobyl s dětmi, nehodlám ho trápit. Je možné, že prostě každý půjdeme svou vlastní cestou a ty se už nikdy neprotnou. Jen si nejsem jistá, jestli si to Karel uvědomuje.
Justýna, 33 let
Související články
