Marek býval mým hrdinou – pohledný, sebevědomý, s jiskrami v očích a náručí, která mi dávala pocit bezpečí. Pamatuji si, jak mi při našem prvním setkání podal ruku s takovým úsměvem, že se mi podlomila kolena. Zasypával mě komplimenty, dokázal vycítit okamžik, kdy mě měl obejmout nebo se mnou jen mlčet. Smáli jsme se jako děti a milovali se jako blázni.
Něco se změnilo
A pak všechno začalo blednout. Marek se utopil v práci, přibral, přestal o sebe dbát. Už se na mě nedíval jako dřív. Zmizela spontánní gesta, rozhovory u vína, něha. Stala jsem se pro něj něčím jako domácí spotřebič – potřebným, ale neviditelným.
Zkoušela jsem všechno: diety, společné tréninky, rozhovory, dokonce i sexy prádlo, kterého si, jak se zdálo, nevšímal. Myslela jsem si, že když zorganizuji víkend jen pro nás, daleko od každodenního života, něco se změní. Postupem času jsem však přestala věřit, že jsem schopná z něj ještě něco dostat.
Teď jsme jako spolubydlící. On – rezignovaný, zahořklý, sedí s pivem u televize. Já – osamělá ve vztahu, který mi už nedává nic kromě frustrace a lítosti. Někdy se na něj dívám a přemýšlím, jestli je to pořád ten stejný muž, kterého jsem kdysi milovala.
„Zarezervovala jsem víkend ve wellness“, řekla jsem. „Od pátku do neděle.“ Takový krátký výlet. Jen my dva.
„Proč? Budou tam jen nějaké slečinky v županech a bahenní masky. To není nic pro mě.“
Jenom kritizoval
V hlavě se mi rozjel kolotoč myšlenek, který jsem až příliš dobře znala. Zase žádné nadšení. Zase kritika, dřív než ho vůbec napadne, že by to mohlo být něco fajn.
„Chtěla jsem, abychomstrávili trochu času spolu“, řekla jsem tvrdě. „Bez televize, bez práce. Jen my.“
„A co tam budu dělat? Já se v těch vašich procedurách nevyznám.“
„Můžeš si prostě odpočinout, déle si pospat, jít na procházku. Nemusíš se na nic objednávat, jestli nechceš.“
Podíval se na mě, ale ten pohled byl prázdný. Bez hněvu, bez vřelosti, jako by se na mě díval skrz sklo.
„No dobře, když už jsi všechno naplánovala… tak pojedu“, pronesl nakonec milostivě.
Vstala jsem od stolu. Nechtěla jsem, aby viděl zklamání v mé tváři. Protože to nebyla první taková situace a bylo pro mě čím dál těžší předstírat, že se mě to nedotýká.
Vyrazili jsme chladného pátečního rána. Marek celou cestu mlčel, z rádia se linul jazz, který jsem pouštěla, když jsem chtěla, aby se atmosféra alespoň trochu uvolnila. Dorazili jsme do penzionu mezi borovicemi, s výhledem na jezero. Na recepci to vonělo po levanduli a personál se usmíval s naučenou srdečností. Pocítila jsem úlevu, že jsme daleko od domova.
Doslova jsem oněměla
První den jsme šli chodbou na masáž, když Marek na chodbě ztratil ručník. Nevšimli jsme si toho, ale žena, která šla zjevně za námi, ho zvedla a přistoupila ke mně.
„Promiňte…“, řekla s úsměvem. „Váš tatínek asi ztratil ručník.“
Ztuhla jsem. S úsměvem jsem přikývla a zamumlala poděkování. V tu chvíli jsem se na Marka nepodívala. Polilo mě horko. Cítila jsem, že všechno, co jsem dosud potlačovala, na mě udeřilo v jediné vteřině: Markova kila navíc, jeho obnošená mikina nebo věčně vytahané tričko a to, že se vytratil ze života. Stal se někým jiným, někým, koho jsem neznala. Někým, vedle koho jsem vypadala jako jeho dcera.
Po masáži jsme se v tichosti vrátili do pokoje. On tu poznámku asi neslyšel, a pokud ano, nedal to na sobě znát. Já jsem neřekla nic. Sundala jsem si župan, lehla si na postel a zírala do stropu.
Ten večer jsme spolu nemluvili. Marek si pustil televizi a usnul před devátou. Já jsem ještě dlouho nemohla usnout. Ležela jsem vedle něj a připadala si jako někdo, kdo na tenhle výlet přijel s náhodným mužem, a ne se svým manželem.
Byl mi cizí
Když jsme se vrátili domů, zavládlo mezi námi to známé, těžké ticho. Každý z nás se věnoval svým každodenním rituálům – Marek si pustil televizi, já jsem začala vybalovat kufr. Umyla jsem si ruce, převlékla se, sedla si ke stolu v kuchyni a dívala se, jak se pomalu otáčí ručička hodin. Po půl hodině se ke mně přidal.
„Co děláš?“ zeptal se.
„Čekám“, odpověděla jsem.
„Na co?“
„Na chvíli, kdy pochopíš, že už mezi námi nic není.“
Nakrčil obočí a zkřížil ruce na prsou.
„Zase se ti něco nelíbí?“
„Marku, nedělej, že nevidíš, co se děje. My už nejsme manželé. Jsme dva lidé, kteří bydlí pod jednou střechou. Bez rozhovorů, bez dotyků, bez čehokoli.“
„Přeháníš“, odvětil a nalil si vodu do sklenice. „Vždycky se ti něco nelíbí.“
„Ne. Přestalo se mi to líbit, až když jsi mě přestal vnímat. Když jsem se pro tebe stala jen kulisou. Víš, že ve wellness si někdo myslel, že jsem tvoje dcera?“
Bylo mi trapně
Sklenice mu ztuhla v ruce.
„Cože?“
„Žena, cizí osoba, řekla, že jsem tvoje dcera. A já jsem se usmála, protože jsem nevěděla, jak jinak zareagovat. Ale uvnitř se mi udělalo špatně, protože jsem měla dojem, že to nebylo jen o vzhledu. Že skutečně působíš starší.“
Marek klesl na židli. Chvíli nic neříkal. Nakonec promluvil.
„Takže teď už mi budeš všechno vyčítat? Jak vypadám, jak se chovám?“
„Vyčítám ti, že ses přestal snažit. Poslední roky jsem v tomhle vztahu byla sama. Nemám manžela, mám souseda, který sní večeři a usne u televize. Nemám s tebou už nic společného kromě příjmení.“
„Vážně to tak vidíš?“ zeptal se tiše.
„Ano. A už to nechci dál snášet. Chci, abys ses odstěhoval.“
Podíval se na mě beze slova. V jeho očích nebyla lítost, jen překvapení, jako by neměl tušení, že je něco špatně. Jako by si celou tu dobu opravdu myslel, že je všechno v pořádku.
Začala jsem znovu
První dny po jeho odchodu byly zvláštní. Celá léta jsem si myslela, že když zůstanu sama, přepadne mě prázdnota, panika, strach. Ale nic z toho nepřišlo. Místo toho jsem si vzpomněla na drobné situace z posledních let: jak jsem dělala večeři a čekala, až řekne alespoň „děkuji“, a on si pustil zprávy. Jak jsem si kupovala prádlo a nikdy nepadlo slovo obdivu. Jak mi k narozeninám nechával dárek na stole, jako by mi ho nemohl dát osobně.
To všechno se mi vracelo, ne aby mě to srazilo na kolena, ale aby mi to připomnělo, že mé rozhodnutí bylo správné. Byla jsem loajální k někomu, kdo přestal být loajální ke mně – ne nevěrou, ne lží, ale lhostejností. A to bolí víc, protože jsem čekala na něco, co se nevrátí, stýskalo se mi po něčem, co už léta neexistovalo.
Možná se za nějaký čas zase zamiluji, možná budu chtít, aby mě někdo objal, zeptal se, jaký jsem měla den. Ale pokud ne – taky dobře, protože poprvé po dlouhé době cítím, že nemusím s někým být, abych se cítila sama sebou.
Eliška, 41 let
