Po naší svatbě jsem snila jen o jediném – o chvilce klidu s manželem. O té první noci, kdy budeme jen my dva. Bez hostů, bez rozhovorů, bez nervů. Bohužel, realita se s mými sny střetla rychleji, než jsem si stihla sundat závoj. Když tchyně bez zaklepání vešla do našeho pokoje, nesla čaj a "pár slov na dobrou noc", cítila jsem, že to není vtip. Tehdy řekla jedinou větu, která mi dodnes zní v uších: "Ode dneška se všechno změní." Měla pravdu. Jen jsem si nemyslela, že až tak moc.
Noc, která všechno začala
Vešli jsme do pokoje a drželi se za ruce. Michal se usmíval jako kluk, který si právě splnil svůj největší sen. Já jsem se taky usmívala, i když uvnitř jsem byla celá napjatá. Svatby nesnáším, ale tahle – ta jedna jediná – byla opravdu důležitá. S úlevou jsem ze sebe shodila šaty a Michal mi podal župan se smíchem, že teď se na mě může dívat bez svědků. A v tu chvíli někdo zaklepal. Vlastně ani ne – bylo to jen sotva slyšitelné ťuknutí a hned poté se pohnula klika.
„Haló?“ – zavolal Michal, ale dveře se už pootevíraly.
Dovnitř vešla jeho matka. V ruce držela podnos s šálky. Jako by to byl ten nejnormálnější večer na světě, a ne naše svatební noc.
„Myslela jsem, že byste si třeba dali něco teplého,“ – řekla a rozhlížela se po pokoji. „A že si na chvilku promluvíme.“
„Mami, vážně?“ – Michal se to snažil obrátit v žert, ale já na ni zírala jako na ducha.
„Teď se všechno změní,“ – dodala tiše, jako by sama pro sebe. „Už to nebude jako dřív.“
Stála jsem na místě, zabalená v županu, se srdcem bušícím jako o závod. Michal sáhl po podnosu, ale já věděla, že to není čaj. Bylo to varování. První z mnoha. Ještě jsem netušila, jak moc nám tahle žena zničí každodenní život.
Host, kterého se nešlo zbavit
Ráno jsem se probudila jako první. Michal ještě spal, klidně dýchal, jako by noc proběhla bez jakýchkoliv rušivých vlivů. Ale já si pamatovala každý detail. Tchyně u nás seděla přes hodinu. Nejdřív mluvila o tom, jak umí být život v manželství těžký, pak začala vzpomínat na jejich rodinné svátky a jak Michal vždycky usnul u stromečku. Byla jsem zmatená – měla to být nějaká forma... výstrahy? Potichu jsem vyšla z pokoje a šla do kuchyně. A tam – ona. V županu, s novinami a šálkem kávy.
„Ach, už jsi vzhůru?“ – usmála se jakoby starostlivě. „Vzala jsem si klíče z komody, když jste tu ještě nebyli. Mám to přece kousek, tak proč bych se vracela k sobě?“
Zatajil se mi dech.
„Měla jste se přece včera vracet se strýčkem Ríšou,“ – připomněla jsem opatrně.
„On už jel. A já tu pár dní zůstanu. Musím na vás trochu dohlédnout. Víte, ty začátky...“
Toho bylo příliš. Vrátila jsem se do pokoje a šťouchla do Michala.
„Tvoje matka nikam nejela. Sedí v kuchyni a dělá si snídani jako doma.“
„Co?“ – zamračil se a zvedl se na lokti. „Vždyť říkala, že se vrací...“
„No tak si to rozmyslela. A říká, že na nás “dohlédne.„
Tehdy jsem v jeho očích uviděla něco zvláštního. Něco mezi vztekem a bezmocí. Ale ani slovo odporu. Už tehdy jsem cítila, že zbavit se jí nebude snadné.
Můj domov, ale její pravidla
Uplynuly tři dny. Tři dlouhé dny, během kterých tchyně přeorganizovala náš byt po svém. Ráno vcházela do ložnice, otevírala okna a bez zeptání převlékala povlečení. V půl sedmé stavěla na stůl vajíčka naměkko a v sedm sepisovala nákupní seznam, který předávala Michalovi, jako by mu bylo znovu deset let.
„Udělejte tohle a pak tamto. Jo, a ještě by to chtělo vyprat záclony,“ – prohodila, zatímco se procházela po bytě v pantoflích, které si „mimochodem“ – přinesla z domova.
Když jsem ji upozornila, že tohle je přece jen náš byt, jen se usmála:
„Já vím, drahoušku. Ale prozatím je vám potřeba pomoct. Ty jsi ještě mladá, teprve se učíš starat o domácnost.“
Zůstala jsem jako opařená. Učím se? Posledních pět let jsem bydlela sama, pracovala, vařila, dělala všechno – a nikdo mi nemusel vysvětlovat, že hadr na prach se čas od času pere. Ale ne. Pro ni jsem byla holčička, která jí ukradla synáčka. Michal? Michal mlčel. Když jsem se s ním o tom snažila mluvit, jen si povzdechl:
„Dej jí trochu času. Víš, jaká je... vždycky se musí o všechno postarat.“
„Ale tohle je náš domov. Náš život. Já nemůžu dýchat, Michale.“
„To je jen dočasné.“
Jenže nic nebylo dočasné. Každý den stanovila novou hranici – a každou bez ptaní překročila.
Mezi manželkou a matkou
Čekala jsem, až si Michal konečně vybere. Vůbec jsem ho nechtěla stavět před hotovou věc, ale neměla jsem na vybranou. Tchyně řídila náš život jako generál. Rozhodovala, co budeme jíst k obědu, kdy můžeme pozvat přátele, a dokonce i to, kam pověsíme svatební fotky. Když jsem jí řekla, že chci pracovat z domova a potřebuji klid, odfrkla si:
„Práce... holka, ty se radši pusť do dětí, protože to pořád odkládáte.“
„Promiňte, ale to je naše věc,“ – odpověděla jsem ostře.
„Nerozčiluj se, vždyť já jen říkám to, co si všichni myslí.“
Večer jsem u Michala vybuchla.
„Buď se odstěhuje ona, nebo já. Nemůžu žít se ženou, která mě kontroluje na každém kroku.“
Seděl v křesle a šťoural se lžičkou v čaji. Dlouho nic neříkal. Nakonec si povzdechl:
„Ona to prostě... myslí dobře.“
„Ale dělá to špatně, Michale! Vidíš to? Ona se ke mně chová jako k nějakému doplňku, ne jako k tvojí ženě. Cítím se jako nájemník v jejím penzionu.“
„Chceš, abych ji vyhodil?“
„Chci, abys stál na mé straně. Abys řekl, že to já jsem teď tvoje rodina, ne ona.“
Podíval se na mě beze slova. A tehdy jsem pochopila, že on to nedokáže. Že jeho loajalita je rozdělená – ale nikdy nebude zcela na mé straně. Odešla jsem do koupelny a pustila studenou vodu, aby neslyšel, jak pláču.
Cena za věrnost
Neodešla jsem hned. Zůstala jsem, protože jsem doufala, že se Michal probudí. Že konečně řekne: „Mami, dost. Tohle je život můj a mé ženy.“ Ale nic takového se nestalo. S každým dnem bylo jeho mlčení čím dál výmluvnější. Tchyně se u nás zabydlela nadobro. Koupila si nové pantofle – speciálně na chození po „našem“ balkoně. Nechávala v kuchyni vzkazy: „Nenechávej hrnky ve dřezu“ nebo „Nastavujete si budík moc potichu, Michal zaspal“.
„Vždyť to není její věc,“ – řekla jsem jednoho dne, když jsem se znovu pokusila promluvit s Michalem.
„Ona jen chce pomoct...“
„Pomoct? Připomeň mi, kdy naposledy nás nechala o samotě déle než deset minut?“
Neodpověděl. Položil vidličku, vzal si kabát a odešel z bytu. A já cítila, že jsem zůstala sama. Když se vrátil, řekl jen krátce:
„Měl jsem těžký den. Nechci o tom teď mluvit.“
Už jsem neřekla nic. Ten večer jsem si sbalila pár věcí do tašky a přestěhovala se k Monice – mé kamarádce. Michal ten den nezavolal. Ani další. Teprve po týdnu poslal zprávu: „Možná by ses měla vrátit. Máma si už na tuhle situaci zvykla.“ Takže to já jsem si měla zvyknout. Tehdy jsem pochopila jedno – jeho věrnost mě vždycky bude stát příliš mnoho.
Když láska nestačí
Vracela jsem se pozdě večer do prázdného bytu Moniky. Měla službu, takže jsem byla sama. Sedla jsem si na pohovku a dívala se na svůj telefon. Michal od té zprávy mlčel. Nesnažil se mě získat zpátky. Nezeptal se, co cítím, co chci. Pro něj bylo nejdůležitější, aby si „máma zvykla“. Ne já.
Byla jsem zamilovaná. Opravdu. Michal byl můj klid, můj začátek. Ale ta žena – jeho matka – se mezi nás vklínila jako vítr netěsným oknem. A on ho nezavřel, neochránil mě. Jen seděl a díval se, jak mrznu. Pochopila jsem, že láska není všechno. Že potřebuji partnera, který dokáže říct „dost“, když mi někdo ubližuje. I když je ten někdo rodina. Zvláště tehdy.
Nevrátila jsem se k němu. Poslala jsem zprávu: „Potřebuji někoho, kdo mě bude chránit, a ne opouštět.“ Odepsal: „Nevěděl jsem, že tě to tak bolí.“ Neodpověděla jsem.
Dnes je to sedm měsíců. Mám vlastní byt. Klid. Občas se mi stýská, hlavně v noci. Po tom, kým Michal byl, než dovolil své matce převzít kormidlo. Ale už se tam nechci vrátit. Ne do uspořádání, ve kterém jsem na druhém místě. Když se mě někdo zeptá, co se stalo, říkám: „Tchyně vešla do našeho pokoje o svatební noci a zůstala navždy. A on jí to dovolil.“ A to mluví za vše.
Ivana, 31 let
Související články
