Bydlela jsem v malém městě, kde každý znal každého a každý věděl líp, jak by měl vypadat tvůj život. Můj domov byl chladný – ne kvůli chybějícímu topení, ale kvůli věčné lhostejnosti mé matky. Nepamatuju si, kdy mě naposledy objala. Všechno muselo být tak, jak chtěla ona, a já jsem musela být tichá, poslušná, neviditelná. Snila jsem o tom, že odsud prostě uteču.
Sezónní brigáda na borůvkách byla mou vstupenkou na svobodu. Když jsem nasedla do autobusu, poprvé po dlouhé době jsem pocítila úlevu. Ticho uvnitř znělo jako luxus, který jsem si konečně mohla dovolit.
Pro mě to bylo ideální
Slunce pálilo už od rána, když jsem vystoupila z autobusu. Vůně prachu se mísila s aromatem lesa. Pole s borůvkami se táhly až k obzoru a dřevěné chatky pro brigádníky vypadaly, jako by se měly každou chvíli rozpadnout. Ale mně to nevadilo. Byla jsem přidělena do čtyřlůžkového pokoje – palanda, prasklé zrcadlo, jedna skříň a rychlovarná konvice, která fungovala, jen když se kabel držel ve správné poloze. I tak jsem byla šťastná.
První den na poli mě někdo chytil za tašku.
„Těžká. Dej mi ji, ponesu ti ji“ – řekl kluk, který vypadal, že tu nepracuje poprvé.
„Zvládnu to“ – zamumlala jsem, ale tašku jsem mu podala.
„Jsem Kryštof“ – křivě se usmál, jako by zkoušel, jestli mu uvěřím. „Ty jsi tu nová?“
Přikývla jsem.
Kryštof byl o pár let starší. Všechny znal, s každým vtipkoval, pomáhal nováčkům. Večer u ohně si sedl vedle mě. Teplo plamenů se odráželo v jeho očích.
„Tady ti nikdo neřekne, že jsi nedostatečná“ – řekl najednou, aniž by se na mě podíval.
„Ale až se vrátím domů, zase budu nikým“ – odpověděla jsem.
Chvíli jsme seděli v tichu. Pak se na mě usmál, jako by mě znal. A políbil mě. Jemně. A já... Neutekla. Nepamatuju si, kdy se na mě naposledy někdo díval tak, jako bych byla důležitá. V tom lese, za zvuků kytary a praskání ohně, jsem pocítila něco, co mi bylo celý život cizí – klid. A ještě něco. Možná... naději?
Uviděla jsem dvě čárky
Vrátila jsem se na konci srpna. Bylo ticho, jako by městečko stihlo zapomenout, že jsem tu nebyla. Matka se nezeptala, jaké to bylo. Jen se podívala a řekla:
„Povlečení jsem vyměnila. Skříňku máš tak, jak jsi ji nechala.“
O několik dní později jsem se začala probouzet s nevolností. Myslela jsem, že je to změnou vzduchu, stresem. Ale když uplynul další týden a já stále neměla menstruaci, začala jsem se bát. Koupila jsem si test v lékárně na sídlišti. Paní lékárnice se na mě podívala se soucitem, jako bych neměla právo být zmatená.
Zamkla jsem se v koupelně u kamarádky Veroniky. Třásly se mi ruce. Když se objevila první čárka, pocítila jsem úlevu. Ale hned vedle ní se vynořila druhá – bledá, nesmělá, ale skutečná.
„Eliško...“ – zašeptala Veronika a dívala se mi přes rameno. „Je pozitivní.“
Přikývla jsem, jako bych ji neslyšela.
„Eliško, co teď?“
„Nevím. Možná když to řeknu mámě... Možná to pochopí.“
Zkoušela jsem se dovolat Kryštofovi. Volání se nezdařilo. Jeho profil zmizel ze sociálních sítí, jako by nikdy neexistoval. Cítila jsem se, jako by léto bylo jen sen a on pouhý stín. Byla jsem sama. Bála jsem se tak moc, že jsem to nedokázala pojmenovat. A zároveň... věděla jsem, že to něco ve mně, ten někdo, za to nemůže. Že to není jeho chyba.
Večer jsem se postavila před zrcadlo. Položila jsem si dlaň na břicho.
„Jsi tam?“ – zašeptala jsem. „Bojím se. Ale neopustím tě.“
.
Matka se mě zřekla
V kuchyni voněla koprovka. Matka seděla u stolu a loupala brambory. Srdce mi bušilo jako splašené, ale věděla jsem, že už nemůžu déle čekat.
„Mami... Musím ti něco říct“ – začala jsem.
Nezvedla pohled. Otřela nůž o hranu mísy.
„Jsem těhotná.“
Ztuhla. Prsty se jí sevřely na bramboře. Teprve po chvíli pomalu zvedla hlavu.
„Co jsi to řekla?“
„Jsem těhotná“ – zopakovala jsem tiše.
Ticho zaplnilo kuchyň. Bylo husté, nesnesitelné.
„Ale ne. Už nejsi moje dcera“ – zasyčela. „Všechno jsi zničila. Všechno!“
„Nebyla to náhoda... “– zkoušela jsem to. „Byl to někdo, koho jsem milovala...“
„Láska?! Ty nevíš, co to znamená láska! – prudce vstala a přešla místnost. “Kvůli tobě o nás budou všichni mluvit. Kvůli tobě! Někde se courala a teď má dítě!„
„Mami...“
„Mlč!“ – zakřičela. „V mém domě žádná panna s harantem bydlet nebude! Zmiz mi z očí!“
Stála jsem a dívala se, jak se třese hněvem. Hledala jsem v ní ženu, která kdysi bývala mou matkou. Ale nebyla tam. Zůstal jen vztek a stud.
„Mami, prosím...“
„Už nemáš domov“ – řekla ledově. „Můžeš spát, kde chceš. Ale sem se nevracej.“
Odešla jsem. Dveře se za mnou s ránou zavřely. Bylo mi osmnáct, měla jsem pár tisícovek a jeden život pod srdcem. A nikoho, kdo by mě objal.
Prostě jsem odjela
Utekla jsem v noci. Sbalila jsem si batoh, vzala bundu a vyrazila bez cíle. Město spalo, ale pouliční lampy vrhaly stíny, které tančily na chodnících. Šla jsem dlouho, až jsem se ocitla na nádraží. Zastávka byla prázdná. Sedla jsem si na studenou lavičku. Začalo pršet.
Koupila jsem si lístek na první autobus, který jel. Nepamatovala jsem si kam. Jela jsem, dívala se do tmy za oknem a ticho uvnitř mi připomínalo to z autobusu na borůvky. Jenže tehdy jsem cítila úlevu. Teď – jen prázdnotu.
Vystoupila jsem v nějakém městečku. Našla jsem nádraží a vešla dovnitř. Vonělo to stářím, únavou a kávou z automatu. Starší pán v bundě se záplatami seděl s termoskou u stolku.
„Jsi unavená“ – řekl, aniž by se na cokoliv ptal.
„Trochu“ – odpověděla jsem a dívala se na své ruce.
„Čaj? Mám horký.“
Podal mi kelímek s kouřícím nápojem. Zachvěla jsem se, protože už dlouho na mě nikdo nebyl hodný. Do očí se mi nahrnuly slzy.
„Neplač, děvče. Dokud jsi na světě, všechno se ještě může spravit.“
Usnula jsem na lavičce, přikrytá jeho bundou. Nad ránem jsem se probudila a věděla jsem jedno – musím se rozhodnout. Přemýšlela jsem, co dělat. Ale když jsem se dotkla břicha, pochopila jsem, že od toho nemůžu utéct. Že už je to někdo, ne něco. Někdo, kdo si zaslouží jméno.
„Možná... Honzík“ – zašeptala jsem. „Nebo Nina. Nevím.“
Podívala jsem se z okna na srpnové nebe. Bylo šedé, ale klidné. Jako by na chvíli celý svět přestal křičet.
Tak tě chci milovat
Našla jsem si pokoj k pronájmu u starší paní z inzerátu. Moc se neptala. Řekla jen:
„Pronajímám levně, ale potřebuju klid. Mám slabé srdce.“
Přikývla jsem. Klid bylo vše, co jsem jí mohla dát.
Začala jsem pracovat v pekárně. Ráno jsem roznášela rohlíky, odpoledne umývala podlahy. Večer jsem psala dopis. Jeden, ten samý, každý den. Neměl papírovou podobu. Existoval jen v mé hlavě a v mém srdci. Dopis mému dítěti.
„Ještě nevím, jak budeš vypadat. Možná budeš mít oči jako on. Možná ne. Ale vím, že nechci, abys ses cítil nechtěný. I když tě nikdo jiný nechce – já tě chci. Neplánovala jsem tě. Nečekala jsem. Ale od chvíle, co vím, že jsi, se všechno změnilo. Bojím se. Moc. Ale zkusím být mámou. Zkusím tě milovat tak, jak mě nikdy nikdo nemiloval. Tak tě chci milovat.“
Občas volala Veronika. Ptala se, jestli něco nepotřebuju. Ale já nepotřebovala věci. Potřebovala jsem naději. A tu mi nikdo dát nemohl – musela jsem si ji najít sama.
V neděli jsem šla do parku. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala děti běhající po trávě. Smály se. Někdo je občas držel za ruku. Někdo je objal, když upadly. Dívala jsem se a slibovala si – budu takovou mámou. I kdyby se svět hroutil, já tě budu držet. Nevěděla jsem, co bude dál. Ale věděla jsem, že už tě miluju.
Srpen už není ticho
Seděla jsem na lavičce před ordinací. V dlaních jsem svírala žádanku na první ultrazvuk. Prsty se mi třásly a srdce mi bušilo jako o závod. V břiše jsem cítila známé napětí – ne tak fyzické, jako spíš emocionální. Jako by se celý můj život shromáždil v jednom bodě a čekal, až se něco stane.
Dívala jsem se na ženy s bříšky, s partnery, s úsměvy. Já byla sama. Ale ne prázdná. Už ne.
Zavřela jsem oči a začala v duchu počítat: jedna, dva, tři... až do deseti. Nádechy. Uklidňující. Potřebné, abych neutekla. Protože na chvíli jsem opravdu měla chuť vstát a prostě jít. Kamkoliv. Hlavně pryč. Ale nevstala jsem. Zůstala jsem. Protože už jsem nebyla jen já.
Sestřička zavolala mé jméno. Vešla jsem do ordinace a lehla si na lehátko. Lékařka byla tichá, věcná. Namazala mi břicho studeným gelem a pak... jsem to uslyšela. Malé srdíčko, které bilo rychleji než moje. Skutečné. Silné. Naše.
Slzy mi tekly po tvářích, ale necítila jsem stud. Srpen, který pro mě vždycky byl měsícem ticha, se najednou naplnil zvukem. A smyslem. Možná už v mém životě nebyl domov, matka, Kryštof. Ale bylo tu něco nového. A to už mi nikdo nevezme.
Srpen už nebyl ticho. Byl začátkem. I když to bolelo.
Eliška, 19 let
Související články
