Změny v rozpisu směn nám měly pomoc. Přesněji – měly nám pomoci finančně. Po pandemii byl rozpočet v naší domácnosti jako stará deka – sice ještě drží, ale každé další praní hrozí roztrháním. Byl to Marek, kdo s tím přišel první:
„ Magdo, kdybys měla možnost brát další odpolední nebo noční směny, já to s dětmi zvládnu. Vážně.“
Vzala jsem to vážně. A skutečně – první týdny všechno vypadalo jako z reklamy: Marek vařil, vyzvedával děti ze školy, uklízel dům. Dokonce jsem na chvíli cítila... hrdost. Že jsme tým.
Ale pak jsem se začala cítit jako kus nábytku. Potřebná, ale neviditelná. Vracela jsem se po směně a doma bylo ticho. Děti v postelích. Marek s ovladačem v ruce a na můj pokus o rozhovor odpovídal:
„Jsem unavený, Magdo. Možná si promluvíme zítra?“
Zítra. To bylo jeho oblíbené slovo. Jako bych den ze dne přestávala existovat. Míjela jsem se s vlastním manželem jako s cizím člověkem. Nehádali jsme se, nebyly žádné scény. Ale nebylo ani objímání, povídání, smích.
Někdy jsem večer ležela v posteli a ptala se sama sebe: „Kdy mě naposledy překvapil? Objímal mě? Řekl něco hezkého?“ Nepamatovala jsem si.„
Ale neměla jsem sílu o tom přemýšlet. Práce, děti, účty – den za dnem v jednom kole. Jen někde vzadu v hlavě mi hlodal neklid. Že to možná není jen únava. Že možná ztrácíme něco, co se už nedá získat zpět.
Ve středu jsme měli výjimečně tichý večer. Děti šly spát dřív a Marek udělal večeři – obložené chleby, čaj, nic extra. Seděli jsme u kuchyňského stolu, každý zíral do svého talíře. To ticho bylo zvláštní. Nepříjemné. Polkla jsem a zkusila nějak začít.
„Marku...“ – začala jsem tiše a snažila se, aby to neznělo vyčítavě „jak se vlastně cítíš? Je u nás... všechno v pořádku?“
Nezvedl zrak, jen pokrčil rameny.
„Jak to myslíš?“
„Ne... mezi námi. Jsme vůbec ještě spolu, nebo jen vedle sebe?“ – řekla jsem rychleji, než jsem plánovala. Až příliš upřímně.
„Jsme unavení, Magdo. To je všechno. Práce, děti. Každý má své problémy.“
Hned jsem neodpověděla. Podívala jsem se mu do tváře, ale dál se díval do stolu. Napila jsem se čaje, i když jsem necítila jeho chuť.
„Ale kdy jsme si naposledy... já nevím... povídali o něčem jiném než o nákupním seznamu?“
Místo odpovědi vstal a začal sklízet talíře
„Vážně?“ – řekla jsem už ostřeji. „Opravdu si ani nechceš promluvit?“
„Magdo, já na to teď nemám sílu. Promiň.“
Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o dlaň. Nekřičela jsem. Nebylo proč. Uvnitř jsem cítila něco zvláštního – ani vztek, ani smutek. Spíš takové zklamání, které zůstane, když se člověk snaží, a stejně z toho nic není.
Po chvíli jsem slyšela, jak zapíná myčku. Beze slova. Jako bychom byli spolubydlící. Jako by nás už nic nespojovalo.
Konečně s někým pokec
Ve čtvrtek po směně jsem zašla s Aňou, kolegyní z práce, na rychlou kávu do bistra vedle. Potřebovala jsem se vypovídat, alespoň na dvacet minut, než se vrátím domů. Aňa patřila k těm, co uměly naslouchat, ale taky prohodit nějakou jízlivou poznámku, která člověku utkvěla v hlavě.
„Vážně, od té doby, co mám jiný rozpis, mám pocit, že se mi Marek vzdálil,“ – začala jsem. „Nejde mi o nevěru, jen... víš, jako by se mu hodilo, že nejsem doma.“
Aňa svraštila obočí a opřela se na židli.
„A možná se mu prostě jen hodí, že se nemusí z ničeho zpovídat?“ – prohodila.
„Co tím myslíš?“
„No já nevím, Magdo. Chlapi, když mají volné večery a žena pracuje, tak mají občas víc svobody, než by měli.“
„Myslíš, že mě podvádí?“
„To jsem neřekla. Ale znám takové případy. Pro některé chlapy je to jako dárek z nebes. Volný byt, žádné otázky. A když se k tomu ještě nachomýtne nějaká kamarádka ze sousedství...“
.
Podívala jsem se na ni s nedůvěrou
„Aňo, to je Marek. On takový není.“
„Nikdo takový není... dokud nemá příležitost,“ – povzdechla si. „Promiň, nechtěla jsem ti dělat v hlavě zmatek. Prostě... dávej si pozor.“
Nechala mě tam s těmi slovy a šla pro děti. Já zůstala sama, s hlavou plnou pochybností.
Večer jsem se vracela domů unavená a nervózní. Když jsem šla pod naším oknem, všimla jsem si, že se v kuchyni svítí. Na chvíli jsem se zastavila. Nevím, co mě to napadlo, ale podívala jsem se nahoru.
Marek seděl u stolu pod oknem. Nebyl sám. Vedle něj – Iva. Naše sousedka. Usmívala se, nakloněná k němu. V ruce držela hrnek, něco říkala a on se smál. Smál. Tenhle smích jsem neslyšela už dlouho. Ani si nepamatuju, kdy se na mě naposledy takhle podíval.
Stála jsem tam, v přítmí, jako hlupačka. Jako někdo, kdo přehlédl něco naprosto zjevného.
Doma nebyl sám
Ze soboty na neděli jsem měla noční, ale kolegyně mě poprosila, jestli bychom si to neprohodily. Souhlasila jsem bez většího přemýšlení. Unavená jsem se vrátila domů kolem osmé večer. Klíče sotva zapadly do zámku, když jsem z kuchyně uslyšela tlumené hlasy.
Tiše jsem si zula boty, abych nevzbudila děti. Ale to nemluvily děti. Hlas Marka a... Břečťan. Ten samý smích jako tehdy, když jsem je viděla z okna.
Ztuhlá jsem na chodbě. Stála jsem tam, než jsem se rozhodla vejít. Prošla jsem předsíní a zastavila se ve dveřích kuchyně.
„Ahoj,“ – řekla jsem klidně, ale srdce mi bušilo jako o závod.
Marek a Iva se na mě podívali jako na ducha. Seděli u stolu. Před nimi káva, sušenky, nějaké papíry – nejspíš účty, Marek je v neděli vždycky procházel.
„Magdo... ty už jsi doma?“ – Marek vstal a jako by nevěděl, co se sebou.
„Jo. Prohodila jsem si to v práci.“
Iva vstávala pomaleji. Vzala svůj hrnek a usmála se.
„Zastavila jsem se jen na chvíli. Přinesla jsem recept na borůvkový koláč, který si Marek chválil. Ale už letím. Děti mám u sestry a ještě nemám uvařeno na zítra.“
Znovu se usmála, jako by se nic nestalo. Podívala jsem se na Marka, který se z nějakého důvodu neustále vyhýbal mému pohledu. Iva po chvíli zmizela a zanechala za sebou vůni parfému a podivné napětí ve vzduchu.
Neudělala jsem scénu. Sedla jsem si na židli, tam, kde před chvílí seděla ona. Marek stále stál.
„Dáš si něco k pití?“ – zeptal se.
„Už jsem pila, děkuju,“ – odpověděla jsem klidně, ale s každou vteřinou jsem cítila, jak mě něco zevnitř sžírá.
„Magdo, nic se neděje. Jen jsme si povídali. Zaskočila na chvíli.“
Přikývla jsem.
„Já vím. Pivo... proč s ní? Proč s ní můžeš takhle sedět, smát se, povídat si... a se mnou ne?“
Neodpověděl. Pomalu si sedl. Díval se na mě, jako by mě viděl poprvé. A já se dívala na něj a věděla jsem, že tady nejde o fyzickou nevěru. Neviděla jsem žádná gesta, žádné dotyky. Ale stačilo to, co jsem viděla z okna. Stačilo to ticho teď.
Nejhorší bylo, že já jsem nebyla ta, se kterou se cítil uvolněně.
Děti už spaly. Seděla jsem v kuchyni při zhasnutém světle, jen lampička nad dřezem vrhala stín. Marek vešel potichu, jako by se bál, že vybuchnu. Sedl si naproti.
„Magdo, prosím... nedělej z toho aféru. S Ivou si jenom povídám. Vážně.“
„Nedělám aféru. Jen se ptám: proč si s ní povídat můžeš a se mnou ne?“
Sevřel ruce na stole. Povzdechl si.
„Protože... ty jsi unavená. Pořád v jednom kole. Nechci ti přidělávat starosti.“
„A ona má co, víc času?“ – podívala jsem se na něj zostra. „Ty jsi taky unavený, a přesto ti to s ní jde.“
„Protože to nemá žádnou tíhu,“ – vyhrkl ze sebe. „Nemusím být silný, chytrý, připravený dělat rozhodnutí. Prostě... můžu být sám sebou.“
„A se mnou nemůžeš?“
Hned neodpověděl. Vstal, udělal krok ke dveřím, ale zastavil se.
„Ztratil jsem se, Magdo. A nevím, jak se k tobě vrátit.“
„Takže jsi nejdřív musel odejít,“ – zašeptala jsem.
Už nic neřekl. Já už taky nechtěla. Odešla jsem. Potřebovala jsem se provětrat, pochopit, jestli ještě máme o co bojovat.
Šla jsem si provětrat hlavu
Šla jsem bez cíle. Cítila jsem, jak mě nohy samy nesou ulicemi, které jsem znala léta, a přesto se najednou zdály cizí. Zastavila jsem se u dětského hřiště, kde jsem kdysi houpala děti. Teď bylo prázdné, jen pouliční lampy vrhaly bledé světlo.
Cítila jsem zlost. Na sebe. Ne proto, že si Marek povídal s Ivou. Ale proto, že jsem si celé měsíce nevšimla, jak moc jsme se od sebe vzdálili. Jak jsem dopustila, abychom se stali tichými, pohodlnými, cizími.
Myšlenky mi kroužily kolem dětí. Co jim řeknu? Že táta má radši jinou ženu, protože s mámou se tak snadno nepovídá? Nebo že máma tak moc chtěla splácet hypotéku a všechno zvládat, až zapomněla na něco důležitějšího?
Nehodlám se vzdát
Vrátila jsem se domů pozdě. Marek seděl v obýváku, zaposlouchaný do zpráv. Prošla jsem kolem něj beze slova. Vrátila jsem se ke vchodovým dveřím a zaklepala na dveře Ivy.
„Chtěla bych si promluvit,“ – řekla jsem klidně, když otevřela.
Stála ve dveřích překvapeně, ale neucouvla.
„Poslouchám.“
„Nepřišla jsem tě obviňovat. Ty nejsi ten problém. Problém je, že můj manžel už se mnou nedokáže být. A nevím, jestli je to kvůli tobě, nebo je mu to jen s tebou snazší. Ale chtěla jsem, abys věděla, že i já jsem kdysi byla ta, se kterou se smál. A že se nevzdám jen tak.“
Neodpověděla. Jen přikývla. Zavřela dveře.
Magdaléna, 35 let
Související články
