Přestože je Adam můj bratr, dělí nás jen malý věkový rozdíl – sotva něco přes rok. Dřív jsme tvořili sehranou, ba přímo nerozlučnou dvojici. Společně jsme kopali do míče na hřišti, a když nás chytil basketbal a NBA, začali jsme spolu pilovat i hody na koš.
Byli jsme si velmi blízcí
Když jsme byli v sedmé a osmé třídě, přišel čas na naše první lásky. Jako naschvál jsme se oba zakoukali do té samé dívky. Aneta měla fenomenálně dlouhé kaštanové vlasy a hypnotizující zelené oči. Kvůli ní jsme se poprvé v životě doopravdy pohádali. Naštěstí se to vyřešilo samo – Aneta začala chodit s Pavlem z vedlejší třídy. Oba jsme si prožili milostné zklamání. Tahle zkušenost nás znovu sblížila.
Na střední jsme hráli bok po boku ve školním basketbalovém týmu. Tréninky, výlety i večírky – všechno jsme dělali spolu. A tak nějak se stalo, že jsme oba ztratili hlavu ve stejnou chvíli, naštěstí každý pro jinou holku. Já se zamiloval do Báry a Adam ztratil hlavu pro Lidku.
Zařizovali jsme si život
Bára se po maturitě přestěhovala studovat do jiného města – a tím náš kontakt skončil. Adam chodil s Lidkou ještě dva roky. Nakonec se s ní rozešel a dal se dohromady s Eliškou, svou budoucí ženou. Vzali se hned po vysoké. Samozřejmě jsem mu šel za svědka. Během svatební hostiny jsem rodičům představil Annu – svou vyvolenou. Naše svatba byla o rok a půl později.
Moji a bratrovi synové, Honza a Tomáš, přišli na svět téměř ve stejnou dobu. Zase jsme si mohli dlouhé hodiny užívat vzájemnou společnost. Časté víkendové výlety, společné dovolené.
Babička s dědou měli zahrádku za městem. Když jsme byli malí, stála na pozemku jen dřevěná kůlna s lopatami a hráběmi. Jezdili jsme tam na pikniky, zakopat si s míčem. Když děda odešel do důchodu, pustil se do stavby altánu.
Dědeček s babičkou nám dali dárek
Dárek pro celou rodinu na nás čekal, když Honza s Tomášem dokončili další školní rok. Babička a děda se rozhodli využít peníze, které zdědili po vzdáleném příbuzném. Na svém pozemku postavili dvě rekreační chatky – jednu určili pro moji rodinu a druhou pro rodinu mého bratra.
– Konečně mám tu zahradu z krku, odteď je vaše – oznámil děda.
Rozhodli jsme se tam vyrazit během prodlouženého květnového víkendu. Jeli naši rodiče, můj bratr Adam s rodinou a já se svými nejbližšími. Chatky, ve kterých jsme bydleli, vypadaly identicky – každá měla dva pokoje, kuchyňský kout spojený s obývacím pokojem a malou koupelnu. Lišily se jen barvou fasády: jedna byla natřená na zeleno, druhá na modro.
Jezdili jsme tam každý víkend a někdy jsme zůstávali i na část prázdnin. Holky, Anna a Eliška, postupně daly chatky do pucu. Moje rodina si zabrala tu zelenou a Adamovi se usídlili v modré. Naši synové si stejně pokaždé vybírali tu jednu, nebo druhou.
Začaly výčitky
Eliška dostala nápad, že na zahradě uspořádá dámskou jízdu pro kolegyně z práce. Pro mě to nebyl problém, ale Anička se urazila.
– Hele, ale my jsme tam tenhle víkend chtěli jet, potřebuju si vyčistit hlavu na čerstvém vzduchu – řekla, i když mi o tom předtím nic neříkala.
Nějak jsem ji přemluvil, abychom výlet o týden odložili. Souhlasila, ale bez nadšení. Když jsme konečně dorazili na místo, začala hledat problémy. Chodila po naší chatce a neustále si stěžovala.
– Jen se podívej, poškrábaná zeď. A chybí sklenička. Kam se poděla ta židle? Vyměníme zámky. Nepřeju si, aby měli klíč od naší chatky.
To byl začátek války
Nejdřív o zahradu, protože vyšlo najevo, že si Eliška myslí, že jsme si zabrali lepší chatku, protože je v ní víc slunce, a taky že plýtváme elektřinou a vodou, zatímco poplatky dělíme napůl. Později už se hádaly doslova o všechno: kdo má na Vánoce dělat bramborový salát, kdo by měl dědu odvézt k lékaři.
Adam a já jsme se snažili do toho neplést, když se naše manželky hádaly, ale bylo těžké předstírat lhostejnost. Dokud to šlo, snažili jsme se konflikty mírnit. Jenže když zemřeli prarodiče, babička pár měsíců po dědovi, rozpoutala se skutečná válka. Přirozeně šlo o peníze.
Adam zdědil pozemek a mně odkázali byt. Zdánlivě všechno v pořádku, ale naše manželky na to měly jiný názor. Moje švagrová prohlásila, že za těchto okolností máme já a moje žena zakázaný vstup na zahradu. A vzala si za čest probrat to na oslavě mámina svátku.
Naše ženy si skákaly do vlasů
– Ten byt nepatří nám oběma, takže máte dvě možnosti: buď ho prodat, nebo si najít nájemníky. Když je to tak, z jakého titulu byste měli užívat pozemek, který patří nám?! – křičela.
– Jak to, že nemáme právo? Vstupovat do vlastní chatky?! Vždyť jsou tam naše věci, nábytek a další majetek. A to ani nemluvím o opravách, které jsem musela udělat poté, co jsi tam uspořádala ten večírek se svými kamarádkami! – ječela Anička.
Jak už to v rodině bývá, později se i ta nejmenší hádka změnila v nepřekonatelnou překážku. S rodinnými setkáními byl konec. Naposledy jsem s Adamem mluvil před dvaceti lety na tátově pohřbu. A to jen o tom, jak si rozdělíme náklady. Máma už tehdy mezi námi nebyla. Neexistoval už žádný důvod, abychom spolu měli cokoli společného.
Stýskalo se mi po bratrovi
Na poslední rozloučení s Eliškou jsem se bohužel nedostal. Od stejného příbuzného jsem se také dozvěděl, že se Tomáš nedávno stal otcem. Anička ode mě před lety odešla ke kolegovi z práce. Náš syn Honza odjel do zahraničí. Jeho děti jsem znal jen z videohovorů.
Jednoho dne mě napadlo, že udělám generální úklid. Při prohrabování skříní jsem našel zaprášené fotoalbum. Zaujalo mě natolik, že jsem strávil půl noci prohlížením vzpomínek.
Já a můj bratr – nerozluční téměř na každé fotce. Někdy s mámou a tátou, později s našimi manželkami a dětmi. Někdy v době naší bratrské hádky máma asi ztratila chuť fotit, protože právě tam příběh v albu končí. Přibližně v době, kdy jsme spolu přerušili kontakt.
Bylo to zbytečné
Snažil jsem se vzpomenout, co se mezi námi vlastně stalo. Vždyť to peklo rozpoutaly naše manželky. A co je nejpodivnější, pohádaly se o peníze, které patřily mně a Adamovi – bylo to naše dědictví. Z jakého důvodu jsme se spolu přestali bavit? Nedokázal jsem si vybavit nic, co by bylo natolik neodpustitelné, abychom spolu úplně přerušili kontakt.
A tak jsme zůstali sami, my dva. Došel jsem k závěru, že je čas vzít věci do vlastních rukou. Popadl jsem telefon.
– Ahoj, Adame, poslyš… Myslím, že si musíme konečně promluvit… – vyhrkl jsem do sluchátka.
– Jsi v pohodě? Není ti něco? Doufám, že to není nic vážného.
– Ne, nic mi není. U tebe je taky snad všechno v pořádku, že? Víš, poslední dobou jsem měl chvíli na přemýšlení. A tak jsem si lámal hlavu, proč jsme se vlastně přestali stýkat. Ale pro jistotu se ti chci omluvit. Jestli si myslíš, že to bylo kvůli mně, tak promiň.
– Arture, ale kdepak, to naše ženy… Člověče, tak moc jsi mi chyběl. Sám nevím, proč jsem se ti neozval dřív – bylo slyšet, jak se Adamovi chvěje hlas.
Zase mám bratra
Ukázalo se, že můj bratr je stále majitelem zahrady po našich prarodičích. Domluvili jsme se, že se tam o víkendu sejdeme.
Dorazil jsem na místo před ním. Můj třicet let starý klíč od branky stále fungoval. Na první pohled bylo vidět, že sem už dlouho nikdo nejezdil. Plot místy pobořený a fasády chatek značně vybledlé. Mezi smrky se rozrostlo houští a plevel. Ale na kmeni stromu stále visel basketbalový koš, i když mu chyběla síťka. Ucítil jsem, jak se mi do očí derou slzy.
– Ta zahrada je hotový stroj času, co? – vytrhl mě ze zamyšlení Adamův hlas a jeho ruka spočinula na mém rameni. Ani jsem si nevšiml, kdy se objevil. – Celé věky jsem tu nebyl. Nějak mi na ní přestalo záležet. Ale víš co? Mohli bychom ji zkusit dát znovu do kupy, my dva. Protože pro mě je pořád naše, společná. Prostě si přiznejme, že jsme to oba pokazili stejně…
Povídali jsme si až do svítání. Vzpomínali jsme na staré časy a doplňovali mezery v našich příbězích. Bylo na smích i na slzy.
Následující neděli jsem se vypravil k Adamovi na oběd. Měl jsem příležitost poznat jeho snachu a vnučku. Honza s manželkou se k nám připojili přes Skype.
– Jakmile dokončíme opravu chatek, sejdeme se všichni na zahradě – navrhl Adam. – Honzo, radši trénuj, protože já s Tomášem vyzýváme tebe a tvého tátu na souboj!
Artur, 56 let
