Lenka byla pro své okolí ztělesněním úspěšné ženy, která s přehledem zvládá kariéru i rodinu. Jednoho hektického rána se však její dokonale vyladěný systém zhroutil – zkolabovala přímo uprostřed firemní porady. Teprve v nemocnici si začala klást otázku, zda ta cena za úspěch nebyla příliš vysoká.
V hlavě jsem měla neustále seznam povinností
Stres v práci se stal mou každodenní realitou, stejně jako brzké vstávání před pátou, příprava dětí do školy, nekonečné porady, stovky e-mailů, krizové managementy, večeře, domácí úkoly a péče o domácnost. Volný čas pro mě neexistoval. I chvilky, které měly být odpočinkem, jsem vyplnila plánováním. V hlavě mi neustále běžel seznam povinností, který se nikdy nezmenšoval, jen bobtnal. Zapomněla jsem, jaké to je, prostě jen tak být a nemyslet na nic.
Zkolabovala jsem přímo uprostřed prezentace
To ráno jsem vynechala snídani, jen jsem si do auta vzala kávu a do kabelky hodila müsli tyčinku. Cestou jsem vyřídila dva pracovní hovory a do kanceláře vběhla na poslední chvíli, i když s profesionálním úsměvem. Čekala mě klíčová schůzka s klientem. Prezentaci jsem měla perfektní, všechna data seděla, tým byl připraven. Začala jsem mluvit, ukazovat grafy na monitoru, a najednou se mi svět začal rozmazávat.
Hlasy kolegů zněly jakoby z dálky, na hrudi jsem ucítila tíseň a v uších mi začalo pískat. Pak si pamatuji jen tmu. Když jsem se probrala, opírala jsem se o stůl. Nikdo nepanikařil. Jeden z kolegů se jen pousmál, druhý pokračoval v prezentaci, jako by se nic nestalo. Zřejmě si mysleli, že jsem jen unavená. Byla jsem bledá, ale to jsem byla poslední dobou pořád.
Po skončení schůzky si mě vzala stranou kolegyně. „Vypadáš hrozně, jsi úplně bez barvy. Běž se projít na vzduch, nebo si dej aspoň silné kafe. Jsi v pořádku?“ Měla pravdu, nebyla jsem. O chvíli později, ve výtahu, jsem ztratila vědomí podruhé. Naštěstí mě našla recepční a okamžitě zavolala záchranku.
Stojí mi to všechno za to?
V nemocnici mi lékař suše oznámil, že jsem extrémně vyčerpaná, dehydrovaná a že mé tělo zkrátka vyhlásilo stávku. Příznaky prý jasně ukazovaly na syndrom vyhoření. Dlouhodobě jsem málo spala, špatně jedla a prakticky ani nedýchala. Mé tělo se rozhodlo, že už toho bylo dost. Strávila jsem tam tři dny.
Odříznutá od telefonu, e-mailů a práce. A poprvé po letech jsem měla čas se sama sebe zeptat: Stojí to všechno za to? Stálo to neustálé „stíhání“ za to, že jsem ztratila sama sebe? A nezhroutil se právě teď ten dokonalý systém, který jsem si tak pracně vybudovala, přímo přede mnou?
