Patricie předstírala před svými sledujícími na sociálních sítích, že je dokonalá matka. Ve skutečnosti ale bojovala s pocitem, že svého syna nemiluje, a cítila se zcela prázdná a unavená.
Jsem matka samoživitelka. Pro mnoho žen to znamená hrdinství – protože vychovávám syna sama, protože „to zvládáš“, protože „jsi tak statečná“. Ale pravda je taková, že já vůbec nejsem statečná. Já jsem… prázdná.
Na síti vypadám jako ideál. Profil na Instagramu – dokonalé záběry z ranní snídaně Honzíka, svačinové boxy v pastelových barvách, ručně dělané dekorace, úsměvy, dojetí, šťastné mateřské oči. „Tak skvěle vychováváš svého syna,“ píšou mi ženy. A já jim odpovídám srdíčky a emotikony, protože už to jinak neumím.
Někdy mám dost
Ve skutečnosti moje rána začínají zvukem budíku, který ignoruji. Pak hysterií – Honzíkovou, mojí, často obou najednou. Nemám sílu dělat ty barevné snídaně. Často vkládám staré fotky, předstírám, že jsou dnešní. A Honzík… Honzík je hodný kluk. Jen já pro něj nedokážu být dobrou matkou. Jsem jako komparzistka v jeho životě. Reaguji, když je potřeba. Ale necítím. Nemiluji. Alespoň ne tak, jak bych měla.
Honzíkův otec, Michal, zmizel, když našemu synovi byly tři roky. Občas zavolá, ale naposledy jsem ho viděla, když si přišel pro své věci a ani se nepodíval na dítě, které se mi tisklo k noze. Někdy mám pocit, že za všechno může on – že nedokážu milovat syna, protože mi ho připomíná.
Sousedka Justýna odnaproti se na mě čím dál častěji dívá nějak divně. Jako by se starostí, ale příliš dlouho. Příliš pozorně. A já se bojím, že ona ví. Že vidí skrz ty tenké stěny, skrz okna, skrz úsměvy ve výtahu. Že slyší můj křik. Nebo ticho – protože někdy ticho bolí víc.
Moje každodennost jsou dva světy. Ten naoko, s filtry, dobrým světlem a srdíčky. A ten skutečný – s výčitkami svědomí, pláčem za dveřmi koupelny a znepokojivou otázkou v hlavě: co když se na to být matkou prostě nehodím?
Nebyla jsem něžná
„Mami!“ uslyšela jsem Honzíkův hlas z předsíně. Klíč zaskřípal v zámku, batoh s bouchnutím dopadl na podlahu. „Už jsem doma!“
Stála jsem u kuchyňské linky a snažila se zachytit správný úhel pro fotku svačinového boxu. Mrkvičky musely vypadat jako úsměv. Vzala jsem telefon blíž, nastavila světlo. Cvak. Cvak. Ještě jednou.
„Mami, obejmeš mě?“
Neotočila jsem se. Dělala jsem, že neslyším. Cvak. Cvak. #zdravesvacinky #fitmaminka #milujusynka
Honzík přišel a objal mě pažemi. Cítila jsem jeho hlavičku na svých zádech. Byl teplý, voněl školkou a prachem. Ale já ucítila jen vztek. Odsunula jsem se, sice jemně, ale rozhodně.
„Mami… proč mě nemáš ráda?“
Ztuhla jsem. Srdce se mi na okamžik zastavilo.
„Co to povídáš, Honzíku…“ snažila jsem se usmát, ale hlas se mi třásl. „Já jen… musím něco dokončit na Instagram.“
Nepodíval se na mě. Odešel z kuchyně. Zanechal po sobě tichou stopu, jako by se náhle zmenšil. Zůstala jsem sama. Dívala jsem se na fotku na displeji. Dokonalá, jako vždy. Ale ruce se mi třásly.
V myšlenkách jsem se začala omlouvat: vždyť jsem unavená, vždyť to všechno dělám pro něj, pro nás. Jen proč cítím prázdnotu, když mě objímá? Proč mě jeho dotek dráždí? Vždyť takhle to být nemělo.
„Za všechno může Michal,“ ozval se mi v hlavě znovu ten hlas. On mě opustil, zničil mě. A teď já… ničím Honzíka? Možná jsem špatná matka. Možná jsem neměla mít dítě. Možná…
Zatáhla jsem závěsy. Zhasla jsem světlo. A seděla jsem ve tmě, slyšela jsem, jak si můj syn ve vedlejším pokoji vybaluje samotu.
Sousedka nebyla hloupá
Zaklepání. Dvě krátká klepnutí. Jako by někdo nechtěl rušit, jen… dát najevo svou přítomnost.
Otevřela jsem dveře. Justýna stála s hrnkem v ruce a usmívala se až příliš široce.
„Ahoj, Patricie. Půjčíš mi trochu cukru? Došel mi a mám chuť na dýňový koláč,“ zasmála se lehce.
Pustila jsem ji dovnitř. Vzala jsem si od ní hrnek a podala jí sklenici.
„Tady máš. Jen obyčejný, žádný bio,“ řekla jsem a předstírala pobavení.
„Ale no tak, já nejsem až tak ortodoxní,“ rozhlédla se po kuchyni. „Ale ty jsi. Podívej, tyhle dózy, tyhle svíčky, všechno tak krásné. U tebe to vždycky tak voní…“
„Děkuji. Snažím se, víš, aby měl Honzík teplo a pocit domova,“ odpověděla jsem jako automat.
Justýna se naklonila a podívala se mi přímo do očí.
„Hele… Vím, že mi do toho nic není. Ale občas slyším přes zeď, že Honzík… pláče. Často. Je všechno v pořádku?“
Zarazilo mě to. V hlavě mi zabzučelo jako při šumu v uších. Usmála jsem se, mechanicky, teatrálně.
„Děti. Víš, jaké to je.“
„Jasně,“ odpověděla. „Chtěla jsem se jen zeptat. Víš, někdy je dobré si s někým promluvit. I bez konkrétního důvodu.“
Když odešla, sedla jsem si ke stolu a podívala se na Instagram. Oznámení. Nové komentáře. „Jsi inspirace!“ „Jak to děláš, že máš vždycky sílu?“
Chtěla jsem odepsat. Ale nemohla jsem. Chvíli jsem jen seděla a dívala se na displej. A přemýšlela: to si opravdu nikdo nevšiml, že se hroutím?
Syn se cítil nemilovaný
Usnula jsem na gauči s telefonem v ruce. Probudilo mě skřípění dveří. Honzík stál ve dveřích, držel můj telefon a díval se na mě tím svým příliš dospělým pohledem.
„Mami… kdo to je?“
Vyskočila jsem a vytrhla mu zařízení z ruky. Obrazovka ještě svítila. Otevřený chat s Magdou. Zpráva, kterou jsem psala včera v noci, ale neodeslala.
„Někdy mám chuť zmizet. Prostě jít a nevrátit se. To dítě mě zabíjí. Tohle všechno mě zabíjí.“
Ztuhla jsem. Cítila jsem, jak mi srdce buší ve spáncích. Šum v uších. Stud. Panika.
„To je vtip,“ řekla jsem. „Hloupý vtip pro tetu Magdu.“
Honzík neodpověděl hned. V jeho pohledu už nebyla dětská naivita. Byla tam prázdnota.
„Už ti nevěřím, mami,“ řekl klidně. „Ty mě vůbec nechceš.“
„Honzíku, neříkej to… Vždyť tě miluju. Jsi můj chlapeček.“ Přiblížila jsem se, ale on couvl.
„Ne. Nejsi taková máma, jakou mají ostatní děti. Ony se objímají. Ony si povídají. A ty se jen díváš do telefonu. A fotíš. A říkáš, že jsi unavená.“
Otočil se a odešel do svého pokoje. Zavřel dveře. Potichu, bez bouchnutí. Jako by už neměl sílu křičet. Zůstala jsem sama. Telefon spadl na podlahu, ale nezvedla jsem ho. Neplakala jsem. Ještě ne. Seděla jsem a dívala se na místo, kde před chvílí stál můj syn. A věděla jsem, že něco skončilo.
Měla jsem krizi
„Michale, zvedni to, no tak zvedni to…“ šeptala jsem do sluchátka a se šílenstvím v očích chodila po kuchyni.
Nakonec jsem uslyšela cvaknutí. Jeho hlas – klidný, unavený, příliš cizí.
„Stalo se něco?“
„Potřebuju pomoc. Já to nezvládám. Já… Já nevím, jak být matkou. Nevím, co mám dělat. Honzík mě nenávidí. Já…“ hlas se mi třásl. „Michale, vezmi si ho aspoň na týden. Na víkend. Ať si odpočine. Já si odpočinu. Prosím tě.“
„Ty ses snad zbláznila. Vždyť jsi ho sama chtěla.“
„Protože ty sis sbalil tašku a zmizel!“ zařvala jsem. „Nebyl jsi tu, když se učil chodit, když měl horečku, když na mě celou noc zvracel! Nikdy jsi tu nebyl!“
„To není můj problém, Patricie. Poraď si. Jsi matka, ne?“
Zavěsil. Stála jsem s telefonem v ruce a už necítila ani vztek. Jen prázdnotu. Těžkou, hustou, jako by mě někdo přitlačil k zemi. Zhroutila jsem se na podlahu. Zády jsem se opřela o skříňku. Kolena jsem si přitáhla k hrudi. Plakala jsem. Konečně.
Dveře se otevřely. Justýna.
„Patricie?“ zastavila se ve dveřích. „Bylo otevřeno… Slyšela jsem… jsi v pořádku?“
Neodpověděla jsem. Neměla jsem sílu. Přišla blíž. Klekla si vedle mě a beze slova mě objala. Voněla skořicí a normálností.
„Potřebuješ pomoc?“ zeptala se tiše.
Kývla jsem. Poprvé bez lží, bez filtrů. Jen já. Zlomená. A někdo, kdo to vidí.
Konečně jsem se svěřila
„Pojď dál,“ řekla jsem tiše další den a otevírala dveře Justýně.
Seděly jsme v kuchyni. Já s čajem, ona s džusem. Chvíli jsme mlčely.
„Honzík je u mé mámy. Vzala si ho na víkend. Sama navrhla,“ řekla jsem.
„A co? Úleva?“
„Nevím. Ticho v bytě je jako ozvěna mých myšlenek. A nejsou to dobré myšlenky.“
Justýna přikývla. Nepřerušovala mě. Tak jsem mluvila dál.
„Někdy si myslím, že by mu beze mě bylo líp. Že ho jen kazím. Protože já neumím být matkou.“
„Proč to říkáš?“
„Protože necítím… to, co bych asi měla. Nemám v sobě něhu. Jen strach a… stud. Že jsem chladná. Že ho nemiluju tak jako jiné matky. Že to jen hraju,“ řekla jsem upřímně.
„A jaké to bylo s tvojí mámou?“
Zasmála jsem se, ale hořce.
„Moje matka? Ta byla královnou lhostejnosti. Když mě jednou na základce objala, myslela jsem, že se něco stalo. Nikdy neřekla, že mě má ráda. Jen vyžadovala. Abych byla hodná. Dobrá. Vzorná.“
„Takže ty to teď vyžaduješ od sebe.“
„Ano. Ale já nejsem vzorná. Jsem troska. A Honzík… on se na mě dívá jako na cizí. A já se toho pohledu bojím.“
Justýna vzala mou dlaň.
„Ale jsi tady. Mluvíš o tom. Neschováváš se. A víš co? Možná právě tohle je láska. Taková tvoje, neohrabaná. Ale skutečná.“
Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem plakat. Ale plakala jsem. A ona mě nepustila.
Musím to změnit
Smazala jsem si účet na Instagramu. Bez rozloučení. Bez příspěvku s citátem o „novém začátku“. Prostě cvak – a není. Chvíli jsem se cítila nahá. Pak… svobodná.
Honzík se vrátil od mé mámy v neděli odpoledne. Byl tichý. Vyhnul se mému pohledu a šel do svého pokoje. Neptala jsem se. Netahala jsem ho za jazyk. Udělala jsem večeři.
Postavila jsem před něj talíř s míchanými vajíčky. Bez brokolice ve tvaru srdíček. Bez roztomilého ubrousku. Obyčejný talíř. Obyčejná večeře.
Sedla jsem si naproti. Nic jsem neříkala.
Honzík jedl pomalu. Pak zvedl pohled.
„Nefotila jsi to?“
„Ne.“
„Aha.“
Ticho.
Zamíchal vidličkou v talíři a pak se, aniž by se na mě podíval, zeptal:
„Proč jsi smutná?“
„Protože se bojím, Honzíku.“
„Čeho?“
Zhluboka jsem se nadechla. Nechtěla jsem lhát.
„Že jsem ti ublížila. Že jsem pro tebe nebyla dobrá máma. A že to nedokážu napravit.“
Díval se na mě dlouho. Příliš dlouho na svých devět let.
„Ale snažíš se, ne?“
Kývla jsem. Lehce se usmál. Neřekl: „miluju tě“. Nevrhl se mi do náruče. Ale dojedl. A pak odnesl svůj talíř do dřezu. To bylo poprvé.
Zhasla jsem v kuchyni. V Honzíkově pokoji svítila lampička. Seděla jsem na gauči a přemýšlela: tohle nebude happy end. Ale možná to bude nějaký jiný konec. Nebo začátek. Pro mě. Pro něj. Bez filtrů.
Patricie, 38 let
