Celý život jsem se snažila být silná. Neměla jsem lehké dětství – otec pil, matka věčně plakala a já jako nejstarší jsem se musela starat o tři mladší sourozence. Na malou holčičku toho bylo prostě příliš.
Nikdy jsem neměla šanci na bezstarostnost, která k tomuto věku patří. Na své spolužačky jsem se dívala se závistí. Zatímco jiné dívky se zajímaly hlavně o to, která má hezčí penál a dostane lepší známku z výtvarky, já jsem musela myslet na domácí a rodinné povinnosti.
Musela jsem být silná a zodpovědná
Doma jsem toho dělala opravdu hodně. Ráno jsem chystala svačiny pro sebe i sourozence, pomáhala jim balit se do školy. Vynášela jsem odpadky, myla nádobí, běhala s taškou do obchodu na nákupy. S každým dalším rokem jsem toho dělala víc a víc. Máma se úplně zhroutila a nic nezvládala. Rychle jsem se naučila uklízet, prát, vařit, žehlit.
Na hraní, běhání po venku nebo chození ven s kamarádkami jsem nikdy neměla čas. Kvůli tomu jsem žila tak trochu stranou od své třídy. Holky věděly, že se mnou se nemá smysl domlouvat na kolo nebo na hřiště a později na zmrzlinu, protože stejně nepřijdu. Díky tomu všemu jsem se naučila, že v životě je třeba stát nohama pevně na zemi. Nedávat najevo slabost a nenechat se unést emocemi.
Už na základní škole jsem si slíbila, že nikdy nebudu jako moje matka. Slabá, bez vlastní vůle, nechávající si od všech všechno líbit. Bezmocně přihlížející, jak manžel propíjí poslední peníze, a neschopná se mu postavit na odpor. Jistě, svým způsobem jsem ji milovala. Věděla jsem, že to vždycky měla těžké. Ale zároveň se pro mě tato žena stala synonymem promarněného života. Nechtěla jsem, aby mě stáhla s sebou do propasti, ze které není návratu, a tak jsem dělala všechno pro to, abych něco změnila.
Časem jsem poznala svého budoucího manžela a osvobodila se z toho nešťastného domova. Věděla jsem, že se musím postarat o svou rodinu. Nechtěla jsem dopustit, aby moje děti někdy žily tak jako já. Chtěla jsem pro ně něco lepšího. Co? Především stabilitu, jistotu a úspěch v životě. A aby člověk dosáhl úspěchu, musí být silný, že?
O takovém synovi jsem nesnila
Snažila jsem se svého syna – Pavla – naučit stát nohama pevně na zemi. Snila jsem o sebevědomém chlapci, který se umí rvát o své místo. Má cíle, sny a umí si za nimi jít. Neohlíží se na ostatní, ale dere se dopředu, aby nezůstal daleko pozadu. Protože přece lidé nikdy neocení slabochny. Jakmile si všimnou, že jim někdo ustupuje, hned vědí, že nad ním mohou mít navrch. Tak jsem to viděla dlouhá léta.
Nejhorší ale bylo, že Pavel po mně nezdědil povahu. On byl od začátku jiný. Citlivý, tichý, zamyšlený. Místo aby běhal s kluky po venku a hrál do noci fotbal, seděl v koutě pokoje a něco si kreslil do sešitu. Místo aby se hádal o své, ustupoval.
„Hodný chlapec,“ říkaly učitelky, sestřenice, sousedky. Ale mě to netěšilo. Já jsem chtěla chlapa, ne žádného mamánka, který se bojí vlastního stínu. Proč? Protože jsem byla svatosvatě přesvědčená, že takový člověk si v životě určitě neporadí.
Svět byl krutý a vítězili v něm jen ti nejsilnější. Tiché děti vyrůstaly v ustrašené dospělé. Takové, co si neumí dupnout a prosadit se lokty. Vždycky ustoupí a ostatní jejich názor ignorují. Nemohla jsem snést, že Pavel se navzdory mým usilovným snahám vůbec nemění.
Syn vyrůstal bez otce
Syn vyrůstal bez otce. Můj manžel odešel, když byly Pavlovi pouhé čtyři roky. Jednoho dne prostě odešel z domova a už se nevrátil. Beze slova. Bez rozloučení. Potom jsem poštou dostala rozvodové papíry s novou adresou a již podepsané. Takový byl konec našeho příběhu.
Mně na tom nezáleželo. Věděla jsem, že si poradím sama. Stejně jsem to byla vždycky já, kdo bojoval se světem. Ale mužský vzor by se našemu dítěti hodil. Možná by ho otec naučil pár vlastností, které by mu v budoucnu pomohly něčeho v životě dosáhnout. A takhle jsem zase musela sama bojovat s tou životní nerozhodností toho chlapce.
– Mami, proč se táta už nevrací? – ptal se zpočátku Pavel.
Já jsem ale téma rychle utnula. Nevrací se a nevrátí. Konec, tečka. Není třeba se litovat, je třeba žít dál.
– Protože nebyl dost silný – odpovídala jsem tvrdě. – Ale ty budeš. Ty budeš jiný – opakovala jsem mu, i když jsem v jeho očích jasně viděla, že mým slovům vůbec nerozumí.
Léta plynula a syn se neměnil. Vůbec se nestával tvrdým a sebevědomým, ačkoli já jsem se ze všech sil snažila předávat mu své hodnoty a učit ho životní zarputilosti.
Vychovala jsem měkkotu
Syn dospěl, ale vůbec se nezměnil. Tolik jsem ho prosila, aby si vybral pořádnou školu. Takovou, která mu dá řemeslo a peníze. Jemu se ale nedalo nic vymluvit. Šel na historii. Dovedete si to představit? Kluk na historii? V dnešní době? Proboha, lidi, co po tom chtěl jako dělat? Učit ve škole? Je tohle snad povolání pro chlapa? Sedět s cizími dětmi a dokola jim opakovat nějaká data a události z minulosti? A to za pár šupů?
Kolik jsem se naprosila, navysvětlovala, nažadonila. Názor nezměnil. Dokončil tu svou historii. Nejdřív pracoval v obchodě. Bylo to přesně tak, jak jsem předpovídala. Po těch studiích se neměl kde uchytit. Nakonec ale skončil na základní škole.
– Děti jsou skvělé. Zorganizujeme historický kroužek, budeme dělat představení k výročím, vyhrávat soutěže. Opravdu se mi podařilo najít místo, kde jsou lidé zapálení a chce se jim něco dělat – vyprávěl mi nadšeně, ale já jsem nad tím jen mávla rukou.
To je mi kariéra pro chlapa. Místo učitele dějepisu na sídlištní základce. Za pár korun. A ještě se raduje z nějakých absurdních kroužků a hodin navíc, které musí v té své škole sedět zadarmo.
Nakonec se Pavel odstěhoval k Anně – tiché, spořádané dívce. Všechno dělali spolu. Dokonce i nákupy potravin plánovali s předstihem. Žádná spontánnost, žádné emoce. Pavel vařil, uklízel, dokonce jí žehlil šaty. Na jednu stranu jsem byla pyšná – koneckonců, já jsem ho naučila domácím pracím, protože člověk nikdy neví, co ho v životě potká. Na druhou stranu – byla jsem vzteky bez sebe. A tohle má být opravdový muž?
– Mami, vůbec není potřeba být macho, abys byl šťastný – říkal, když jsem kroutila hlavou nad jeho osudem.
– Ale aspoň trochu charakteru bys mít měl! – mručela jsem nespokojeně.
Neposlouchal. Zdálo se, že se na mě dívá svrchu a mé poznámky bere s blahosklonností, i když jsem se ze všech sil snažila nepolevovat. Stále jsem doufala, že z něj ještě něco bude. A pak se narodil můj vnuk – Ondra.
Konečně někdo s jiskrou v oku
Od začátku jsem věděla, že ten kluk bude jiný. Silný, sebevědomý, neústupný. Už jako tříletý si uměl dupnout a říct „ne“. Jako osmiletý bránil slabšího kamaráda před staršími. A ve dvanácti letech zorganizoval sbírku pro útulek, protože „těm pejskům nikdo nepomáhá“. Miloval fotbal, chodil do posilovny, zbožňoval sport. Tělocvikář si ho nemohl vynachválit. Měl spoustu kamarádů a duši opravdového vůdce.
– No, Pavle, koukej a uč se od vlastního syna – prohodila jsem jednou u stolu.
Nastalo trapné ticho. Ondra se usmál. Pavel zato sklopil zrak.
– Mami, já nejsem z cukru, ale nemusím všem dokazovat, že mám sílu.
– Nemusíš, protože ji nemáš – odfrkla jsem si.
– Ale babi… – řekl Ondra tiše. – Táta dělá víc dobrého, než všichni moji kamarádi dohromady.
Já jsem však byla slepá. Okouzlená vnukem a zklamaná synem. Fakta se ke mně nedostávala. Teprve jsem se měla přesvědčit o hodnotě svého jediného dítěte.
Myslela jsem, že je to muž ideál
Když Ondra dokončil gymnázium, šel na vojenskou akademii. Přímo jsem praskala pýchou.
– Můj vnuk bude voják z povolání. Možná se stane i plukovníkem. Nebo generálem – chlubila jsem se všem kolem.
– Mami, je to jeho volba – snažil se Pavel tlumit mé nadšení. – Ale to neznamená, že…
– Že co? Že to nemá smysl? Alespoň není taková měkkota jako ty – znovu jsem si do syna rýpla.
Postupem času jsem si však všimla něčeho znepokojivého. Ondra se stával chladným. Volal méně často. Už ke mně nejezdil na své oblíbené pirohy s masem. Stále častěji říkal „nemám čas“. Jednoho dne řekl na rovinu:
– Babi, já vím, že jsi na mě pyšná, ale… kvůli tobě jsem si přestal vážit táty. A on si to nezasloužil.
– Co to říkáš? – byla jsem naprosto zmatená.
– Udělala jsi ze mě drsňáka, který neumí říct druhému člověku „miluji tě“. Protože jsem si myslel, že být jako táta je ostuda. A on… on je výjimečný člověk.
Nedokázala jsem odpovědět. Copak jsem jim svým chováním zničila život?
Prozření přišlo pozdě
Uplynula další léta. Ondra se vrátil z mise v zahraničí. Pavel přijel s Annou, připravili oběd jako vždy. Ale ve mně se něco změnilo. Tentokrát jsem to byla já, kdo poprvé řekl:
– Ta pečeně je opravdu výborná. Skvěle jsi ji dochutil, synu.
Pavel vykulil oči a já jsem pokračovala:
– Synu, opravdu se ti omlouvám. Vím, že jsem tě nikdy nedokázala ocenit. Ale vždycky jsem tě milovala a chtěla pro tebe to nejlepší – říkala jsem čím dál víc dojatě.
Překvapení v jeho očích bylo obrovské. Ondra se na mě pozorně díval.
– Celý život jsem se tě snažila změnit. A neviděla jsem, že jsi lepší člověk, než jsem kdy byla já – přiznala jsem se slzami v očích.
Dnes jsem na svého vnuka Ondru stále pyšná. Ale jinak. Ne proto, že je tvrdý. Ale proto, že dokázal být lepší než já. A že se dokázal podívat na svého otce a vidět v něm člověka, kterého já jsem nedokázala roky ocenit. Můj vnuk je opravdový chlap. Ale můj syn… on jím je taky. Jen jiný. Možná dokonce lepší, protože je upřímný a věrný svým vlastním ideálům. Jsem ráda, že jsem to pochopila.
Markéta, 69 let
