Muž potkal na kurzu němčiny tichou a křehkou Darju. Chtěl ji okouzlit dobrodružstvím v Českém ráji, ale její strach ze skal a užovky odhalil něco mnohem hlubšího – že celý vztah stavěl na svých představách, ne na tom, kým Darja skutečně byla.
S Darjou jsem se seznámil na kurzu němčiny. Sedávala vepředu, obvykle s nosem zabořeným v sešitě, a jen zřídka se na někoho podívala. Ale když už se usmála, v celé místnosti se jakoby oteplilo. Tehdy jsem ještě netušil, jak moc mě bude fascinovat ten její klid, odstup a něco, co jsem nedokázal pojmenovat. Možná to, že byla jiná než všechny ostatní?
Padla mi do oka
Líbila se mi hned od začátku, ale nechtěl jsem být další z týpků, co přijdou s otázkou: „Čau, máš Snapchat?“. Takže jsem nejdřív navrhl společné opakování před testem. Pak káva, pak procházka. Začali jsme se vídat, i když nevím, jestli bych to mohl nazvat vztahem. Všechno to bylo takové napůl. Ona sice byla přítomná, ale jako by jen na chvíli.
Po několika týdnech jsem cítil, že musím udělat něco víc. Něco, co jí ukáže, že jsem někdo, komu stojí za to důvěřovat. Někdo, kdo ji vytáhne z její ulity. Měl jsem ideální nápad – víkendové lezení v Českém ráji. Byl jsem tam mnohokrát. Skály jsou nádherné, dobrodružství zaručeno, emoce – taky.
„Co bys řekla na to, kdybychom si o víkendu někam vyrazili?“ prohodil jsem jednou večer, jako by nic.
„Kam?“ zeptala se tiše, jakoby znepokojeně.
„Do Českého ráje, na skály. Mám veškeré vybavení, všechno ti ukážu.“
„Nevím. Nikdy jsem nelezla.“
„Tím líp! Budeš pod mým dohledem, věř mi.“
Nejistě se usmála a to stačilo. V mé hlavě už bylo všechno naplánované. Batohy, sedáky, lano, spacáky, jídlo, lékárnička – všechno připraveno. Mluvil jsem o tom s nadšením, ukazoval mapy, fotky, videa. A ani jednou jsem si nevšiml, jak moc její tvář bledne s každým dalším vyprávěním o patnáctimetrových převisech nebo skalním komínu.
Chtěl jsem zazářit
V sobotu ráno jsem všechno naložil do kufru. Darja na sobě měla tenkou bundu a tenisky, které se na skály vůbec nehodily. Všiml jsem si toho, ale jen jsem se zasmál. Moc nemluvila, možná byla rozespalá, a nebo už tehdy věděla, že to nebude dobrý den.
Pod skalou jsme začali lehkou cestou, kterou jsem znal nazpaměť. Předtím jsem natáhl lano, všechno dvakrát zkontroloval, podal jí sedák a helmu.
„Máš zapnuto?“ zeptal jsem se.
„Jo.“
„Tak jdeme na to. V klidu, je to jen několik metrů. Jistím tě, nic se nestane. Nedívej se dolů, jen na skálu.“
Darja začala lézt pomalu, nejistě, jako by každý pohyb vážil tunu. Ruce se jí třásly, viděl jsem to i zdola.
„To zvládneš, jsi už kousek, ještě chvilku!“
Zastavila se na skalní polici. Stála tam chvíli a těžce dýchala. Pak otočila hlavu a podívala se na mě.
„Adriane… já nemůžu…“
„Jak to myslíš, že nemůžeš? Jsi v půlce cesty!“
„Třesou se mi nohy… Já to fakt nedám…“
„Věř mi, bude to super – sama uvidíš! Ještě dva pohyby a jsi nahoře!“
Stáhla se
Zavrtěla hlavou. Přitiskla se ke skále, jako by z ní měla každou chvíli spadnout.
„Prosím, nech mě slézt.“
Zatnul jsem zuby a spustil ji dolů. Když stála vedle mě, celá se třásla. Sundala si helmu a chvíli se dívala do země, jako by se do ní chtěla propadnout.
„Chtěl jsem s tebou jen strávit čas…“ řekl jsem tiše. „Proč se nedokážeš překonat?“
Neodpověděla. Sedla si na kámen a odvrátila pohled. Díval jsem se na ni a cítil v sobě frustraci, vztek a zklamání. Pro mě to bylo víc než jen víkend. Měl to být důkaz, že jsme spolu, že můžeme společně dosáhnout něčeho víc. A teď jsem měl před sebou holku, která to po pár metrech vzdala. Seděla schoulená a nepřítomná a já začal chápat, že možná na tenhle výlet nebyla od začátku připravená.
Nechytlo ji to
Večer jsme rozdělali oheň. Dřevo praskalo a nad námi se pomalu rozléval tmavý, červencový večer. Sedl jsem si na kámen, oblékl si mikinu a sáhl po termosce. Darja seděla stranou, pevně zachumlaná do svetru. Nemluvila. V tichu, které nás obklopilo, jsem každé zapraskání ohně cítil jako výčitku.
„Je tu fajn, co?“ ozval jsem se konečně a nutil se do lehkého tónu.
„Mhm.“
Zamíchal jsem si čaj v hrnku a kradmo se na ni podíval. Měla pohled zabodnutý do plamenů, jako by tam chtěla utéct.
„Možná bychom si příště mohli udělat piknik na louce, bezpečně a na rovině?“ prohodil jsem s předstíraným úsměvem.
Pomalu se otočila. Nakrčila obočí a podívala se na mě bez špetky vřelosti.
„Víš co, ne každý si musí něco dokazovat na laně.“
Povzdechl jsem si a podíval se stranou.
„Promiň. Takhle to být nemělo. Myslel jsem, že se ti to bude líbit.“
„Říkala jsem, že se bojím. Neposlouchal jsi.“
„Poslouchal… jen jsem si myslel, že je to takový ten strach, který se dá překonat.“
„Možná ho ne každý chce překonávat.“
Nerozuměla mi
Zmlkli jsme. V pozadí bylo slyšet cvrčky a praskání větví. Měl jsem chuť vstát a odejít, ale něco mě drželo na místě. Možná hloupá pýcha, možná ta její smutná postava u ohně.
„Víš, já to fakt… myslel dobře,“ řekl jsem tiše.
„Já vím. Ale dobře podle tebe.“
Podívala se na mě a její oči byly unavené a klidné. A v tom pohledu nebyla výčitka, spíš rezignace. Jako by mezi námi už postavila neviditelnou zeď.
Opřel jsem si lokty o kolena a zíral do plamenů. Cítil jsem, že jsem selhal, ale ještě jsem si nedokázal přiznat, že chyba je na mé straně. V mé hlavě to všechno mělo vypadat jinak. Měla tam být radost, emoce, blízkost. Místo toho tu byl jen oheň, ticho a dva lidé, kteří sedí vedle sebe, ale cítí se jako na dvou různých planetách.
Byla vyděšená
Druhý den jsme se vrátili domů, unavení a mlčenliví. V autě hrálo rádio, ale nepamatuju si jedinou písničku. Darja se celou cestu dívala z okna s tváří tak klidnou, až byla podivně od všeho odtržená. Když jsem zaparkoval, neřekla ani „díky za víkend“. Vystoupila jako první a nesla si svůj batoh.
Šel jsem za ní po schodech. Bydlela ve druhém patře, ty schody jsem znal nazpaměť. Podal jsem jí klíč, který si předtím hodila do mé bundy. Vešla do bytu a první, co udělala, bylo, že postavila batoh v pokoji. Chtěl jsem něco říct, třeba něco zavtipkovat, ale v tu chvíli se z jejích úst vyřítil krátký, táhlý výkřik. Ztuhl jsem.
„Adriane!!! Adriane, prosím… vezmi ho pryč!!!“
Vběhl jsem do pokoje, zaskočený. Darja stála u zdi a tiskla si ruce k ústům. Uprostřed podlahy se plazila užovka – černá, slizká, ještě ne úplně probuzená po chladném ránu. Zřejmě se musela nějak vplížit do batohu.
„Klid, je to jen užovka. Není nebezpečná,“ řekl jsem a snažil se k plazovi přiblížit.
„Je!“ vykřikla najednou a couvla ještě dál. „Proč musí být všechno tak, jak ty chceš?!“
Chtěl jsem to napravit
Zastavil jsem se v půli kroku. V rukou jsem měl plastovou krabičku, kterou jsem plánoval hada přikrýt a vynést ho před dům. Ale najednou se všechno ostatní stalo důležitějším.
„Darjo…“
„Víkend podle tvého scénáře, hory, které mě děsí, a teď tohle. Slyšíš mě vůbec někdy?“
„Nevěděl jsem, že se bojíš hadů.“
Stál jsem tam jako idiot, s krabičkou v ruce, a nedokázal jsem ze sebe vypravit ani slovo. Na chvíli jsem se chtěl bránit, vysvětlovat, že to přece všechno mělo být v pohodě. Ale v jejích očích jsem viděl, že to už nemá smysl.
Postaral jsem se o užovku, odnesl jsem ji na zahrádku před domem. Když jsem se vrátil, Darja seděla na posteli, schoulená do polštáře. Nepodívala se na mě, nepromluvila.
Tehdy mi poprvé doopravdy došlo, že jsem ji možná nikdy neznal. Nebo jsem ji možná poznat nechtěl, protože bylo snazší si ji představovat ve verzi, která se hodila do mých plánů. Pochopil jsem, že nic už nebude jako dřív a že nevím, jestli ještě někdy budu mít šanci to napravit.
Adrian, 27 let
Související články
