Pracuji jako grafička, bydlím v Praze a – nebudu lhát – doufala jsem, že mi seznamovací aplikace konečně pomůže poznat někoho rozumného. Před více než rokem jsem se rozešla s Lukášem, se kterým jsme strávili sedm let, z toho pět jsme spolu bydleli. Myslela jsem, že je to něco vážného a na celý život. Ukázalo se však, že Lukáš se k žádosti o ruku, svatbě a dětem zrovna nehrne.
Zůstala jsem sama
Mezi přáteli prakticky samé páry. Moje kamarádky se provdávaly a teď byly buď ve fázi plenek, nebo už řešily školu a školku. V práci také nebyla šance narazit na někoho zajímavého. A tak se okruh míst, kde bych mohla poznat svou potenciální druhou polovičku, výrazně zúžil. Tohle už bohužel nejsou studentská léta, kdy člověk chodí na večírky a neustále potkává někoho nového. Po třicítce to začíná být o dost těžší.
No nic, teď už chápu slova mámy, která kdysi opakovala, že budoucího manžela je stejně nejlepší poznat buď na střední, nebo na vysoké. Ona sama s tátou chodila už od maturitního ročníku na průmyslovce a za ta léta vytvořili opravdu povedené manželství.
Moje sestra Viktorie šla v jejích stopách. Pavla poznala těsně před svým maturitním plesem. Ve druhém ročníku vysoké školy jí dal prstýnek, ve čtvrtém se vzali, a teď už měli na palubě Zuzku – roztomilou pětiletou holčičku a mou kmotřenku v jedné osobě.
Čekala jsem na někoho
„I ty narazíš na svou druhou polovičku,“ právě Viktorie mě utěšovala hned po rozchodu s Lukášem. „Víš, možná bych ti to teď neměla říkat, ale ten tvůj Lukáš se mi hned od začátku nelíbil. Tolik času spolu, a on o životě vážně nepřemýšlel. Ani prstýnek, ani nic. Jako by se chtěl navždy zastavit ve fázi radostných schůzek ze studentských let.“
Možná měla Viktorie pravdu. Jenže já jsem nechtěla všechno tak racionálně propočítávat. Nejspíš to byla moje chyba, ale asi jsme si o naší budoucnosti nikdy vážně nepromluvili. Lukáš takové rozhovory vždycky odbyl vtipem a já jsem netlačila na pilu.
Náš vztah skončil a mé biologické hodiny už netikaly, ale řítily se jako šílené. Chtěla jsem už poznat někoho, s kým bych mohla vážně uvažovat o životě a plánování rodiny. A odtud se vzala ta seznamovací aplikace. Jenže za poslední měsíce mi osud podsouval samé kandidáty na vyhnutí se. Tu nějací zajíci mladší než já, tu naprosto neseriózní týpci. Nebo ženáči, kteří hledali úlet a otevřeně o tom mluvili. Jedním slovem: škoda mluvit.
Konečně jsem narazila
Nakonec se objevil elegantní, usměvavý chlap na úrovni. A s knihou v ruce, ne s činkami jako každý druhý milovník posilovny, který na tom portálu úřadoval. Byl to Matěj. Začalo to výměnou zpráv, vtípky a rychlým návrhem: „Pojďme se potkat. Život je příliš krátký na to, abychom si týdny psali,“ napsal.
Pomyslela jsem si, že jsem konečně narazila na někoho konkrétního. Měla jsem už dost protahování dalších známostí a odkládání schůzek jen proto, aby se později ukázalo, že s mým protějškem máme úplně jiná očekávání a názory na život. Matěj měl pravdu. Život je příliš krátký na to, abychom zbytečně otáleli. Zvlášť, když má člověk dávno po třicítce.
Domluvili jsme se v kiosku s grilovanými rybami u Vltavy. Možná trochu neromantické, trochu kýčovité, ale budiž. Nejsem žádná princezna, takže nevyžaduji, aby mě chlap na první rande nutně zval do luxusní restaurace, objednával nejdražší šampaňské a smyčcový kvartet. A navíc mám ráda ryby v jakékoli podobě. To poslední mě definitivně přesvědčilo.
Bylo to příjemné
Oblékla jsem se ležérně, přece nebudu v obyčejném stánku s občerstvením korzovat ve večerních šatech a na jehlách. Nicméně jsem se nalíčila pečlivěji než obvykle, hezky se učesala, postarala se o doplňky. Náušnice, decentní řetízek s měsícem. To je takový můj amulet, který jsem dostala k osmnáctinám a který mi nosí štěstí. A tohle byla příležitost, při které jsem štěstí potřebovala. Proč? Protože jsem se nechtěla znovu zklamat.
Matěj přijel v lněné košili. Voněl diskrétním parfémem a s úsměvem navrhl:
„Dáme si nějakou klasiku? Já si dám candáta a studenou vodu s citronem. A ty?“
Objednala jsem si pstruha, domácí rybízovou limonádu a hranolky. Nejsem princezna, ale taky nejdu na rande, abych si objednala vodu a lístek máty. Jedli jsme, povídali si, smáli se. Kupodivu si nestěžoval na bývalou, neoháněl se koučovacími frázemi ani nějakými citáty vyčtenými na internetu, kterými mě zasypávali muži poznaní přes aplikaci.
Nemile mě překvapil
Začala jsem se dokonce uvolňovat. Opravdu se s ním skvěle povídalo. Cítila jsem mezi námi možná ne chemii, ale určitou pohodu. V lásku na první pohled a zásah Amorova šípu už dávno nevěřím. V dobrou atmosféru mezi lidmi ano.
A to nejen mezi ženou a mužem. Prostě s některými lidmi jste na stejné vlně, cítíte se uvolněně a můžete si povídat hodiny, zatímco s jinými je rozhovor umělý a nucený. Zdá se mi, že tohle se nedá obejít. S Matějem jsem cítila to první. Možná to přece jen stálo za to zkusit ještě jednou?
Číšník položil účet na stůl, mezi nás. Moje útrata dělala tři sta osmdesát korun. Očekávala jsem, že Matěj sáhne po peněžence. Místo toho se opřel o stůl a se širokým úsměvem se zeptal:
„Tak co? Každý platí za sebe?“
Myslela jsem, že je to vtip
Nevěřícně jsem zamrkala.
„Ehm…,“ začala jsem koktat. „Vždyť jsi mě sem pozval ty.“
„No jasně, že jsem tě pozval. Ale snad nejsi z těch žen, které očekávají, že chlap všechno platí? Přece máme jednadvacáté století. Feministky bojovaly za nezávislost, ne?“
A pak se rozesmál. Upřímně, jako by právě řekl nejlepší vtip na světě. A já jsem na něj koukala a nemohla uvěřit – ne tomu, že nechtěl zaplatit, ale tomu, jak moc byl na sebe pyšný. A hned mi začal vyprávět, že ženy teď jen loví chlapy s penězi, že se chtějí pověsit na chlapa a čerpat z něj plnými hrstmi.
„Moje bývalá se přesně takhle chovala,“ začal teď to otřepané téma, které mě vždycky odradilo. „Lístek do kina, cola, zmrzlina nebo nějaká svačina. A to přece všechno stojí. Doba dvorních dam, o které se musí bojovat na turnajích na život a na smrt, jen aby ti hodily k nohám kapesníček, už dávno minula.“ – Zdálo se mi to, nebo to říkal smrtelně vážně?
Hodně mě naštval
Nejsem člověk, který měří muže hodnotou jeho peněženky. Ale tohle byl náš první kontakt v reálu, naše první rande. A on, který si ještě před hodinou hrál na gentlemana, si teď dělal legraci ze základních pravidel slušnosti.
Už ani nešlo o ten účet, ale o celou tu jeho přednášku. Vždyť v běžném životě by za mě vůbec platit nemusel. S Lukášem jsme si nikdy neúčtovali vše do poslední koruny. Prostě jednou koupil někdo na ulici kebab, jindy zase někdo udělal nákup nebo rezervoval lístky na film, který jsme oba chtěli vidět.
Ale Matěj se teď choval jako obyčejný buran. S takovými muži jsem nechtěla mít nic společného.
„Víš co,“ řekla jsem. „Nejde o těch tři sta osmdesát korun, ale o to, že jsi mě pozval na rande a chováš se, jako bych tě na tu rybu a limonádu natáhla já.“
„Ale no tak, nepřeháněj. Prostě nemám rád hraní nějakých her na předstírané rytířství. Jsme dospělí. Panuje rovnost.“
Byla jsem vzteky bez sebe
Zaplatila jsem za sebe, odešla z podniku a ani jednou se neohlédla. Matěj mi později napsal, že „asi nemám smysl pro humor“. Neodepsala jsem. Bylo to naše první a poslední setkání.
Celé odpoledne jsem přemýšlela, proč mě ta situace tak zasáhla. Vždyť je to jen oběd, jen tři sta osmdesát korun. Ale ne – to byl účet za iluze. Za tu chvíli, kdy jsem si pomyslela, že možná tentokrát to vyjde. Za naději, že někde tam venku je někdo, kdo dokáže být mužný, ale ne toxický. Zdvořilý, ale ne přehnaný. S noblesou, ale bez nabubřelosti.
Matěj byl jen další kluk v těle muže. A já – žena, která se nenechá vodit za nos.
Přestala jsem chodit na rande? Ne. Ale dnes už nečekám, až mi někdo něco slíbí. Nenechám se napálit řečmi o „rovnosti“, když je jasné, že jde o obyčejné lakomství. Nesměju se „vtipům“, které urážejí. Protože jsem žena, která zná svou hodnotu. A i když ten pstruh s limonádou nestál za ty nervy, lekce, kterou jsem dostala – rozhodně ano.
Justýna, 37 let
Související články
