Nejsem člověk, který si snadno stěžuje. Většinu života jsem se učila potlačovat své emoce – nejdřív doma, pak v práci a nakonec v manželství. Vždycky jsem se bála, že když řeknu příliš mnoho, někoho zraním. A Jarda… Jarda umí být citlivý, ale jen když jde o jeho vlastní pocity. Kdysi býval jiný. Společně jsme se smáli, dělali jsme hlouposti. Byl spontánní a vřelý – a právě za to jsem si ho zamilovala.
S postupem let se ale něco začalo měnit. Možná jsem se změnila já? Možná jsem chtěla, abychom společně dospěli, začali se víc respektovat a brát se vážněji. On stále dokázal být okouzlující, ale stále častěji připomínal puberťáka v těle čtyřicátníka. A já? Já jsem se prostě chtěla cítit jako žena, ne jako matka svého manžela.
Nápad odjet do Itálie byl můj. Snila jsem o téhle dovolené jako o nadechnutí – o sklence vína na terase, o procházkách po městečkách, kde to voní levandulí a pečeným česnekem. Chtěla jsem, aby to byl náš nový začátek. A Jarda? Ten na to zavtipkoval:
„Celý týden budu jíst jenom pizzu a pít pivo! To je život, co?“
Tehdy jsem se jen mírně usmála. Tak jako obvykle. Ale někde uvnitř mě píchlo.
První pocit studu
První večer v Itálii měl být výjimečný. Vybrala jsem restauraci s výhledem na moře, bílé ubrusy, svíčky v lucernách, v pozadí hrála jemná hudba. Všechno vypadalo přesně tak, jak jsem si to vysnila – alespoň do chvíle, než jsme usedli ke stolu.
„Jéé, podívej! Špagety!“ Jarda se rozvalil na židli, jako by mu to tam patřilo. „Ty si objednám. Ale bez vidličky! Mafiánský styl, miláčku!“
Než jsem stihla zareagovat, Jarda už něco po svém vysvětloval číšníkovi – směsicí češtiny, angličtiny a bizarního italského přízvuku.
„Uno špagety! Ale takový velký, capito?“ smál se a rukama ukazoval něco, co vypadalo jako obrovská dělová koule.
Číšník pozvedl obočí, ale zůstal zdvořilý. Já jsem cítila, jak mi rudnou tváře. Lidé u vedlejších stolů se dívali naším směrem.
Když jídlo konečně dorazilo, Jarda se na něj vrhl jako dítě ve školní jídelně. Strčil do talíře dva prsty a vítězoslavně kolem nich omotal těstoviny.
„Hele, Emilko, vyfoť mě, jak žeru jako pravej mafián!“ zasmál se nahlas. „Na památku!“
„Možná trochu tišeji... Lidé se dívají,“ zašeptala jsem a naklonila se k němu.
„Ať se dívají! Jsou prázdniny, uvolni se!“ odsekl a zvedl sklenici. „Salute!“ zakřičel a přiťukl si se sousedem od vedlejšího stolu, který vypadal příliš překvapeně, než aby stihl zareagovat.
Chtěla jsem se propadnout do země. Dívala jsem se, jak si Jarda s úsměvem olizuje omáčku z rukou, jak plácá číšníka po rameni, jak křičí přes celou restauraci. Cítila jsem se jako pečovatelka, ne jako manželka. Jako matka u nevychovaného dítěte. A co hůř – jako jediný člověk, který si tu grotesku uvědomuje.
Omluvně jsem se usmívala na číšníka a snažila se situaci nějak zachránit. A pak jsem mlčky seděla. Uvnitř to ve mně vřelo jako v konvici na čaj, ale... jako vždycky jsem se rozhodla nic neříkat. Ještě ne teď.
Protože jsme přece na dovolené. Protože nechci kazit atmosféru. Protože to možná já přeháním.
Ale tohle měl být přece náš začátek, ne moje samota mezi lidmi.
Velká lavina frustrace
„Jardo, prosím tě, můžeš se aspoň jednou ovládnout?“ sykla jsem skrz zaťaté zuby, když se už potřetí snažil napodobit italský přízvuk a ptal se průvodce v galerii umění, „kolik stojí ta nahá paní v mramoru“.
Průvodce se na něj podíval jako na idiota. Turistky stojící opodál se zachichotaly, ale nebylo v tom pobavení – spíš mírné znechucení. A já jsem cítila, jak mi celé tělo tuhne.
„Co je, člověk se nesmí ani zasmát?“ udělal Jarda krok ke mně. „Tobě všechno vadí.“
„Protože se chováš jako šašek,“ řekla jsem poprvé bez obalu. „Už nejsem dítě, aby mi tohle imponovalo.“
Sama jsem se svým tónu divila. Ostrá slova, která jsem si obvykle nechávala pro sebe, tentokrát prošla bez odporu. A v téže vteřině jsem uviděla jeho tvář – údiv, uraženou pýchu, ten typický záblesk „aha, už to začíná“.
„Šašek? Ne, díky. Promiň, že nejsem takovej suchar,“ odfrkl si.
Cítila jsem knedlík v krku. Chtěla jsem couvnout, dělat, že jsem nic neřekla, ale už bylo pozdě. Všechna ta frustrace, ponížení a stud, které jsem v sobě léta nosila, se začaly valit ven. Stačilo pár slov. Jarda se ještě snažil vtipkovat, násilím udržet uvolněnou atmosféru, ale já už jsem se smát nechtěla. Ani to předstírat.
Vešli jsme do dalšího sálu plného renesančních obrazů. On hlasitě komentoval každou scénu, jako by to byl kabaret, a já... jsem ho najednou přestala slyšet. Dívala jsem se do očí Madoně na obraze a přemýšlela: „Co tady vlastně dělám?“
Po odchodu z galerie jsem nepromluvila dobrou půlhodinu. Seděli jsme spolu na lavičce ve stínu cypřišů, ale každý z nás byl někde jinde. Já – ve svých zklamáních. On – pravděpodobně přemýšlel, co udělal špatně.
Ale vždyť jsem mu to právě řekla. Nebo ne?
V hlavě jsem měla jedinou otázku: Miluju ho ještě vůbec?
Slova ze mě úplně padaly
Do hotelu jsme se vrátili mlčky. Jarda se snažil navázat rozhovor, prohodil pár odlehčených vět, pokoušel se uvolnit atmosféru, ale já jsem neodpovídala. Cítila jsem, že když se teď ozvu, něco se stane. Něco, co už nepůjde vzít zpět.
Seděla jsem na kraji postele a dívala se na kufr, jako bych ho měla hned sbalit. On se motal po pokoji, zapnul televizi, pak ji zase vypnul a zastavil se u okna.
„Emilko...“ začal nejistě. „Tak co je? Trochu jsme se pohádali, žádná velká věda. Vždyť se pak vždycky udobříme.“
„Nechci takhle žít,“ řekla jsem tiše, ale každé slovo znělo jako rána. „Už nemůžu. Tohle není dovolená, to je věčné ponižování.“
Pomalu se otočil. Na chvíli vypadal jako kluk přistižený při lumpárně.
„Vážně? O tohle ti jde? Protože jsem jedl špagety rukama?“
„Protože jsi... slepý. Nevidíš, že se stydím vedle tebe sedět u stolu? Že se necítím jako tvoje partnerka, ale jako tvůj dozor?“
Chtěla jsem se zastavit. Vážně jsem chtěla. Ale nakonec jsem to všechno řekla. Ta slova, která jsem v sobě dusila celé roky. Že se necítím jako manželka, ale jako pečovatelka o dospělého kluka. Že už nemůžu dělat překladatelku, nárazník ani masku.
„Všechno nemusí být na odiv, Emílie,“ řekl po chvíli. „Možná je občas lepší být prostě sám sebou.“
„A možná je občas na čase dospět,“ odpověděla jsem a podívala se mu do očí.
Sedl si. Pohled zabodnutý do podlahy. Nic neřekl. A to ticho... bylo horší než jakékoli slovo. V tom tichu jsem věděla jedno: on opravdu nechápe, co se stalo. Co se kazilo tolik let.
„Tohle je naše poslední společná dovolená,“ zašeptala jsem.
A poprvé po dlouhé době jsem pocítila úlevu. Děsivou, bolestivou, ale přesto úlevu.
Samota ve dvou
Z hotelu jsem odešla za svítání, nechala jsem Jardu ponořeného do spánku, nebo možná jen předstíral, že spí. Uličky městečka se teprve probouzely. Vonělo to kávou a vlhkostí kamenných zdí. Šla jsem bez cíle, jako by nohy samy věděly, kam mám jít.
Sedla jsem si na nízkou zídku u přístavu. Dívala jsem se na lodě, které se jemně pohupovaly, jako by se nic nestalo, jako by svět byl stále na svém místě. Ale ve mně se všechno posunulo. Už jsem nebyla ta samá osoba, která si ještě před pár dny balila kufr s nadějí, že nás tahle dovolená napraví.
Zavřela jsem oči. V hlavě se mi objevily obrazy z minulosti – Jarda, který se smál až k slzám na našem prvním společném výletě k Mácháči, Jarda, který na mě čekal před fakultou s růží a sáčkem gumových medvídků. Jarda, který mě po hádce políbil na čelo a řekl: „Však my se domluvíme, hlupáčku.“
Byl jiný. Možná ne zralejší, ale pozornější. Nebo jsem možná tehdy neviděla to, co mi dnes tak vadí. Možná jsem přivírala oči, protože jsem byla zamilovaná, plná snů, hladová po lásce.
Teď jsem měla pocit, jako bych byla ve vztahu se stínem toho člověka. S někým, kdo uvízl ve věčném dětství, zatímco já jsem se snažila rozvíjet, dospívat, cítit vážnost života – a důstojnost.
„Možná jsem příliš náročná,“ pomyslela jsem si. „Možná se opravdu snaží? Ale chci být s někým, koho musím v pětatřiceti letech učit základům slušného chování?“
Zhluboka jsem se nadechla. Pomalu jsem začala chápat, že samota není jen to, že vedle sebe nikoho nemáte. Je to i sezení u stolu s někým, kdo nevidí tvůj smutek. Kdo se hlasitě směje, když ty potichu vyhasínáš.
Zbýval nám jeden den. A já jsem nevěděla, jestli ho chci strávit s ním.
On nic nechápe...
Poslední den. Nepršelo, ale i tak se všechno kolem zdálo být utlumené, jako by ani italské slunce nemělo sílu zářit. Vrátila jsem se na pokoj po snídani, kterou jsem snědla sama. Jarda seděl na balkoně s kávou, v kraťasech a tílku, jako by se nic nestalo.
„Sedneš si?“ zeptal se.
Kývla jsem a přisunula si židli. Chvíli jsme se oba dívali do prázdna, ne na sebe.
„Nechci, abychom se rozešli,“ řekla jsem nakonec. „Ale nemůžu dál předstírat.“
Chvíli mlčel, pak si povzdechl.
„Takže všechno, co dělám, je špatně? Nejsem dost dobrý?“
Otočila jsem hlavu. Tahle slova vždycky fungovala jako lepidlo na můj pocit viny. Ale tentokrát ne.
„Nejde o to, jestli jsi dost dobrý. Jde o respekt. Ke mně, k sobě, k lidem kolem.“ Znělo to klidně, až příliš klidně. Jako by to byl rozhovor o rekonstrukci, ne o našem manželství.
„Já nevím, jak být někým jiným,“ řekl rezignovaně. „Jsem prostě takový.“
„To znamená, že se nechceš změnit?“
Pokrčil rameny.
„Nevím, co bych měl měnit. Vždyť nejsem žádná zrůda. Vtipkuju, občas blbnu, ale to přece není konec světa, ne?“
Zavrtěla jsem hlavou a cítila, jak se mi srdce znovu svírá.
„Ne. Ale je to konec mě. Toho, jak se chci cítit jako žena, jako partnerka. Já chci víc. Klid. Něžnost. Všímavost. A ne stud a protáčení očí u každého tvého vtipu.“
Zase ticho. Ale tentokrát bylo jiné – bez napětí, bez čekání na ránu. Spíš... pochopení, že jsme každý na jiném místě. On – zastavený. Já – na cestě.
Nepřišla žádná omluva. Žádné slzy. Jen ta káva na balkoně a dva lidé, kteří si najednou uvědomili, jak moc se od sebe vzdálili.
Byl to bod zlomu
V letadle jsme se vraceli vedle sebe, ale každý zvlášť. Nedržel mě za ruku, já jsem si neopírala hlavu o jeho rameno. Celý let jsem měla pocit, jako bych už letěla úplně jiným směrem než on.
Po návratu do bytu jsem vyprala, roztřídila suvenýry, vybalila kufry – ty naše i ten svůj. V noci jsem nemohla spát. Ležela jsem, poslouchala Jardovo tiché chrápání a myslela si: „Tohle nebyl jen jeden výlet. Tohle byl bod zlomu.“
Nerozešli jsme se hned. Ještě několik týdnů jsme předstírali, že se nic nestalo. Ale něco se změnilo. Já jsem se změnila. Přestala jsem se vyhýbat těžkým rozhovorům. Přestala jsem se stydět za to, že mi něco vadí. A přestala jsem ho chránit na svůj vlastní úkor.
Mluvili jsme. Ne jednou, ne dvakrát. A i když se snažil, opravdu se snažil, cítila jsem, že už je příliš pozdě. Mezi námi bylo tolik nevyřčeného, že se z toho nedalo postavit nic nového. Léta jsme byli jako dvě rovnoběžky – blízko, ale nikdy spolu.
Jednoho dne jsem řekla:
„Potřebuju prostor. Musím zjistit, co od života chci. Sama.“
Neprotestoval. Možná to cítil taky.
Nastěhovala jsem se do malého bytu s balkonem, kde to voní bazalkou. Večer si dávám víno a už nepřemýšlím, jestli se za mě někdo stydí. Pomalu se učím dýchat po svém. Bez nuceného smíchu, bez předstírání, že je všechno v pořádku.
Nevím, co bude dál. Nevím, jestli se Jarda změní. Možná ano. Možná ne. Ale vím jedno: Už nejsem ta stejná Emílie, která se bála mluvit. Nevím, jestli se Jarda změní. Ale já už jsem se změnila. A teď jsem to já, kdo rozhoduje, co pro mě znamená láska.
Emílie, 36 let
Související články
