Nejsem typ člověka, který dělá scény. Vážně. Většinu času raději něco přejdu mlčením, než abych vyvolávala hádku. Ale někdy... někdy i ten nejtrpělivější člověk dosáhne bodu, ze kterého už není návratu.
Michala jsem poznala na vysoké. Byl jiný než všichni ostatní – klidný, systematický, trochu nesmělý, ale měl v sobě něco, co mě přitahovalo. Stali jsme se párem, pak manželi a pak... Ne. Pak přišla každodenní realita. A jeho rodina.
Neměli jsme se rádi
Od začátku jsem věděla, že jeho matka – Tereza – je typ ženy, která musí mít poslední slovo. A že Michal, ačkoliv dospělý chlap, se v její přítomnosti scvrkne jako malý kluk. Vždycky dělal, co mu nakázala. A já? Já jsem měla být vděčná, že mě přijali.
Zdeněk – Michalův otec – sice nic neříkal, ale přikyvoval, jako by každá Terezina věta byla zjevení. Anežka – Michalova sestra – si mě hned neoblíbila. Nakláněla hlavu a trousila sarkastické poznámky, jako bychom soupeřily o místo v téhle choré hierarchii. A Martin, její manžel? Seděl tiše a zíral do telefonu. Jako by se ho to všechno netýkalo.
A takhle to šlo pořád dokola. Od svátků ke svátkům, od návštěvy k návštěvě. Až do toho výletu na Šumavu. Týdne, který měl být společným odpočinkem. Týdne, po kterém jsme spolu přestali mluvit.
„Opravdu tam chceš jet?“ – zeptala jsem se Michala, když jsem balila poslední věci do tašky.
„Justý... prosím tě, nech toho. Je to jen týden. Na horách. Co se může stát?“
Podívala jsem se na něj a povzdechla si.
Začalo to nevinně
Přijeli jsme jako poslední. Tereza se už stihla zabydlet v obývacím pokoji pronajaté chaty a rozložila si své věci na pohovce, jako by to byl její vlastní dům. Jakmile jsme překročili práh, sjela mě pohledem a prohodila:
„Justýna zase v tom černém, co? Ve městě nemáte barvy?“
„Dobrý den, mami,“ – usmál se Michal, jako by tu poznámku neslyšel.
Nuceně jsem se usmála a dělala, že neslyším. Ještě jsem si ani nestihla sundat boty a Anežka už komentovala:
„Michale, ty jsi ale zhubnul! To tě Justýna trápí hlady, nebo co?“
Martin se chichotal a dál zíral na displej telefonu. Zdeněk si jen něco odkašlal pod vousy. Michal, místo aby to popřel nebo alespoň zavtipkoval, jen pokrčil rameny.
„Ale kdepak, nějak to tak vyšlo,“ – zamumlal.
A už jsem věděla, jak tenhle výlet bude vypadat. U večeře mě Tereza odsunula z čela stolu do rohu se slovy:
„Tam blíž ke kuchyni to budeš mít pohodlnější, Justýnko, kdyby bylo potřeba pro něco skočit.“
„Jasně,“ – odpověděla jsem klidně, i když ve mně už to vřelo.
Když se začali bavit o tom, kdo má jakou klobásu rád, Tereza se znovu ozvala:
„Ale Justýna přece nejí vepřové, že ne? Teď je taková móda na tyhle... různé podivnosti.“
„Jím všechno, nemusíte se bát,“ – odvětila jsem a snažila se znít zdvořile.
„Ach, tak to je dobře, protože v poslední době už člověk neví, co vařit!“ – zasmála se Anežka a dívala se mi přímo do očí.
Michal mlčel. Jedl a nezvedal oči od talíře. „Vidím to jenom já? Proč sedí a mlčí?“ – pomyslela jsem si a s každou další minutou se dusila víc a víc.
Cítila jsem se tam špatně
Leželi jsme v posteli a já zírala do stropu, jako bych tam měla najít odpověď. Michal vedle mě usínal, klidný jako dítě po celém dni hraní.
„Michale...“ – začala jsem tiše.
„Mmm?“
„Cítím se tu jako páté kolo u vozu. Tvoje matka se ke mně chová jako k pomocnici v domácnosti a Anežka... však sám vidíš, jak mluví. A ty... ty nic neříkáš.“
„Justý, nezačínej, prosím tě. Tobě se pořád něco nelíbí,“ – zamumlal a otočil se na bok.
Měla jsem pocit, jako by mi někdo vrazil facku.
„Pořád se mi něco nelíbí? Vážně?“
„Prostě... je to jen týden. Nedělejme z toho aféru.“
Posadila jsem se na posteli.
„Nejde o ten týden, Michale. Jde o to, že jsem neviditelná. Oni mě nemají rádi a ty s tím nic neděláš. Sedíš vedle nich a směješ se, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku.“
„Protože nechci hádky!“ – zvýšil hlas. „Myslíš, že to mám jednoduché?“
„Nevím, Michale. Možná vůbec nechceš, abych to měla jednoduché. Možná jsi radši, když sedím tiše a usmívám se. Jako nějaká panenka, co?“
„Nedramatizuj to. Prostě se snažím, aby se tenhle výlet nerozpadl po dvou dnech.“
Odešel do koupelny. Zůstala jsem sama. Dívala jsem se na jeho polštář a cítila, že se ve mně něco důležitého láme. „Kdyby mohl, nechal by mě tu s nimi samotnou. Možná bych to měla udělat – prostě se sbalit a odjet,“ problesklo mi hlavou.
Ale ještě ne. Ještě jsem si dělala iluze.
Byly zlomyslné
Táborák měl být vyvrcholením výletu. Tereza opekla špekáčky, Zdeněk rozestavil lavičky a Anežka od rána vyprávěla, „že u ohně chutná všechno líp, dokonce i špatná společnost“. Michal se jejím vtipům smál. Já jsem se taky zasmála – ale uvnitř už jsem toho měla dost.
Seděli jsme kolem ohně. Tereza, jako obvykle, hrála prim a vyprávěla o dávných výletech s dětmi, ještě než jsem s nimi začala jezdit já. Anežka se chytila:
„Jo, to bylo tak nějak... veselejší, že? Míň toho napětí. Teď se člověk bojí něco říct.“
„Možná bychom mohli změnit téma,“ – pronesla jsem naoko klidně.
„A proč?“ – zvedla Anežka obočí. „Vždyť nikdo nic špatného neříká, že ne, mami?“
Tereza jen přehnaně vzdychla a přiložila do ohně. Martin se uchechtl.
„Ne, ale vážně. Jestli se Justýna naštve, bude zase dva dny ticho,“ – prohodil polohlasem.
Cítila jsem, jak mě zalévá vlna horka.
„To stačí,“ – řekla jsem tiše.
Nikdo nereagoval. Oheň praskal a já slyšela jen vlastní srdce bušit jako kladivo.
„Mám toho dost!“ – vyhrklo ze mě najednou. „Vašich rýpanců, toho předstírání, že je všechno v pořádku, zatímco se každý večer musím sbírat z podlahy po tom, jak se ke mně chováte!“
Všichni ztuhli. Dokonce i Michal.
„Co to povídáš,“ – sykla Tereza. „Nikdo ti tu neubližuje. To ty jsi přecitlivělá.“
„Přecitlivělá?“ – zasmála jsem se hořce. „Člověk neví, co na ní ten Michal vidí,“ – dodala Anežka s předstíraným úsměvem.
„Už toho nechte,“ – řekl Michal tiše.
„Ne,“ – podívala jsem se na něj. „Ty řekni. Co na mně vidíš?“
Mlčel. Vstala jsem a odešla do chaty, nechávajíc za sebou oheň a spálené zbytky iluzí.
Druhý den jsme odjeli
Ráno vládlo zvláštní ticho. Dokonce i Tereza nechodila po kuchyni jako generál po cvičišti. Michal seděl v předsíni a zavazoval si boty.
„Bal se,“– pronesl bez emocí.
„Ty chceš jet?“
„Nemá smysl tu zůstávat po tom, co se včera stalo.“
Neodpověděla jsem. Prostě jsem začala skládat věci. Během celého toho rána mezi námi nepadlo jediné vřelé slovo. V autě jsme jeli mlčky. Hory zůstaly za námi a já měla uvnitř pocit, jako by něco nenávratně skončilo.
„Tvoje matka mě nenávidí,“ – řekla jsem nakonec.
„Možná ti jen nedokáže porozumět. Ale ty tomu, taky nepomáháš.“
„Nepomáhám?! Michale, já se snažila. Celé roky. Přivírala jsem oči nad každou zlomyslností, každým ponížením. Myslíš, že je to snadné?“
„Víš spol.?“ – odvrátil hlavu a díval se přímo před sebe. „Je to tvoje vina, protože se neumíš přizpůsobit. Nikdy ses to nenaučila.“
Ztuhlá jsem. Cítila jsem, jak ve mně něco prasklo. Vážně? Po všem, co jsem snesla?
„Přizpůsobit se? Mám se smířit s tím, že se ke mně budou chovat jako k odpadu?“
„Justý, nezačínej.“
„Nezačínej?! To já se mám smiřovat s tím, že mě deptá tvoje matka, že se mi sestra vysmívá a ty sedíš jako zbabělec a přikyvuješ?“
Neodpověděl. Zrychlil. Dívala jsem se z okna a snažila se nebrečet. Vrátili jsme se domů. Michal se zavřel v pokoji. Já jsem poprvé pomyslela na to, že možná... je to konec.
Mám svatý klid
Uplynulo několik týdnů. Telefony od Terezy utichly. Anežka se taky neozývala. Michal se jednou nebo dvakrát pokusil zavolat otci, ale nikdo to nezvedal. Možná je to tak lepší.
V našem bytě vládlo ticho. Ne to pohodlné, domácké. Ale to napjaté, jako před bouří.
„Mamka se ptala, co je u nás nového,“ – prohodil Michal jednoho večera, když si naléval čaj.
„A cos jí řekl?“
„Že dobře.“
„Lžeš pro svůj svatý klid?“ – zvedla jsem obočí.
„A co bys řekla ty?“
Pokrčila jsem rameny.
„Nejsem připravená je znovu poslouchat,“ – řekla jsem, aniž bych se mu podívala do očí. „Možná nikdy nebudu.“
Sedl si naproti mně, jako by chtěl něco říct, ale jen si povzdechl. V práci jsem se vrhla do povinností, protože jen tam jsem mohla zapomenout. Doma jsme se jeden druhému vyhýbali.
Občas jsem přemýšlela, jestli se mnou opravdu není něco v nepořádku. Možná měla Tereza pravdu, možná Anežka vycítila mou slabost. Možná jsem byla já ta „složitá“. Ale pokaždé, když jsem se v myšlenkách vrátila k táboráku, k jejich slovům, k Michalovu mlčení – věděla jsem, že to není jen moje vina.
Justýna, 38 let
Související články
