Anna se stala macechou třináctiletého Ondry, který ji vnímá jako vetřelce. Každý pokus o sblížení naráží na nečekanou překážku. Na horách ale přijde první drobný průlom...
Nikdy jsem si nemyslela, že se stanu něčí macechou. To slovo mi v hlavě vždycky znělo jako role ze špatné pohádky – někdo cizí, nepohodlný, někdo, koho je třeba tolerovat, ale ne milovat. A přece – jsem tady. Je mi třicet čtyři let a jsem nevlastní matkou pro třináctiletého Ondru. I když „matkou“ je příliš silné slovo. On mě tak nevnímá. Občas mám pocit, že mě nevnímá ani jako člověka.
Michal věří, že se časem všechno srovná. Že si jeho syn zvykne, že mi začne důvěřovat. Ale Michal... nám mizí. V práci, ve své hlavě, v tichu. Věří mé intuici, jak říká. To jsou hezká slova, ale pro mě je to spíš ponechání na bojišti bez podpory.
Rozhodli jsme se odjet na hory. Týden – jen my tři, daleko od města, povinností, školy, práce. Moje naděje? Že se mi tam, daleko od každodenního života, podaří dostat se k Ondrovi alespoň o krok blíž. Že pro něj snad nebudu jen „ona“. Že se na mě ten kluk přestane dívat jako na vetřelce. Protože občas se jím sama cítím – vetřelcem v jejich světě, který mě vůbec nepotřebuje.
„Ondro...“ – začala jsem nejistě, stojíc ve dveřích jeho pokoje. „Myslela jsem, že bychom si mohli spolu něco zahrát... Monopoly, Dixit?“
Seděl na posteli s telefonem v ruce, ani nezvedl pohled.
„Nejsem dítě. A nejsme rodina,“ – odsekl s despektem, bez emocí, jako by četl předpověď počasí.
Zmlkla jsem. Chtěla jsem něco odpovědět, ale v krku se mi udělal knedlík. Po chvíli jsem jen kývla hlavou, otočila se a vrátila do obývacího pokoje, kde už na mě čekaly rozložené deskové hry. Přesně jako já – připravené ke hře, kterou nikdo nechtěl hrát.
Sedla jsem si na koberec a dívala se na krabice. Jako idiotka. Kolikrát už jsem to zkoušela? Narozeniny, svátky, společné večeře, kino. Vždycky jsem narazila na zeď. Jako by jeho matka zemřela a já se prostě objevila na jejím místě, bez ptaní, bez pozvání.
Nevím, jestli mě víc bolelo to, že mě odmítá, nebo že Michal vždycky jen povzdechne a řekne: „Dej mu čas.“ Čas... Kolik? Rok? Dva? A co když nikdy nebude připravený pustit si mě blíž.
Chtěla bych vědět, co cítí. Vztek? Smutek? Beznaděj? Všechno najednou? Protože se přece snažím, ne? Nepřišla jsem do tohoto domu s botami na stole. Nechci být jeho matkou. Chci být jen... někým.
Zatím jsem nikdo.
Hádka s Michalem
Zavřela jsem myčku s hlasitou ránou. Michal se na mě podíval od sklenice vody, jako by nevěděl, co jsem udělala špatně.
„On mě nenávidí,“ – řekla jsem tiše, ale s takovou silou, jako by to ve mně vybuchlo. „Ani se na mě nechce podívat.“
„Anno...“– povzdechl si. „Potřebuje čas. Jeho máma zemřela sotva před dvěma lety...
„A já mám být věčně jen kulisa? Mám čekat, až mě přijme? Kdy? Až se odstěhuje?“
„Vždyť jsi věděla, že to nebude snadné,“ – odpověděl klidně, s tou svou otravnou trpělivostí. – On trpí, je normální, že...„
„A co já?! Já netrpím? Myslíš, že je pro mě tak úžasné být den co den ignorována dítětem, které vychovávám? Vařím mu, uklízím, ptám se, jaký měl den... A on, jako bych neexistovala!“
Michal se odsunul od linky a vykročil ke mně, ale já jsem o krok couvla.
„Nechci, abys mě hladil po hlavě. Chci, propasti... sakra, abys něco udělal. Jednou v životě se ozval a řekl mu, že tady taky jsem!“
„Nemůžu ho nutit k citům, Anno,“ – řekl tiše.
„A já to nemůžu dál táhnout sama,“ – odpověděla jsem. „Protože občas mám pocit, že nejsem jeho macecha. Jen nějaká chůva na hlídání.“
V kuchyni nastalo ticho. A v tom tichu jsem poprvé ucítila, jak moc jsem v téhle roli sama.
Měla to být milá rodinná hra
„Tak co, zahrajeme si?“ – Michal zvedl obočí a držel krabici s Dixitem. „Bude to fajn.“
Ondra neodpověděl. Sedl si na konec stolu a pohled utopil v kartách. Začali jsme hrát – pomalu, neobratně, ale po několika kolech se něco změnilo. Michal zažertoval, já jsem se chytila. Smáli jsme se. Dokonce i Ondra se usmál. Konečně.
„Ztracený poutník ve světě snů,“ – řekla jsem a ukázala svou kartu.
„Jé, to musí být Anny,“ – zasmál se Michal. „Vždycky si vybírá ty melancholické.“
„A co, nesmím být melancholická?“ – odrazila jsem míček s úsměvem.
Ondra sáhl po kartách, mrknul. A pak se stalo něco zvláštního.
„Podvádělas,“ – řekl chladně a hodil jednu z karet na stůl.
„Co?“ – ztuhlá jsem.
„Vybrala sis jinou kartu než předtím. Vyměnila jsi ji. Viděl jsem to.
„Ondro, vždyť...“
„Věděl jsem, že jsi falešná! “– zvedl hlas tak, že jsem ucukla. „Nejsi moje matka! A nikdy nebudeš!“
Michal ztuhl. Já taky. Karty sklouzly na podlahu, jako by ani ony nechtěly být svědky této scény.
„Ondro... “– začal Michal, ale já už jsem stála.
Beze slova jsem utekla do koupelny. Třískla jsem dveřmi, otočila klíčem v zámku a sesunula se na dlaždičky.„
Dlaněmi jsem si zakryla tvář a konečně... jsem si dovolila plakat.
Možná předstírám, že jsem někdo, kým nejsem
Seděla jsem na studených dlaždičkách v koupelně, schoulená do sebe. Plakala jsem už bezproblémově. Uvnitř prázdnota. Nebo něco horšího – rezignace.
„To jsem si vážně myslela, že jedno společné hraní to napraví? Že si ho zasloužím nějakou hloupou hrou?“ – myšlenky se mi v hlavě hroutily jako domino.
Vzpomínala jsem na všechny chvíle, kdy jsem se k němu snažila dostat. Jak jsem mu koupila jeho oblíbené cereálie, protože jsem slyšela, že je má rád. Jak jsem se ho jednou zeptala na hru, kterou hrál – a on se ani neobtěžoval odpovědět. Jak jsem čekala na jedno „děkuji“. Cokoli. Místo toho jsem slyšela, že jsem „falešná“.
Možná opravdu jsem. Možná předstírám, že jsem někdo, kým nejsem – macecha, pečovatelka, hrdinka. A uvnitř jsem prostě unavená. Sama.
Po delší chvíli jsem si otřela tvář. Rudá, opuchlá. Vyšla jsem ven.
Obývací pokoj byl prázdný. Karty rozházené na stole jako bojiště. Michal seděl v křesle a díval se z okna. Podíval se na mě, ale nic neřekl.
„Jdu se projít,“ – oznámila jsem. „Musím se nadechnout.“
Nezeptal se kam. Nenabídl, že půjde se mnou. Jen kývl hlavou.
Nikdo mě nezastavil, když jsem odcházela.
První taková situace
Zatočila jsem za roh penzionu a už jsem chtěla sejít k potoku, když jsem ho uviděla.
Ondra seděl na lavičce před domem, schoulený, s kapucí na hlavě, kolena pod bradou. Ztuhlá jsem. Chtěla jsem se otočit, ale uslyšel mé kroky.
„To jsi ty,“ – zamumlal. „Myslel jsem, že jsi utekla.“
„Měla jsem chuť, “– přiznala jsem a opatrně si sedla na druhý konec lavičky. „Pivo...“nevím kam.
Ticho mezi námi znělo jako ozvěna. A pak promluvil poprvé ne s výsměchem, ale tiše. Lidsky.
„Vím, že jsem to přehnal.“
Podívala jsem se na něj s nedůvěrou.
„Nevím, jak se k tobě mám chovat. JSI... někdo cizí, “– dodal. „Nevím, co mám říkat, jak se chovat.“
„A já se snažím přestat být cizí. Ale nevím, jestli to ještě umím,“ – odpověděla jsem po chvíli.
Díval se někam do tmy před námi.
„Máma vždycky říkala, že když chce být někdo blízko, nemusí se snažit. Prostě... je.“
„Možná. Ale někdy je potřeba se přece jen trochu snažit, “– řekla jsem. „Nebo alespoň neutíkat před lidmi, kteří se snaží.“
Otočil hlavu. Na chvíli jsem měla pocit, že chce něco říct. Ale jen pokrčil rameny.
„Je zima,“ – zamručel a vstal. „Jdeš?“
„Jdu,“ – zašeptala jsem a vydala se za ním. Poprvé nešel tři kroky přede mnou.
Možná nejde o to, abych se cítila jako jeho matka
Vrátila jsem se do penzionu a dveře ve tmě tiše zavrzaly. Michal seděl u stolu s hrnkem čaje. Podíval se na mě s otazníkem v očích, ale než stihl něco říct, promluvila jsem první:
„Našla jsem ho. Seděl před domem.“
„Mluvili jste spolu?“
„Trochu. Na nás... to je asi docela hodně.“
Kývl hlavou. Chtěl něco dodat, ale v tu chvíli zavrzaly dveře Ondrova pokoje. Vystrčil hlavu, podíval se na mě a na otce.
„Dobrou noc“, – řekl krátce, ale... poprvé po dlouhé době bez ironie.
„Dobrou noc,“ – odpověděla jsem překvapeně.
Michal po chvíli přišel a sedl si vedle mě.
„Ondra... chce si zítra promluvit. Se mnou. A s tebou.“
Slabě jsem se usmála.
„Necítím se jako jeho matka,“– řekla jsem tiše. – „A možná se tak nikdy cítit nebudu. Ale možná o to nejde.“
Podívala jsem se na opuštěné karty ležící na stole. Myslela jsem si, že hra bude stačit. Že mu dám důvod, aby mě měl rád. Ale možná nepotřebuje „matku“, jen někoho, kdo zůstane. Někoho, kdo se neurazí, nesbalí si kufry. Někoho, kdo prostě... bude.
Anna, 34 let
