Anna ztratila manžela Michala a její svět se ponořil do ticha a prázdnoty. Po měsících samoty a bolesti jí nečekané setkání s Tomášem ukázalo, že touha po něčí blízkosti není zrada, ale začátek něčeho nového. Bojuje s vinou, ale pomalu se znovu učí pro něco žít.
Po Michalově smrti vypadal každý den stejně: vstala jsem, šla do práce, vrátila se, narychlo něco uvařila, občas odepsala Filipovi na zprávu, občas ne. A večer jsem seděla na gauči a prohlížela si fotky. Zvlášť jednu – od moře, kde mě Michal objímá zezadu a já se směju. Takhle jsem si samu sebe už nepamatovala.
Cítila jsem se jako v letargii
Pracuju v knihovně. Ticho, vůně knih, řád – to mě drželo při životě. Lidé přicházeli, ptali se na novinky nebo vraceli déle půjčené tituly. Nikdo se neptal, jak se mám. A bylo to dobře. Filip občas zavolal a naléhal, abych se „otevřela světu“, abych „vyšla mezi lidi“. Jenže já to nedokázala. Ne po tolika společných letech. Michal byl můj život. Jak začít něco nového, když to staré stále milujete?
Teprve po rozhovoru s terapeutkou se ve mně něco zlomilo. Neřekla nic převratného – jen že „truchlení se nedá prožít, pokud si k sobě nepustíte život“. O pár týdnů později jsem si u příliš silného vína a s příliš slabou vůlí založila profil na seznamovací aplikaci. S pocitem viny. Jako by mě Michal měl každou chvíli chytit za ruku a zeptat se: „Vážně, Anno?“ A tehdy napsal Tomáš.
Začala jsem si psát s cizím mužem
Konverzace s Tomášem byly klidné, bez nátlaku. Otázky na knihy, na oblíbené druhy čaje, na to, kam bychom jeli, kdybychom mohli kamkoliv. Odpovídala jsem opatrně, jako by mě každé slovo mělo prozradit. Protože jsem přece neříkala pravdu – neřekla jsem mu, že se cítím jako podvodnice. Že když si s ním píšu, zrazuji vzpomínky.
V práci jsem se přistihla, že čekám, až napíše. Jednou se zeptal, jestli bych se nechtěla sejít. Když jsem hned neodpověděla, napsal: „V pohodě. Až budeš někdy chtít, dej vědět.“
O té schůzce jsem řekla jediné osobě – Martě. Své kamarádce z gymnázia. Sešly jsme se v sobotu u ní, u vína a palačinek s džemem.
„Je to jen čaj, Anno. Ne svatba. Nemusíš s ním spát, nemusíš nic slibovat. Prostě tam jdi a uvidíš, co se stane.“
„Ale proč? On není Michal. Nikdy jím nebude,“ – řekla jsem tiše.
„Právě proto.“ Michal byl Michal. A tenhle Tomáš může být prostě někdo, kdo si s tebou sedne na čaj, až budeš mít zase pocit, že se doma nedá dýchat.
Dlouho jsem se dívala na datum a čas domluvené schůzky. Den předtím jsem ji chtěla zrušit. Napsala jsem zprávu, ale neodeslala ji. Smazala jsem ji. Pak jsem ji napsala znovu a znovu ji smazala. Ráno jsem vstala a rozplakala se. Vzala jsem si na sebe modrý svetr, ten, který měl Michal rád. A přestože mi srdce bušilo jako o závod, vyšla jsem z domu.
Sešla jsem se s ním
Do kavárny jsem vešla o deset minut dřív a on už tam byl. Tomáš. Seděl u stolku pod oknem s knihou v ruce. Když mě uviděl, vstal a usmál se. Takový obyčejný úsměv, vřelý, bez nátlaku. A já… cítila jsem se, jako bych se právě dopustila zrady.
„Anna?“ – zeptal se tiše, jako by se bál, že mě vyplaší.
„Ano,“ – odpověděla jsem a křivě se usmála, protože v tu chvíli se mi do očí začaly hrnout slzy.
Nestihla jsem se posadit, nestihla jsem si ani svléknout kabát. Už jsem plakala. Stud. Spalující, nelítostný stud. Jako by se najednou oči všech v kavárně dívaly jen na mě.
„Omlouvám se,“ – vysoukala jsem ze sebe. – Já… nevím, co tady dělám.
Chtěla jsem utéct. Vážně. Už jsem se viděla, jak vybíhám z podniku, s uplakanýma očima, s lítostí, s vinou. Ale Tomáš nic neříkal. Nepřiblížil se, nepokoušel se mě dotknout. Jen si zase sedl a řekl:
„Nemusí to být snadné. Můžeme si jen tak posedět.“
Dívala jsem se na něj přes slzy.
„Nevím, jestli jsem připravená,“ – řekla jsem. „Ale jsem tady.“
Kývl hlavou. Zavolal servírku. Objednal zázvorový čaj. I pro mě. Nic víc. Mlčeli jsme. A já – v tom tichu – jsem poprvé po dlouhé době cítila, že je někdo vedle mě a neočekává, že budu někým víc, než kým právě jsem.
Vyprávěla jsem mu o manželovi
Čaj mě pálil do prstů. Křečovitě jsem svírala šálek, jako by mě mohl zachránit. Ticho mezi námi nebylo trapné – bylo jemné, měkké. Tomáš klidně seděl, jako by čekal, až se sama rozhodnu, co dál.
„Michal…“ – začala jsem. – Můj manžel. Už dva roky nežije. Měl infarkt. Seděl u snídaně a vtipkoval, že jsou rohlíky tvrdé jako kámen. Pak prostě… přestal dýchat.
Tomáš nic neřekl. Nevyptával se, nekýval hlavou. Jen naslouchal. A to mě odstartovalo.
„Byli jsme spolu od vysoké. Půl života. Znal mě skrz naskrz. Věděl, kdy lžu, že je všechno v pořádku. Věděl, jak dělám čaj a že nemám ráda, když někdo nechává drobky na lince. Věděl všechno.“
Polkla jsem. Ruce se mi třásly.
„A teď nevím, jak žít. Lidé říkají: ‚čas léčí‘. Ale čas, to jsou jen další dny bez něj. Bez jeho smíchu. Bez jeho nohou vyčuhujících zpod peřiny. Bez jeho ‚pojď sem, Anno, jen tě obejmu‘.“
Tomáš se na mě klidně podíval.
„Při nehodě jsem přišel o sestru,“ – řekl tiše. – Byli jsme si velmi blízcí. Nikdo nevěděl, že jsme spolu bydleli po mém rozchodu s partnerkou. Měl jsem pocit, že se mi všechno zhroutilo.
Na chvíli se odmlčel. Pak dodal:
„Nemusí to být hned nový život. Možná je to jen jeden čaj. A jedna schůzka.“
Dívala jsem se na něj a poprvé mě napadlo, že to možná není zrada. Možná je to jen touha po něčí blízkosti.
Promluvila jsem se synem
Domů jsem se vracela pomalu, jako bych tam ani nechtěla dojít. Tomáš se jen zeptal, jestli mě může doprovodit, ale odmítla jsem. Potřebovala jsem být sama. Zpracovat to všechno v tichu. Na chodbě jsem ucítila známou vůni prostředku na podlahu. Michal si vždycky stěžoval, že smrdí. Tehdy mě napadlo: „To je absurdní, že se vzpomínky vracejí skrze čisticí prostředky.“ V bytě bylo chladno. Rozsvítila jsem a chvíli jen tak stála. Pak jsem si svlékla kabát, sedla si ke stolu a vzala do ruky telefon.
„Jaké to bylo?“ – zeptal se Filip. Ještě napsal, že mi držel palce.
„Zvláštní,“ – odepsala jsem. „Rozbrečela jsem se dřív, než jsem si stihla objednat čaj. Ale on zůstal.“
Za chvíli zazvonil telefon. Filip.
„Mami… jsem na tebe pyšný,“ – řekl, než jsem stačila cokoliv říct. „Vím, že je to pro tebe těžké. Ale táta… on by nechtěl, abys byla do konce života sama. Chtěl by, abys byla zase šťastná.“
Sevřelo se mi hrdlo.
„Ale on byl celý můj život…“ – zašeptala jsem.
„A ty jsi celý můj,“ – odpověděl Filip. – A já nechci, aby ses bála žít. Není to zrada. Je to krok vpřed.
Ten den jsem plakala podruhé. Ale tentokrát to nebyl stud. Byla to úleva. Protože mě někdo pochopil. Protože někdo věděl, že nechci na Michala zapomenout. Ale taky – že nechci umřít zaživa.
Teď je mi lehčeji
Do Tomáše jsem se nezamilovala. Nedomluvila jsem si další schůzku. Alespoň ne hned. Ale něco se ve mně odblokovalo. Jako by ten jeden večer stačil, abych se přestala bát zhluboka nadechnout. Začala jsem si všímat maličkostí: jak hezky voní ranní čaj, jaké ticho je v knihovně, než přijdou lidé. Přestala jsem se vyhýbat zrcadlu. Občas jsem se na sebe i podívala. Ne s láskou – to ještě ne – ale se smířením. Dívala jsem se na ženu, která prožila něco obrovského. Která se nevzdala.
Na hřbitově jsem přestala Michalovi říkat, že bez něj nedokážu žít. Začala jsem mu říkat, že se snažím. Že jdu dál. Pomalu, ale jdu. V telefonu mám na Tomáše stále kontakt. Občas mu pošlu fotku čaje. On odepíše: „To už je tradice?“ A já se usměju a necítím se provinile.
Nevím, co bude dál. Možná nic. Možná něco. Ale vím, že to zkusím. Protože život po ztrátě není zrada. Je to důkaz lásky – k sobě samé, k tomu, co bylo, i k tomu, co možná ještě přijde.
„Nevím, jestli ještě někdy budu milovat,“ pomyslela jsem si, když jsem si sedala k oknu s hrnkem v dlaních. – „Ale vím, že můžu zkusit žít.“
Anna, 47 let
Související články
