Po ztrátě manželky Žofie zůstal Josef sám. V prázdném domě ho tíží ticho i nedorozumění s rodinou. Jeho vztah s nevlastní dcerou Anežkou, kterou si vzal, a bolestné odloučení od syna proměnily jeho život v osamělý boj o kousek naděje.
V prázdném domě se zvuky nesou jinak. Každý krok, každé zavrzání podlahy se zdá hlasitější, jako by mi stěny chtěly připomenout, že jsem sám. Uplynuly dva roky, co jsem pohřbil Žofii, a pořád se přistihnu při tom, že jí chci něco říct. Takové ty všední, hloupé věci: že se změnilo počasí, že náš syn Matěj zase nezvedá telefon, že polévka je přesolená.
Smrt manželky mi přinesla prázdnotu
Žofie byla o pět let starší než já, ale byl jsem to já, kdo vypadal starší, zvlášť od té doby, co onemocněla. Díval jsem se, jak vyhasíná. Nejdřív pomalu, a pak najednou – jako by někdo zhasnul světlo. Zůstal jsem sám. Matěj už v té době bydlel se svou rodinou, stavoval se jen zřídka. A moje nevlastní dcera Anežka zůstala se mnou.
Nebyla to moje dcera, Žofie ji měla z prvního manželství. Byla o dvacet dva let mladší než já. Kdybych dnes měl vyprávět, jak se to stalo, nedokázal bych určit okamžik, kdy se něco začalo měnit.
Zpočátku jsem byl vděčný, že mě někdo poslouchá a stará se o mě. Její přítomnost tišila prázdnotu po Žofii. Ale pak se to vymklo kontrole. Začal jsem čekat na její hlas, na vůni jejího parfému. Je možné, že samota byla tak velká, že jsem přestal rozeznávat, co je dobré a co špatné?
Syn zuřil
Matěj se to dozvěděl od sousedky. Jednoho dne vpadl do domu jako uragán, ani si nezul boty.
„Co to vyvádíš?“ zeptal se a podíval se mi přímo do očí. „Slyšel jsem, že spíš s Anežkou. Pliveš mámě na hrob! Vždyť Anežka je jako tvoje dcera!“
„Nikdy jí nebyla“ zašeptal jsem.
„Přestaň se omlouvat. Myslíš si, že když řekneš, že není tvoje biologická dcera, tak se tím něco změní? Vyrůstala vedle tebe.“
Sám nevím, jak se to stalo. Nebylo to plánované. Žofie je mrtvá, všechno se rozpadlo. A ona zůstala.
„Rozhodl ses, že si ji vezmeš k sobě do postele, aby ti nebylo smutno?“ odsekl ostře. „Jsi ubohý. Víš co? Už nejsi můj otec.“
Cítil jsem, jak mě ta slova zasáhla. Nevěděl jsem, co to znamená „milovat“. Se Žofií to bylo jasné, prosté, přirozené. S Anežkou… to byla spleť. Radost se proplétala se studem, blízkost se strachem. Dotkla se mé dlaně a já cítil, že v tom dotyku není nic špatného, a zároveň bylo špatně úplně všechno.
Cítil jsem se bezmocný
Nakonec jsem se rozhodl a požádal Anežku o ruku. Nechtěl jsem, aby si na ni lidé na vesnici ukazovali prstem. Měli jsme občanský sňatek, protože farář nám odmítl udělit svátost.
„Nebudu žehnat hříchu“, řekl. „Promiňte, ale nemohu.“
Anežka sklopila hlavu a já jsem stál beze slova. Chtěl jsem říct, že to není hřích, ale život, ale nedokázal jsem to. Protože možná to přece jen hřích byl.
„Nejsme zlí lidé“, řekla tiše Anežka.
Farář přikývl.
„Možná ne. Ale to neznamená, že vaše volby jsou správné.“
V den svatby na úřadě jsem měl na sobě oblek, který jsem měl na Žofiině pohřbu. Nenechal jsem si ušít nový, nechtěl jsem. Anežka měla krémové šaty, bez závoje, bez květin, bez nikoho. Po návratu domů jsem uvařil čaj. Seděli jsme u stolu jako po běžném pracovním dni. Tehdy mě napadlo, že přesně takhle bude vypadat naše budoucnost – jako prodloužení tohoto ticha. Bez přípitků, bez gratulací, bez přítomnosti těch, kterým jsme kdysi říkali rodina.
Hodiny tikaly, ale já jsem věděl, že pro mě už čas neběží. Jen se opakoval.
Obrátili se k nám zády
V koupelně jsem uviděl těhotenský test. Ležel na okraji umyvadla, jako by tam byl položený schválně, aby ho nešlo přehlédnout. Dvě čárky. Zřetelné. Bez jakýchkoli pochyb. Anežka se vrátila o chvíli později z pekárny.
„Viděl jsi to?“ zeptala se. Nemusela říkat, co má na mysli.
Přikývl jsem, ale nic jsem neodpověděl.
„Máš radost?“
Posadila se naproti mně u kuchyňského stolu, u toho samého, u kterého ještě před rokem Žofie nalévala vývar do hlubokých talířů. Díval jsem se na ni, na její tvář, která zářila spokojeností
„Nevím, co na to říct.“
„To je dobře“, odpověděla po chvíli. „Protože já vím všechno. Vím, že s tebou chci založit rodinu.“
Věděl jsem, že bych ji měl obejmout, říct něco milého. Ale místo toho jsem vstal a odešel do druhého pokoje.
Bylo mi šedesát tři let. Můj prvorozený syn, Matěj, se mi už týdny neozval. Měl své vlastní děti, které už asi nikdy neuvidím. A teď jsem měl mít novou rodinu se ženou, kterou jsem kdysi představoval jako dceru své manželky.
Bál jsem se
Přestěhovali jsme se do města. Anežka na tom trvala. Řekla, že tam to bude lepší, že dítě by mělo mít přístup k dobrým lékařům, školkám, že tady začneme znovu. Pronajali jsme si dvoupokojový byt na okraji města, v paneláku s výtahem. Pro ni to byla nová šance. Pro mě trest.
O svátcích k nám nikdo nepřišel, nikdo neposlal pohled, nikdo nezavolal. Dokonce i sousedé z vesnice – ti, kteří si dříve chodili pro vajíčka, sýr a nosili drby od obchodu – teď předstírali, že neznají moje jméno. Vždyť to věděli. Na vesnici se všechno hned rozkřikne.
Zapomněli na nás
Zůstali jsme s Anežkou úplně sami. Na novém místě jsme nikoho neznali. Ona byla pohlcená svým těhotenstvím, ale já byl vyděšený tou samotou. Jednoho večera, když už usínala, jsem se jí zeptal:
„Kdybys mohla vrátit čas… udělala bys to samé?“
Otočila se na druhý bok. Myslel jsem, že neodpoví. Ale po chvíli řekla:
„Nevím.“
Už jsem nevěděl, kdo jsem. Manžel? Otec? Hříšník? Nepřítel vlastního dítěte? Díval jsem se do zrcadla a viděl starce, na kterého si nikdo nechtěl pamatovat. Občas jsem si myslel, že jsem vyhnanec, který proklel sám sebe. Nevím, jestli si někdy odpustím. Ale vím, že už nikdy od svého syna neuslyším slovo „otče“.
Josef, 63 let
