Už léta dělám na statku všechno, co se dá. Bez dovolené, bez výplaty, bez jediného slova vděku. Rodiče tvrdí, že „hospodářství je naše společná věc“, ale jenom já se denně hrabu v blátě a plním jejich příkazy. Sourozenci? Čisté ruce, byty ve městě, dovolené v zahraničí a pravidelné finanční injekce „do začátku“. A já? Slyším jen, že „ještě přijde čas, abychom se ti odvděčili“. Jenže ten čas nepřichází. Stále častěji si připadám jako nádeník v cizím domě. A přitom jsem to byl já, kdo zůstal. Z loajality. Z hlouposti?
S rodinou je nejlíp na fotce
V neděli přijeli všichni. Michal s rodinou z Prahy, Silvie se snoubencem, dokonce i nejmladší – Erik – dorazil se svou novou přítelkyní a autem z autosalonu. Máma se už od rána točila v kuchyni a já, přestože jsem od svítání rozvážel hnůj a spravoval ohradu pro kozy, jsem dostal za úkol ještě přinést dříví do krbu. Jakože hosti, jakože svátek, ale pro mě se nic neměnilo.
„No tak, co ti to udělá? Přivez ještě jeden vozík, když už jsi v tom“ – prohodil otec, aniž by se mi podíval do očí.
Do domu jsem vešel zpocený, se zbytky pilin na oblečení. V obývacím pokoji rozesmátá Silvie vyprávěla, že si objednala zájezd na Bali. Michal mezitím ukazoval otci fotky nové investice. Máma nosila na stůl pirohy a já dostal příkaz, ať dám vařit vodu na kávu, protože kávovar se zasekl. Skvělé. I při návštěvě jsem za sluhu.
„A co ty, Pavle, kdy se to u tebe konečně změní? “– zeptala se Silvie a zakousla se do tvarohového koláče.
„Až mi někdo zaplatí za ty roky dřiny, tak se možná něco změní“ – zamumlal jsem, příliš unavený na to, abych se kousal do jazyka.
Všichni na chvíli ztichli. Ale pak už bylo zase jen veselo a lehce – jenže beze mě. Když si dělali společnou fotku u krbu, máma jen prohodila:
„Pavle, vyfoť nás, ano?“
Vyfotil jsem je. Jen já na té fotce nebyl.
Mezi hráběmi a nesplněnými sliby
Od chvíle, co jsem dokončil střední odbornou školu, pro mě neexistoval jiný plán než práce na statku. Rodiče slibovali modré z nebe: „Uvidíš, Pavle, všechno tohle jednou bude tvoje.“ Tehdy jsem tomu ještě věřil. Vstával jsem za úsvitu, vyhrnoval si rukávy a táhl to všechno s nimi – zima, léto, déšť, svátek – na ničem nezáleželo. Kamarádi ze školy se rozjeli do světa a já se každý den díval na ten samý výhled z okna – chlév, pole, rozhrkaný traktor. Byla to sice moje volba, že zůstanu, ale oni to zařídili tak, abych neměl ani chvilku na oddych.
„Pavle, kráva se telí, běž se podívat“ – slýchal jsem nejednou v noci, ještě než jsem stačil pořádně usnout. „Musíš přeházet seno, zítra přijede výkupčí.“
A pak následovalo jen „dobře jsi udělal, synu“, bez jediné koruny, bez dne volna. Michal dostával tisíce „na rozvoj firmy“, Silvie na svatbu, Erik na auto. A já? Dostal jsem nové hrábě.
„Máš střechu nad hlavou, máš co jíst. Co víc bys chtěl?“ – pokrčil otec rameny, jako by tím byla věc vyřízená.
Chtěl jsem něco jednoduchého – aby někdo ocenil, že jsem deset let neměl dovolenou, že nemám účet v bance, že neumím říct „moje“. Ale prozatím jsem měl hrábě. A ticho v pokoji, když jsem se večer vracel z pole. To ticho, které už nepřerušovala ani naděje.
Chtěl jsem jen jejich uznání
V dětství jsem měl jediný sen – aby táta řekl: „Jsem na tebe hrdý.“ Ne aby mi něco koupil, ne aby mě objal, i když i to by bylo skvělé. Ale aby se mi prostě podíval do očí a uznal, že za něco stojím. Že nejen plním příkazy, ale že jsem něco víc než jen prodloužení jeho rukou.
„Pavle, oprav plot, pes zase utekl“ – prohodil jednoho dne, aniž by přerušil rozhovor se sousedem. Bez děkuji. Bez prosím.
Dělal jsem všechno, co jsem mohl. Znal jsem denní režim krav lépe než plán vlastního života. Dokázal jsem po jediném pohledu odhadnout, jestli má prase horečku. Měl jsem tvrdé ruce, zničené nehty a stále měkčí nitro, které potlačovalo vztek a smutek. Někdy jsem si myslel, že když třeba navrhnu nějaký nápad, když ukážu, že taky umím přemýšlet – uslyším něco víc. Ale pokaždé, když jsem řekl: „A co kdybychom…“ – přerušili mě v půli věty.
„Nech to být, Pavle, my to víme líp. Ty si dělej svoje.“
„Dělej si svoje“ se stalo mou kletbou. Každý den začínal povinnostmi a končil únavou. A mezi tím – prázdné pohledy a stále sevřenější hrdlo. Nechtěl jsem být hrdinou rodiny. Chtěl jsem být její součástí. Ale s každým dalším dnem jsem se cítil víc jako nástroj než jako syn. A nejhorší bylo, že už jsem se ani nedokázal vzbouřit.
I pes se měl líp
Azor, náš vořech, spal v teplé kůlně na starých dekách, měl svůj pelíšek, misku vždy plnou a pohlazení pokaždé, když jen zavrtěl ocasem. Někdy jsem se díval, jak se nad ním otec sklání s kouskem klobásy, a pak se narovná, otočí se na mě a řekne:
„Pavle, co tu stojíš? Je potřeba přeházet brambory.“
Pes se měl líp. Měl právo být unavený. Mohl si lehnout, mohl půl dne nic nedělat a nikdo se na něj nezlobil. Já – i když jsem padal únavou – jsem slyšel jen: „Už jen kousek, pak si odpočineš.“ Ale ten kousek trval léta. Jednou v neděli, po třech týdnech bez jediného dne volna, jsem se rozhodl chvíli posedět v kuchyni a vypít si čaj. Nestihl jsem se ani posadit, když vběhla máma ze zápraží.
„Pavle, proč tady sedíš? Tam ve sklenících je potřeba zalévat, vždyť vidíš, jaké je slunce. Rostliny přece nepočkají!“
Neodpověděl jsem. Vstal jsem a šel, jako vždycky. Ale něco ve mně praskalo stále zřetelněji. Večer, když se Azor povaloval před krbem, jsem zaslechl, jak táta říká mámě:
„Ještěže je aspoň ten pes věrný. Vždycky tady bude. Ne jako někteří, co jen sní o tom, jak by utekli.“
Na chvíli jsem si myslel, že jsem se přeslechl. Ale ne – díval se na mě, jako by mě chtěl zranit. A já si pomyslel: možná je pes věrný. Ale já už nejsem hluchý.
Nejsem stroj, jsem váš syn
Pamatuju si den, kdy jsem poprvé řekl „ne“. Táta mi nařídil, abych zajel k sousedovi pro balíky sena, přestože jsem se sotva vrátil z pole, tak unavený, že se mi nechtělo ani zvednout vidličku. Podíval jsem se na něj a řekl jen:
„Nikam nejedu. Jsem unavený.“
Ztichl. Máma ztuhla u dřezu. Nikdo to nečekal, já sám asi nejvíc.
„Co to povídáš?“ – zabručel otec. – „Unavený? A já snad nejsem?“
„Ale já nejsem stroj“ – odpověděl jsem klidně. „Nejsem jen ruce na práci. Jsem váš syn. Nebo jsem byl.“
Vyšel jsem ven a sedl si na schody, snažil se popadnout dech. Srdce mi bušilo jako o závod. Nevěděl jsem, co bude dál, ale věděl jsem, že jestli dnes nenastavím hranice, tak už to neudělám nikdy. Večer se se mnou nikdo nebavil. Nepadlo ani „dobrou noc“. Snědl jsem sám krajíc chleba a lehl si v oblečení, protože jsem neměl sílu se svléknout.
V noci jsem slyšel, jak otec říká mámě:
„Pavel se mění. Moc přemýšlí. Možná mu někdo něco nakecal.“
A já jsem jen pochopil něco důležitějšího: že jsem si celá ta léta namlouval sám, že se to jednou vyplatí. Že stojí za to pro ně obětovat mládí, zdraví, život. Ale teď… teď už se nenechám oklamat. Ani jimi. Ani sám sebou.
Pravda něco stojí, ale mlčení je dražší
Nevydržel jsem to. Pár dní po mém odmítnutí, kdy už byla atmosféra tak hustá, že by se dala krájet, jsem zašel večer za otcem a matkou, když seděli u televize. Vzal jsem si židli, sedl si naproti nim a podíval jsem se jim zpříma do očí.
„Musíme si promluvit. O všem.“
Otec už chtěl něco prohodit, nejspíš „zítra, ne teď“, ale předběhl jsem ho.
„Buď mě budete respektovat jako syna, nebo se ke mně chovejte jako k zaměstnanci. Ale pak se se mnou také jako se zaměstnancem vyrovnejte. Protože jsem se nevzdal života proto, abych se díval, jak jste rozdávali peníze mým sourozencům, a mně nechali jen povinnosti.“
Máma otevřela pusu, ale zmlkla. Otec se jen ušklíbl.
„A jestli se ti něco nelíbí, tak si jdi“ – zavrčel. „Uvidíme, jak si poradíš bez nás a bez tohohle domu.“
Vstal jsem. Vůbec ne ve vzteku. Klidně. Potichu.
„Možná si konečně poradím. Protože tady… tady se jen propadám.“
Té noci jsem se sbalil. Neměl jsem žádný plán, neměl jsem byt ani práci. Ale konečně jsem měl jedno: odvahu. O pár měsíců později jsem už pracoval ve stavební firmě. Nebylo to lehké, nebyl to luxus. Ale poprvé v životě jsem cítil, že jsem pánem svého dne. Nikdo na mě nepokřikoval „nech toho a udělej tamto“, nikdo se na mě nedíval jako na nástroj. Rodiče se dlouho neozývali. Ale věděl jsem jedno – pravda něco stojí. Ale mlčení mě stálo mnohem víc.
Pavel, 31 let
Související články
