Jmenuji se Alice, je mi třicet let, mám milujícího manžela, zdravého syna a, jak se mi donedávna zdálo, uspořádaný život. Křtiny našeho Ondřeje měly být radostným dnem, plným dojetí a rodinné pohody. Měly být. Protože jedna opilá poznámka mého tchána stačila, aby se celý můj svět zhroutil
Oslava jako z pohádky
Cítila jsem, že se nemůže nic pokazit. Běl slavnostních šatů koupených speciálně pro tuto příležitost, vůně voskových svíček, kostel krásně vyzdobený čerstvými květinami, úsměv mého manžela. Všechno bylo jako z pohádky. Jsem věřící, proto pro mě byla tato událost velmi důležitá. Obřad byl opravdu dojemný a já byla pyšná, že moje malé děťátko přijme svou první svátost v životě.
Oslava byla dotažená do posledního detailu. Krásný rustikální sál v penzionu na venkově, malý Ondřej v sněhobílém oblečku, my, hrdí rodiče, a rodina, která se poprvé po dlouhé době sešla. Byla jsem šťastná.
Tento penzion jsem nevybrala bezdůvodně. Majitelé byli opravdu milí a místo bylo krásné, tiché a skutečně klidné.
– Budeme moct v klidu posedět u stolu, povídat si, vyjít na zahradu. Pro děti je tu houpačka, trampolína, pískoviště, hračky. Nebudou muset strnule sedět na svých místech. Nanejvýš je převlékneme do něčeho méně elegantního a můžou řádit, jak se jim zlíbí – vysvětlovala jsem mamince své rozhodnutí ohledně výběru místa pro oslavu.
– Jistě, máš pravdu, holčičko. Vždycky je lepší osvědčené místo než nějaká drahá restaurace, která je sice elegantní, ale ve skutečnosti tam všechno dělají jen pro peníze a naoko – maminka přikývla.
Byla jsem ráda, že mi rozumí. Mezitím ještě zmínila rodinnou slavnost z loňského roku. To mě dodatečně utvrdilo v přesvědčení, že jsem se rozhodla správně.
– Pamatuješ si, jak jsme byli na křtinách Martinky? Velký sál v hotelu rozdělili paravány na tři akce. Bylo to drahé a soukromí žádné. Mládež za tím paravánem zrovna začínala slavit osmnáctiny a řvala na celé kolo. Něco takového už není na moje nervy – teď jsme se tomu obě smály, ale mé sestřenici před rokem opravdu do smíchu nebylo, protože měla pocit, že někdo jejímu dítěti zkazil důležitý den a ještě si za to všechno vzal spoustu peněz.
Byla to rodinná pohoda
Byla jsem šťastná ještě z jednoho důvodu. Z jakého? Můj táta, kterého jsem vídala zřídka, hlavně proto, že bydlel daleko, přijel, jak slíbil. Trochu se změnil, prošedivěl, zhubl, ale byl přítomen. Mně to stačilo. Moc jsem si přála, aby i on doprovázel svého vnuka při této velmi důležité události, proto jsem cítila, že mi osud opravdu přeje.
Zpočátku všechno probíhalo skvěle. S manželem jsme objednali catering u ověřené firmy, takže jsme si byli jisti, že všechno bude čerstvé, zdravé a vynikající. Vše bylo tradiční. Vývar ze tří druhů masa, na výběr šťouchané brambory a hranolky, různé saláty, vepřové řízky pro dospělé a měkkoučké kuřecí řízečky pro nejmenší. Později měly být na stole obložené mísy, guláš a další dobroty. Věděla jsem, že moji blízcí mají rádi českou kuchyni, proto jsme naplánovali právě ta nejoblíbenější jídla, saláty a chuťovky.
Všichni byli nadšení. Vynikající jídlo, zákusky rozplývající se na jazyku, sladké dezerty, zmrzlina. U stolu panoval ruch. Rozhovory, smích, vzpomínání na dětská dobrodružství, vyptávání se, co je u koho nového. Když děti odběhly na zahradu pod bedlivým dohledem Evy, sestry mého manžela, tchán začal rozlévat alkohol do skleniček. Přípitek na křtiny, přípitek na zdraví vnuka, přípitek na rodinné setkání. Hosté ochutnávali lahůdky, pozvedali skleničky, smáli se komentářům strýce Marka. Bylo to opravdu rodinné a uvolněné.
Slova, která všechno změnila
Svátek se proměnil v noční můru. „Takové slavení, to já chápu. Je to zábavné, s humorem, ale i s kulturou,“ pomyslela jsem si v jednu chvíli.
A asi jsem to zakřikla. Protože tchán, povzbuzen dalšími skleničkami, se najednou rozhodl převzít slovo a něco oznámit. Vstal, zaťukal lžičkou o šálek a řekl:
– No, Alice, to se musí nechat... Je dobře, že tvého otce konečně pustili z toho vězení. Tolik let... To se chudák natrpěl. A teď je konečně tady s námi se všemi.
Ztuhla jsem. Co to povídá? Zbláznil se? Vím, že Zdeněk se rád napije a většinou ho na svatbách a jiných rodinných oslavách musí tchyně opravdu dobře hlídat, aby něco nevyvedl. Ale něco takového? Na křtinách svého vlastního vnuka? Až tak mu alkohol stoupl do hlavy, že si vymýšlí hlouposti?
Podívala jsem se směrem k otci, který ztuhl s vidličkou v ruce. Tchyně si schovala tvář do dlaní. Byla snad ve Zdeňkových slovech špetka pravdy?
Jen já jsem nic nevěděla.
– Z… z vězení? – vykoktala jsem a ze všech sil doufala, že jsem se přeslechla.
– A co? Ty jsi to nevěděla? – tchán se zasmál, trochu rozpačitě. – Myslel jsem, že to není žádné tajemství. Vždyť celé okolí to ví.
Všichni u stolu zmlkli. Podívala jsem se na manžela, který vypadal stejně překvapeně jako já. Maminka sklopila zrak. Tchyně beze slova vstala a prostě odešla. Táta... díval se na mě s kamennou tváří. A mlčel. Nepamatuji si, jak jsem ten den dokončila. S úsměvem na tváři, naoko, ale uvnitř jsem byla rozklepaná. Všechno v mé hlavě křičelo, že je to nějaký vtip.
Ale věděla jsem, že to nebyl vtip. Zdeněk se rád napil a občas plácal nesmysly, ale něco takového by si určitě nevymyslel. Proč by to dělal? A navíc to oznamovat zrovna na Ondřejových křtinách?
Pravda, o které jsem neměla tušení
Následující den jsem jela za maminkou. Už nemělo smysl předstírat, že se nic nestalo. Řekla mi pravdu.
– Proč jsi mi to neřekla dřív? – zeptala jsem se bez zbytečného úvodu.
– Protože bys ho hned odepsala – odpověděla tiše a vyhýbala se mému pohledu. – Chtěla jsem, abys znala jen tu jeho lepší stránku. Je to přece tvůj otec. A dítě by mělo svého otce milovat a vážit si ho.
– Bylo to právě proto, že chyběl po celé mé dětství?
– Ano – potvrdila, vědoma si toho, že teď už nemá nejmenší smysl dál lhát.
Maminka uvařila malinový čaj. Stejný jako v dětství. Nalila ho dokonce do starých hrnků. Těch, které mi vždycky dávala, když jsem byla nachlazená. Začaly jsme si povídat. Další slova padala jako těžké kameny, před kterými není úniku. A každé z nich bolelo.
Dozvěděla jsem se, že můj otec seděl ve vězení téměř 12 let. Za finanční podvody a zpronevěru peněz. Byly to prý velké, mediálně známé případy. Maminka se rozhodla od této minulosti odstřihnout. A když táta vyšel, snažil se obnovit kontakt. Proto se v mém životě objevil jako „ten nepřítomný, ale hodný“ táta z dálky.
– A tys mě nechala věřit v tu pohádku? Když kolem to šumělo pomluvami? Proč jsi to udělala? Proč jsi mi lhala? Vždyť jsem ti vždycky věřila – nedokázala jsem pochopit, co mi udělala.
– Protože jsem tě chtěla ušetřit hanby – odvětila. – A bolesti. Stačí, že já jsem tu věc velmi prožívala a trpěla kvůli zlým řečem lidí. Chtěla jsem, aby ses tomu všemu mohla vyhnout.
Tehdy jsem si vzpomněla, že v dětství mě velmi často varovala, abych nevěřila lidským pomluvám. Opakovala mi, že lidé bývají závistiví a ne vždy mluví pravdu. Tehdy jsem si myslela, že jí jde hlavně o mé vztahy s kamarádkami. Teď vím, že se mě svým způsobem snažila připravit na náhodně zaslechnutá slova o mém otci.
Pátrání po minulosti
Zahájila jsem vlastní pátrání. Nemohla jsem to tak nechat. Chtěla jsem vědět víc. Chtěla jsem znát celou pravdu. Ale maminka mi nechtěla nic vysvětlovat. Řekla jen to nejnutnější a usoudila, že nemá smysl se v tom dál vrtat.
– Já o tom víc nevím – ukončila naši konverzaci a později už o tom mlčela jako hrob.
Začala jsem tedy hledat informace na internetu. Zapsala jsem jméno otce, jeho údaje, město. Našla jsem články staré několik let. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Můj táta byl tehdy majitelem několika firem, podváděl obchodní partnery, falšoval dokumenty. Byly to trestné činy opravdu velkého rozsahu.
Cítila jsem se, jako by mě někdo vší silou udeřil do břicha. Zavolala jsem mu. Řekla jsem, že si chci promluvit. Sešli jsme se v malé kavárně. Přišel se sklopenou hlavou, jako by věděl, co přijde.
– Tati, proč? Proč jsi mi to nikdy neřekl?
Dlouho mlčel. Nakonec si povzdechl.
– Protože když uděláš chybu, která zničí všechno, ztratíš právo na vysvětlení. Čekal jsem, až budeš připravená se mě zeptat. A až já budu připravený ti to říct.
Jak žít s pravdou
Všechno se změnilo. Lze stále milovat otce, když se dozvíte, že byl zločinec? Že kvůli jeho vině trpěla vaše matka a vy jste žila v iluzi? Nevím. Srdce říká jedno, rozum druhé. Vím jen, že nechci, aby můj syn měl přede mnou tajemství. Že nelze budovat vztah na lži. A že v životě nic není černobílé.
Dnes s tátou mluvím i dál, ale už jinak. Zraleji, opatrněji. Občas si myslím, že to setkání po křtinách bylo nutné, abych se odpoutala od minulosti. Nezměním to, co bylo. Ale můžu se rozhodnout, kým chci být teď. Jako dcera, matka a manželka. Protože pravda bolí, ale jen ona dává svobodu. I když vyjde najevo v tu nejméně vhodnou chvíli.
Mám to tchánovi za zlé? Asi ne. Vím, že to mohl udělat jinak. Nemusel kazit tak důležitý den svého vnuka. Ale právě díky němu jsem poznala pravdu.
Alice, 30 let
Související články
